Slavný minimalista připomíná své radikální začátky.
„Tři stránky, bifolium, na notovém papíru Maestro Opaque (383 x 279 mm), dodatečně nadepsáno a podepsáno tužkou na předním listě Glassovou rukou a do třetice podepsáno s doplnění autorství (lehké znečištění na okrajích).“
Takto zní popis položky na stránkách aukční síně Christies. Tou položkou je skladba Music in Eight Parts, již napsal Philip Glass v roce 1970 a jejíž rukopis byl donedávna považován za ztracený. Oněch pár kusů notového papíru bylo jednou z bezmála čtyř stovek uměleckých děl z majetku Paula F. Waltera, mecenáše, sběratele a dědice firmy Thermo Electric. V této akci bylo na podzim 2017 možné si pořídit lecjakou lahůdku z oblasti moderního umění, ale také kusy z Indie či starověkého Řecka. V seznamu najdeme i choreografickou partituru Merce Cunninghama nebo kresby a modely režiséra Roberta Wilsona. Glassova partitura byla nakonec přiklepnuta za pěkných 43,750 dolarů. Není již známo, kolik za ni získal, když ji v 70. letech prodal, aby snížil dluhy vzniklé při realizaci opery Einstein on the Beach, kterou stvořil právě s Robertem Wilsonem.
Skladba již svým názvem zapadá do série Glassových raných minimalistických děl, která psal na míru svému vlastnímu ansámblu. Eight parts zde je nutno chápat nikoliv jako osm částí, ale jako osm partů, tedy hlasů, jež následují linii postavenou z opakujících se motivů. Začne se na třech tónech a postupně se přidává tón po tónu, až máme kompletních dvanáct stupňů chromatické stupnice, přičemž z úvodního jednohlasu se hudební struktura rozvine do hustší polyfonie. Pravidelné odsýpání not, které se opakují a zároveň postupně proměňují, zapadá do estetiky, kterou Glass po úspěchu s Einsteinem začal opouštět ve prospěch tradičnějších forem. Pocit hypnotického zastavení času, které je s touto hudbou spojováno, naruší jen změna tempa, kdy po přibližně sedmi minutách melodického pohupování se jako by někdo nakopl motor a rytmus se rozjel ve dvojnásobných obrátkách. O pár minut později pak následuje další zlom, kdy se některé hlasy posunou o oktávu výše, basová linka syntezátoru naopak hlouběji, čímž se zvuk zdramatizuje. Tyto změny nejsou v původní partituře k nalezení, jde tedy o nové prvky. Byly vloženy, aby přiblížily posluchačům hudbu, která by jinak byla příliš strohá? Těžko říci. Nová nahrávka vznikla v době virové epidemie a hudebníci proto nahrávali v izolaci, aby pak jejich party byly poskládány dohromady ve studiu. Instrumentace zahrnuje dva saxofony, dvoje klávesy a beztextový vokál. Nahrávka vyšla v květnu a obal zdobí abstraktní geometrie Sol LeWitta, Glassova spolupracovníka a rovněž jednoho z umělců ve vydražené sbírce Paula F. Waltera.
Znovunalezení ztraceného díla u soudobého skladatele, zvláště pak u postavy s aurou hvězdy, což Glass bezpochyby je, lze využít k marketingovému rozruchu, kteroužto příležitost vydavatel pochopitelně nepromarnil. Vše je ovšem třeba brát s rezervou. Ona ztracenost rukopisu je jen relativní, protože již v roce 2000 objevil jiný rukopis téhož díla muzikolog Keith Potter a tehdy nikomu za zveřejnění zjevně nestál. Sám skladatel se k dílu ostatně vyjádřil skepticky: „Myslím, že to byl trochu nemotorný pokus o něco, co se mi pak mnohem lépe podařilo s Music in Twelve Parts.“ Jak moc je tento pohled oprávněný, můžete posoudit sami zde: