Mezi nejvýraznější (a zároveň nejmladší) izraelské soudobé skladatele dneška patří Gilad Hochman. Narodil se v roce 1982, jeho otec je původem z Oděsy, matka z Paříže. V současné době (od roku 2010) žije Gilad Hochman v Berlíně.
Již v šesti letech hrál na klavír, v devíti začal skládat, v osmnácti vystudoval konzervatoř. V roce 2007 absolvoval Buchman-Mehta School Of Music v Tel Avivu, kde skladbu studoval u Gila Shohata. Ale již dva roky předtím byl jmenován rezidenčním skladatelem předního izraelského souboru pro soudobou hudbu Raanana Symphonette. Ve čtyřiadvaceti se stal nejmladším skladatelem, který získal Israeli Prime Minister Award za umělecké dílo (2007).
Tvorba Gilada Hochmana se vyznačuje širokým spektrem forem, ať už pro sólové nástroje (viola, housle, violoncello, klavír, mandolina, saxofon), orchestrální (symfonické básně a koncertantní skladby) a komorní hudbu (nejrůznější dua a tria), sbory apod. V nich sice využívá různých estetických a kompozičních přístupů, ale jedno mají společné: důraz na židovskou tradici a skladatelův izraelský původ. Jeho kompozice interpretují nejznámější soubory pro současnou hudbu, jako Ensemble Modern, Oriol Ensemble, Ensemble Synergy, Musica Nova Ensemble, Tel Aviv Soloists Ensemble, Israel Chamber Orchestra či Arco String Ensemble.
Jako skladatel debutoval v roce 2003 skladbou Monologue pro sólový saxofon. Poté uspěl s kompozicí Voice pro housle a velký ansámbl (2004). Následovaly další výrazné skladby – v roce 2006 Hochman premiéroval Slightly Disturbed (monodrama pro housle, klarinet a violoncello) a Voice In the Wilderness pro komorní orchestr (inspirována básní současné izraelské spisovatelky Navy Semel), zaslouženou pozornost vzbudilo sugestivní dílo pro smíšený sbor a´capella On the Verge Of an Abyss (2008), rok nato Whom My Soul Loveth pro sólové violoncello a smíšený sbor – tato kompozice je postavena na jediném verši o lidské touze z biblické Šalamounovy Písně písní: jde o dialog, oscilující mezi pokornou modlitbou a až extatickými projevy vrcholné exprese. Zatím posledním Hochmanovým dílem je virtuózní Nedudim – Fantasia Concertante pro mandolinu a smyčcový orchestr, premiérované v dubnu letošního roku v Londýně.
Na přelomu loňského a letošního roku se Gilad Hochman dostal také na CD, a to hned dvakrát. Německý label Classic Clips, jenž se soustřeďuje na mladé hudebníky, vítěze mezinárodních soutěží, vydal profilová alba německých souborů BOVIARTrio (Unfinish Fini) a ENSEMBLE GAGLIANO (Brief Memories). A na ně byly zařazeny také dvě Hochmanovy skladby.
Prvně jmenovaní (ve složení Daniel Bollinger – klarinet, Julian Arp – violoncello, Gerhard Vielhaber – klavír) vedle Beethovených a Brahmsových klarinetových trií natočili skladbu soudobé rumunsko-německé autorky Violety Dinescu (Et c´est mieux pourtant qu´en hiver – in memoriam Myriam Marbe) a Hochmanovu Shedun Fini. Osmiminutové dílko je senzitivní poctou Schubertově Symfonii b moll, tzv. Nedokončené. Tato emotivní a vrstevnatá kompozice, byť na tak malé ploše, dokázala uchopit velikánův odkaz možná ještě opravdověji, než tomu bylo v případě Rendering Luciana Beria.
Na druhém CD pak houslistka Karina Buschinger, violistka Aline Saniter a violoncellista Julian Steckel interpretují smyčcová tria od Mozarta, terezínského autora Gideona Kleina (Streichtrio z roku 1944 je jeho poslední prací, než byl v lednu následujícího roku transportován do osvětimské plynové komory) a titulní Brief Memories, jež Hochman napsal v roce 2007. Na ploše necelých devíti minut dokázal vytvořit intimní, melancholický hudební svět, podobající se lidské paměti: použitím „flashbacků“ vyjádřil různé stavy mysli, od počátečního ztišeného tápání (lovení v paměti), přes houstnoucí polyfonii (kdy to všechno vytane), až po jemně atmosférické fragmenty (kdy se paměť začne opět nořit do tmy).
Celé album si zaslouží pozornost, dokonce i Mozart do soudobého střihu organicky zapadá. Zde je možnost album vyslechnout:
