V době, v níž kombinace zasněné trubky, hybných bicích groovů a nestandardních přístupů ke klavíru pronikla už dávno i (skrze například současnou produkci Erika Truffaze) do mainstreamu, se tu stále nacházejí projekty, které potenciál podobného formátu zkoumají z více hledisek, než je hledání onoho „tahu na branku“. To je osvěžující zjištění. Že nám ho připravilo zrovna trio světoběžnického klávesisty Giovanniho Di Domenica, výjimečné trubkové autority Arveho Henriksena a japonského živla za bicími Tatsuhisy Yamamota už překvapivé tolik nebude přinejmenším pro ty, kteří zaregistrovali debut této formace nazvaný Clinamen (Off, 2011).
Kolekce, kterou toto trio natočilo během loňského roku, však dokumentuje, že se ve svém výrazu posunulo oproti prvotině zase dál. Při zachování celkové dravosti je zvukově průzračnější, přestože přitom vlastně také o poznání bohatší. Základem samozřejmě zůstala kombinace Domenicovy perkusivní či úsporně melodické hry na klavír a Rhodes piáno, Henriksenovy trubky tu lyricky subtilní a melodické a jinde budující hutné plochy pomocí oktáverů, delayů či dalších efektů a samozřejmě také Yamamotovy práce s bicí soupravou a perkusemi, jež je schopna kreativního doplňování ambientnějších pasáží rozličnými ruchy i okamžitého zmocnění se vývoje skladby razantním beatem. Na nové desce si ale kapela pohrála také s další elektronikou, syntezátorovými barvami i se samplingem, které za bicími často tvoří elegantní druhý rytmický plán, ale často také vystupují více na povrch v podobě různých šumovějších vrstev či harmonických příspěvků. Stejně jako na Clinamen se i zde objevuje Henriksenův vokál, jenž se třeba ve skladbě Charivari porovnává například i s tradičním blízkovýchodním výrazivem.
Nejméně „oposlouchané“ momenty tu každopádně přinášejí Domenicovy party, ať už se jedná o melodické klavírní improvizované sčasovky, elektronické či na zkreslené Rhodes piáno zahrané smyčky, nebo třeba o rytmicko-harmonická kolečka. Giovanni Di Domenico se i zde profiluje jako svébytný klávesista hodný zájmu mnohem širšího publika, než jaké ho sledovalo doposud. Webové stránky však zaznamenávají výrazný nárůst jeho aktivit během posledních dvou let, a tak se máme do budoucna zřejmě na co těšit.
Těžko říci, do jaké míry se na albu Distare Sonati jedná o kolektivní improvizaci postprodukčně upravovanou, či jaké procento hudby tu bylo řízeno nějakými předem danými kompozičními či aranžérskými plány. Výsledkem je každopádně silný materiál plný energie, který má i při množství různých projektů všech zúčastněných hudebníků svou jasnou tvář a umělecká východiska.
Giovanni Di Domenico – Arve Henriksen – Tatsuhisa Yamamoto: Distare Sonanti
and/OAR (http://www.and-oar.org/pop_either_7.html)
