Pohádat se o hudební dílo je fantastický intelektuální sport, který vnáší do umění kus přímočaré lidské energie i živých osobních postojů. Je však přece jen zvláštní, když se původcem zaujatého střetu stane 120 let staré dílo Antonína Dvořáka. Jako by při hádce nad jeho Armidou vykouklo z české hudební skříně pár kostlivců.
Před dvěma týdny měla v Národním divadle premiéru nová inscenace poslední opery Antonína Dvořáka. Patrně nejpopulárnější a nejúspěšnější český skladatel všech dob sáhl v Armidě po mnohokrát ztvárněném námětu z eposu Osvobozený Jeruzalém od Torquata Tassa (1544–1595). Verše libreta pak vystoupaly na pomyslný literární parnas zásluhou Jaroslava Vrchlického, jejich šroubovaný jazyk však občas ponouká k smíchu. Verše „Ó, dive, zázraku, on vstává / a jako druhdy mečem mává“ znějí poněkud mašíblovsky – podobně jako dvojverší „Laň zdráva lehá k němu blíže / a vděčně ruce jeho líže!“, které rovněž Vrchlický s Dvořákem zakomponovali do oratoria Svatá Ludmila.
Vysmívat se starým libretům je svým způsobem neuctivé a téměř vždy to zavání provokativní neúctou k velkým klasikům. Zároveň je to ovšem neobyčejně zábavné – s texty Dalibora, Libuše, Osudu, ale také třeba Lucie z Lammermooru či Trubadúra se dá zažít spousta legrace. Vrchlického a Dvořákova Armida pak v řadě nechtěně zábavných textů pro operní jeviště zaujímá jedno z předních míst. Posluchač se musí zcela vážně rozhodnout, zda se nechá ovanout dechem minulých časů, nebo se bude dobře bavit samovolně vzrostlými komickými aspekty a situacemi, které žádný z autorů nezamýšlel.
Další vrstvu nejednoznačně přijímané Armidě však po nedávné premiéře nasadila menší hádka, kterou odstartoval režisér Tomáš Ondřej Pilař, když na adresu opery napsal: „Čím nádhernější Dvořákova hudba, čím geniálnější Heřmanova režie, čím propracovanější Jindrovo nastudování, tím víc vystupuje do popředí, že to je jedno z nejdebilnějších libret v historii opery.“ Jeho status vyvolal menší bouřku, do níž se zapojila i vedoucí Muzea Antonína Dvořáka Veronika Vejvodová. V diskusi podotkla, že „je škoda, že se u díla, které je tak těžké rehabilitovat, hledají tak zásadní nedostatky a vynáší takové jednomyslné soudy.“ Dál ještě vyjádřila přesvědčení, že „Dvořákova Armida je skvělá opera, […] která patří nejen na česká, ale i světová jeviště.“
Dvojí pohled na Armidu lze vnímat na několika úrovních, z nichž velmi podstatná je rovina rozdílného pohledu režiséra – tedy divadelního praktika – a hudební historičky ponořené už řadu let do Dvořákova života i díla. Naopak zcela spodní a bezvýznamnou vrstvu, k níž přispělo také několik dalších diskutujících, pak tvořilo banální opěvání velikosti a významu Dvořákovy opery, případně nedovtipné poukazování na vulgarismus „debilní“ – i když pokud někdo český operní život aspoň trochu sleduje, tak ho úderné slovo z úst jindy decentního Pilaře muselo poněkud překvapit.
Mezi pochopitelným myšlenkovým rozporem vyplývajícím z rozdílných mentálních východisek a zbytečným plácáním v blátě se pak nacházelo několik dalších rovin. Například zda je či není vhodné vnášet do starých libret současné úpravy, zda kritika je či není k Armidě spravedlivá a jak moc kritikové ještě dnes opisují z prvních negativních ohlasů napsaných před 120 lety. Co je však nejpodivuhodnější: český superskladatel Dvořák, jehož hudba letěla s americkými kosmonauty i na Měsíc, se skrze nekompromisní obhajobu Armidy najednou ocital ve zcela nepravděpodobné pozici chudáka, jehož dílo je potřeba prosazovat, obhajovat a chránit před těmi, kdo v jeho celek nevěří bezvýhradně.
Za štíhlou gazelou. Árii Armidy zpívá Lucia Popp, Münchner Rundfunkorchester řídí Stefan Soltész
„Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura,“ prohlásil v jednom rozhovoru Ivan Martin Jirous – a jako by jednou větou shrnul zásadní problém domácího prostředí takzvané vážné hudby. Většina zainteresovaných totiž dobře ví, že její hodnota je nedozírná – přičemž se nejvíc leskne v jejich vlastních podnicích – a její čtyři nejpropagovanější osobnosti jsou nekompromisně celosvětově přijímané. Běda však každému, kdo se jich pokusí skepticky dotknout. Neúnavní zachránci stokrát potvrzených hodnot disponují zoufalou neochotou připustit, že se Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi či Martinů něco nezdařilo na sto procent: je to místy ještě víc k smíchu než nejlegračnější pasáže z libret jejich oper.
„Ustaň, ty lutý!“ okřikuje už autor tohoto textu sám sebe, přičemž používá slova strýce… pardon – ujce Lutobora z Libuše. Česká hudba má přece úplně jiné a vážnější problémy než jedno libreto, ať už dobré, nebo debilní. A když se z Dvořákova rozsáhlého a vcelku frekventovaného díla bude hrát jedna opera jen výjimečně, svět ani skladatelova sláva se nezboří. Snad by se mělo více poukazovat na to, že se v Brně zastavila výstavba koncertního sálu. Nebo že pod pojmem „současná hudba“ si spousta i tzv. hudebně vzdělaných lidí vybaví Bohuslava Martinů nebo ještě hůř některé ze stále tvořících a zřejmě nezničitelných resuscitátorů neoklasicistního blábolení.
Debatám o české hudební minulosti i současnosti však vládne byzantinská úcta ke skutečným i domnělým osobnostem. Druhým nepřekročitelným axiomem je pak důkladné obcházení jakkoliv bolestivých či nejednoznačných témat. Jedinou útěchou uprostřed současné situace tak zůstává, že je pořád ještě snesitelná – sice s bídou, ale přece. Zanechte ale vší naděje, kdo vstoupíte do roku 2024 – v Roce české hudby bude obligátní klanění modlám ještě opepřeno 200. výročím narození Bedřicha Smetany. Svatého tvůrce, který nejen že nedělal chyby, ale všechny své schopnosti a genialitu navíc položil na oltář nevděčné vlasti. A že se sedm z jeho osmi dokončených oper v zahraničí nikdy neuchytilo? Snad někdo přijde s vysvětlením, že kdyby je napsal Richard Wagner, bylo by všechno jinak a rval by se o ně celý svět.