Festival SONDA 2023 ve vodojemech, planetáriu a s akusmoniem.
Dvě soboty, dva prostory, dualita audiovizuálna a elektroakustična: Brno ovládl druhý ročník festivalu SONDA. Nejprve projekt The Virtual Vienna Acousmonium ve vodojemech na Žlutém kopci, následně část podstatně vizuálnější, lokalizovaná ve Hvězdárně a planetáriu na Kraví hoře. Co si odnést z intenzivního eventu a proč se těšit na ten příští?
Akusmatická expedice (The Virtual Vienna Acousmonium)
Příchodem do vodojemu člověk fyzicky i symbolicky vstupuje pod povrch. Po točitých schodech dolů, z prostoru uklizeného staveniště přisvětleného žárovkami zjemňujícími kontext vstupu, se ocitá uprostřed místa s charakterem chrámové lodi, který je minimalisticky osazen několika židlemi a extenzivní soustavou reproduktorů Akusmonia, šestadvacetikanálového audiosystému, který vytváří imerzivní zvukové pole. Na každého posluchače tu čekají binaurální sluchátka pro poslech jemnějších zvuků, zatímco externí reprosoustava pracuje s hutnějšími zvukovými plochami, které dál rozvíjí místní echo. Výsledkem je trojrozměrná zvuková lázeň, kde se vln a vibrací lze takřka dotknout.
Tři autoři a jedna autorka své skladby připravili na míru akusmonické soustavě. Skladba Francoise Baylea má hodně společného s typickou estetikou Briana Ena, byť má každý z nich jiná žánrová východiska. Při troše imaginace je snadné zaslechnout vichřici tónů a zvuků, tříštící se tekuté sklo, gradující zvuk praskání a sténání starého dřevěného mlýnského kola v kontrapunktu s plnými hutnými plochami.
Hudebník Enrique Mendoza oproti tomu otvírá téma zvukových halucinací. Velmi sugestivně zprostředkovává zkušenost slyšení hlasů, kterým nelze utéct a nedají se vypnout: dotěrnost mluvící ženy s robotickým hlasem i dětské návodné šeptání přímo „za uchem“ (perfektně využitý potenciál binaurálních sluchátek), které vás donutí se otočit a přesvědčit se, že na vás nemluví někdo za vámi. Mendoza efektivně pracuje se stopáží a repeticí jednotlivých hlasů, posluchač prožívá touhu uniknout, chuť říci UŽ DOST!. Jde o nepřenosnou zkušenost, zpochybnění sebe sama. S nesnesitelností, která drnká na nervy a šponováním posluchačovy trpělivosti v některých skladbách podobně pracuje Xavier Baumaxa. Charakter skladby by se dal smysluplně využít v edukačně-psychoterapeutickém kontextu.
Set Rakušana Thomase Gorbacha, jenž je s Akusmoniem spojen i jako zakladatel projektu a spolutvůrce systému, vyvolává představu rozvíjejících se vláken. Mapuje dynamiku zvuku od jeho vzniku až k jeho zániku. Představuju si, že takhle nějak zní částicový urychlovač v CERNu, zcela hmatatelné jsou plynoucí linie, soba nudle, špagety a korbáčiky.
Čtvrtým setem skladeb zakončuje belgická umělkyně Annette Vande Gorne. Ta pracuje primárně s nahrávkami lidských hlasů. Série kratších kompozic má až etnografický charakter, každá ze skladeb je sondou do jiné kultury. Těží prostorový potenciál Akusmonia na maximum a vytváří expresivní pohybové variace, které způsobují, že se posluchač cítí jako uprostřed víru tanečníků či druidů provádějících rituál.
Je překvapivě snadné nechat se zalehnout zvukem, když oko nemá prostor chytit se konkrétního vizuálu. V tomto případě k tomu minimalistické pojetí osvětlení s pouze decentní modifikací v průběhu skladeb vyloženě vybízí. Popisům jednotlivých skladeb v programu, kterými jsou posluchači vybaveni u vstupu, lze skutečně porozumět až po jejich poslechu.
Hvězdné mlhoviny i stroboskopický superpadouch
Druhá část projektu SONDA v prostorách brněnské hvězdárny je pak o poznání vizuálně návodnější, založená na blízké spolupráci hudebníků s výtvarníky, grafiky a animátory. Každé z hudebních vystoupení doprovází projekce na vnitřní kupoli planetária. Akci doplňují audiovizuální instalace ve foyer, malém planetáriu a na pozorovací terase, které je možné navštívit v přestávkách mezi koncerty.
Sérii vystoupení otvírají synestetický experimentátor Church Andrews s bubeníkem Mattem Daviesem. Doplněni převážně geometrickými animacemi Petra Bradáčka zahajují večer živými, repetitivně se rozvíjejícími rytmy. Na britské duo navazuje profesorka a hudební skladatelka Svetlana Maraš, kterou vizuálně doprovází projekce Michala Marenčíka a Jiřího Y Suchánka. Ten společně s Janem Lichým festival SONDA už podruhé organizuje. Maraš do medúzovitých útvarů pod hladinou kupole, které se jemně přeskupují a připomínají prvoky pod mikroskopem, kouř, polární záři či hvězdné mlhoviny, přináší expresivní skladbu, kterou naživo dotváří bubnováním na elektronické bicí.
Richard Skelton pracoval s nahrávkou konce gramodesky. Ono tichounké poskočení jehly, když elpíčko dohraje, se jako motiv objevuje během vystoupení několikrát, doprovázené sugestivním vizuálem Barbory Cicoňové a Patrika Kučavíka: krajina plná levitující menhirů přecházejících v bobtnající hmotu, kotouč vody nad hladinou vystřídaný obrazem tekutého stříbra, následovaný čímsi, co vypadá jako plyšová neurální síť, to vše uzavřené hypnotickou hlubinou plnou kovových objektů, kterými prosvítá sluneční svit. Všechny obrazy a animace akcentují Skeltonovu stoickou, pulsující esenci a zanechávají v posluchačích jemné existenciální chvění.
Mírně melancholický sound předchozího interpreta střídá divácká drtička v podobě Douglase McCauslanda. Ten na scénu nastupuje se speciálními rukavicemi, kterými ovládá většinu parametrů své exhibice. Když píšu exhibice, myslím ve skutečnosti EXHIBICI. Ve zvukové linii identifikuji vrčení šelem, tajemno, údery, dech a praskání věcí. Umělec se vyžívá v ostrých střizích, vizuál je bohatý na stroboefekty a působí zlověstně, trochu jako v dramatické scéně ze superhrdinského velkofilmu. Sám McCausland je potom v roli superpadoucha: vždy na malou chvilku uvolní napětí, namaže rány mastí, ale za moment zase utahuje a nepouští. Vypadá, jako by cvičil tai-chi ve virtuální realitě. Představení bylo poněkud silné kafe, což je patrné z průběžných odchodů posluchačů ze sálu, nicméně jde o unikátní a propracovanou skladbu, perfektně synchronizovanou s velmi poutavou černobílou projekcí.
Festival uzavírá Fausto Mercier, který po epileptickém trháku uvádí návštěvníky do meditativního stavu. Pomáhají tomu i jemně zpracované animace Heleny Lukášové a Veroniky Šmírové. Krajková éteričnost, pomalé přelévání motivů a klidně plynoucí sound se stává důstojným ukončením intenzivního senzorického bloku.
Lineupy obou bloků festivalu SONDA jsou sestavené s velkým citem: první část návštěvníka oťukává, seznamuje a připravuje na to, co ho čeká; další body programu ho berou za límec a řádně s ním cloumají, až se mu zatočí celý svět; poslední část programu je pak v obou případech jakýmsi debriefingem, zklidněním, návratem zpět na zem, k sobě, tak, aby bylo bezpečné po tom všem odejít domů. A příště chtít přijít zas.
