Giulio Aldinucci deklaruje nemožnost hranic a mizí v zrcadle

  
65

Italský tvůrce elektronické hudby osobitě snoubí konkrétní hudbu s ambientem.

„Když jsem si koupil první digitální rekordér, rozhodl jsem se nahrávat jen na místech, která znám jako své boty,“ říká osmatřicetiletý toskánský tvůrce elektronické hudby Giulio Aldinucci v rozhovoru pro britské Fluid Radio, odmítaje tak roli audiorekordéru coby paralely foťáku zachycujícího nejčastěji to, co se nám jeví vzdálené, exotické či neobvyklé. U Aldinucciho má terénní záznam naopak roli intimní, sebezpytné protiváhy elektronicky a digitálně generovaných zvuků s jejich neodmyslitelnou stopou „továrního“ původu.

Poprvé jsem se s jeho jménem ovšem setkal v rámci projektu jeho krajana, Pietra Riparbelliho, Cathedrals, do nějž přispěl nahrávkou ruchu uvnitř barcelonské katedrály Sagrada Familia (k poslechu zde). Posvátná místa jsou pro něj patrně výjimkou z pravidla, jak ostatně napovídá i téma čtyři roky starého alba Spazio Sacro.

Řadu alb, která Aldinucci připravil pod pseudonymem Obsil (zhuštění slov „observing silence“) i vlastním, zatím završuje dvojice titulů vydaných loni a předloni berlínskými Karlrecords. Do jejich dramaturgie nacházející styčné plochy mezi neakademickou experimentální elektronikou a současnou vážnou hudbou dobře zapadá, jsa rozkročen mezi světy konkrétní / elektronické kompozice a ambientu. Tedy mezi svět, který touží malovat na neposkvrněné plátno ticha, a svět, který touží tlumit svět příkrovem téměř neměnných sonických ploch a vytvářet jakési „bunkry zdánlivého neruchu“.

Giulio Aldinucci je v nejlepším smyslu romantická duše a jeho díla, vždy mimohudebně tematicky zaměřená, v sobě nesou nijak nezlehčovanou vážnost a rozjímavost. Zatímco na novějším z obou alb, Disappearing in a Mirror, zvukově ztělesňuje tekutost identity, předloňské Borders and Ruins podobou neostrost připisuje nejrůznějším hranicím. Hudba obou alb této představě nestálosti a proměnlivosti odpovídá – v každém okamžiku dává vzpomenout na stavební prvky ambientu, ty ale zrovna tak v každém okamžiku doplňuje, podpírá i podkopává dynamičtějším zvukovým děním z hájemství konkrétní a jiné tape music. Skladby, jež obvykle nepřekročí desetiminutovou stopáž, jsou proto opulentními chody, v nichž sytost zpomaleného plynutí času doplňuje záplava hemžících se detailů. Úvodní kus novějšího alba navíc oživil violoncellem mastering engineer Alexandr Vatagin.

Aldinucci se nebojí ostrého, byť nehlasitého hluku, aniž by jej ale stavěl na piedestal, jak mají v popisu práce noiseři. V Jammed Symbols, druhé skladbě novějšího LP, jej naopak trpělivě obrušuje a ohlazuje, aby z něj vytesal rytmicky rezonující frekvence a jednu ze svých „akustických konstant“ – řádně neživý chór. Psychedeličtější Notturno Toscano na zlomek úvodní vteřiny připomene úvod pinkfloydovského Arnolda Laynea, poté se vydá směrem uvolněných, homeopaticky etnických rytmů lehce odkazujících třeba k Rapoon nebo Von Magnet, dokáže to ale bez kýčovitosti obou jmenovaných kvazidomorodců. V Aphasic Semiotics dominuje řádně mučená melodická repetice, The Tree of Cryptography a The Burning Serenade se nesou v duchu rozostřených ploch, druhá jmenovaná ale dochází k zajímavé, digitálně „koktavé“ manipulaci syntetizovaného lidského hlasu. Závěrečná Mute Serenade zase tvoří neživý, o to romantičtější tlumený duet hlasu a smyčců.

Tolik k Disappearing in a Mirror. Předchozí album Borders and Ruins se od svého následníka co do stylu nijak neliší, kdo si oblíbil jednu kolekci, jistě ocení i druhou. Začíná mocně vyklenutým obloukem v duchu neoklasického postindustriálu, i z něj ale slyšíme autorovu zálibu v ruchařince a šumech. Druhá Division před námi maluje krajinu nahodilých zvuků a „nakurveného“, vzdáleně kytarového hluku, až se dopracuje k téměř úplné abstrakci. Zastřeně mírná Parole na okamžik zklidní náladu, podobně povlovná Venus of the Bees je ale postavena na řádně ruchovém, pichlavém základě. The Pray (Dissonant Ascension) pracuje se syntetickými hlasy, jejichž „řeč“ připomene modlitbu topící se pod stoupající hladinou hluku a vrací albu řádnou postindustriální majestátnost. Hřmotnost je na okamžik zmírněna sladkou Chrysalis s terénní nahrávkou štěbetajících ptáků, i tahle skladba ale brzy ohromí spíše nesnesitelným umělým chórem. Náladu změní až ruchová miniatura The Sunken Horizon, finále The Skype Cloud and Your Smile on the Left připomene velebnou plunderfonickou koláž ženského zpěvu a snad zvonků a je mým uším nejpříjemnější.

Na můj vkus je Aldinucciho zvuková krajina zejména na novějším albu až příliš často zahalena sladkým ambientním flórem a pasivně agresivní „v hájích pěvců sbory“ by si někdy mohly dopřát pauzu na cigaretu, přesto autor ukazuje, že je coby tvůrce nezměrně nápaditější a nejrůznějšímu zvukovému dění nakloněnější než většina jeho souputníků z generace, která ambientní hudbu přejala jako idiom a ráda ji kořenila postindustriální temnotkou.

Karlrecords obě alba vydali na hezky vypravených barevných vinylech, které do výroby připravil spolehlivý Rashad Becker, i v digitální podobě. Myslím, že se hodí vyslechnout obě verze – Aldinucciho ambientní tvář lépe vychutnáme na gramofonu, pro zaostřenější zkoumání jeho elektroakustických manipulací je lepší analytičtější, sušší digitální formát. Vašemu řetězci to může znít jinak, já dávám protentokrát přednost digitálnímu poslechu.

Giulio Aldinucci: Borders and Ruins
Giulio Aldinucci: Diappearing in a Mirror
Karlrecords (karlrecord.bandcamp.com)