Hermova inteligence

…aneb Welcome to the brand new AI friendly world!

Všichni kolem intenzivně, značně nekriticky, řeší umělou inteligenci (UI) – neuronové sítě, chatboty, a jiné boty. Zatím mě nejnovější výstřelek technofilské módy nepřesvědčil, mám za to, že je to poslední hřebík do rakve umění a humanitního vědění, beztak už značně podvyživených a permanentně decimovaných přílišnou technokratizací a institucionalizací. Jaksi se nedokážu smířit s tím, s jakou lehkostí moje generace obětovala po tisíciletí vytvářené pojmy, strategie a instituce paradigmatu vědění ve prospěch nejistých a povrchních, zato však flexibilních „aplikací“ paradigmatu komunikace. To na oplátku za neuvěřitelně krátký čas způsobilo naprostou degeneraci akademických institucí se staletou tradicí. Rychlení experti na cokoli a sebejistí nedovzdělanci argumentují jakousi „postgramotností“, jak jinak, digitální. Donedávna tradiční vzdělávací praktiky jsou nahrazovány mobilními aplikacemi a chytrými generátory textů, texty, nadneseně nazývané esejemi, se již nepíšou a nečtou, nýbrž generují, excerpují, anotují a tabulují. A hlavně okázale prezentují. Generuje se dokonce i poezie, nejvznešenější a z hlediska představivosti nejinvenčnější umění jazyka. Lidé, kteří nikdy nenapsali přesvědčivou báseň a v běžných textech dělají neodpustitelné gramatické či stylistické chyby, předávají svoji neschopnost dál umělé inteligenci a rádi by nás přesvědčili, že cesta k přesvědčivosti vede přes ni. Nevede! Kolik psavců a pisálků jen nabízí workshopy „tvůrčího“ psaní, sbírá akademická ocenění nejrůznějšího ranku a jejich vlastní texty přitom postrádají literární erudici. A stejně je to i s hudbou, jejíž múzickou podstatu a manifestaci pohřbily digitální repetice. Archivy nahrávacích studií při prestižních světových univerzitách uchovávají tisíce elektronických kompozic, na koncertech elektronické hudby však pořád znějí zejména kusy autorů předdigitální éry. Když akademismus plodí a propaguje algoritmy a „apky“ pro umění a humanitní vědění, je to k ničemu; je to dobré leda k vyúčtování předešlého a získání dalšího grantu, to ale obhájci UI bravurně zvládají i bez ní.

Se zájmem jsem si přečetl oficiální stanovisko vedení Masarykovy univerzity k využívání nástrojů UI ve výuce a překvapila mě vstřícnost akademické obce vůči techno-logickému zázraku, přestože si táž obec uvědomuje záludnosti a hrozbu, jaké UI představuje pro úroveň humanitního vědění. Pobavila mě reakce jedné z diskutujících, která se pohotově zeptala, jestli i to stanovisko vygenerovala UI. A úsměvný je též výčet ctností, doporučovaných autory stanoviska pedagogům a studentům angažujícím do své práce UI: zvídavost, svědomitost, poctivost, zodpovědnost, transparentnost, otevřenost vůči novinkám, vynalézavost, ale též pragmatičnost a obezřetnost. Seznam na jedné straně svědčí o tom, že akademická obec tuší, že nástroje UI svádí sklouznout na akademickou šikmou plochu, na druhé tak trochu naznačuje, že by akademické obci byly dosud uvedené ctnosti snad cizí, a právě UI má způsobit její mravní obrodu. Já mám spíš za to, že UI jenom exponenciálně rozmnoží myriády nepůvodních kompilátů a repetic. Stanovisko navíc vyznívá alibisticky, v duchu známého „důvěřuj, ale prověřuj“. A právě o to prověřování jde. Jak má pedagog prověřovat statisíce zdrojů, ze kterých byl studentský text vygenerovaný? Má snad o to prověřování požádat jinou UI? Stanou se z pedagogů pověření komisaři pro plagiátorství? Absurdní! Přirozeným důsledkem bude, že většina pedagogů ještě víc sníží už tak nízké nároky na intelektuální výkon studentů. Zkrátka, studenti nebudou odevzdávat reflexivní eseje, ale psát formalizované testy na úrovni statistických dotazníků. Je to tristní, ale na některých vysokoškolských oborech praktikované již dnes. Akademičtí funkcionáři naříkají, že na školách se množí podvody a plagiáty, vůbec jim však například nevadí, že odpovědnost za přijímací řízení právě jejích zásluhou už před lety přešla z pedagogů na pofiderní agentury, které profitují z nárustu studentů i rychle vznikajících nových studijních oborů. Některé dokonce přímo na akademické půdě nabízejí vyhotovení diplomových prací za výhodné ceny, aniž by za to byly postihovány. Mnozí argumentují, že vzdělání je zboží jako každé jiné, abychom ale opravdové vzdělání mohli komodifikovat, nejdřív je třeba je formalizovat a vybavit údernými marketingovými nálepkami. A právě zde se otevírá obrovský prostor pro UI. Krátce a jednoduše, vysokoškolské vzdělávání humanitních oborů zdaleka nedosahuje úrovně, jakou mělo v předešlých desítiletích, velký podíl na jeho rychlém úpadku má management prosazující formalizaci a technokratizaci; UI degeneraci vzdělání pouze dovrší. Vše zatím zachraňuje (rozuměj kamufluje) punc aktuálnosti, tj. vyprázdněné floskule neolektu a trendové certifikáty a loga (oficiálně se to vede pod agendou „internacionalizace“). Dokdy?

Přes to všechno nás technooptimisté ubezpečují, že UI povede ke smysluplné reformaci vzdělávání, kde se bude počítat pouze samotné myšlení, nikoli jeho produkty (artefakty, díla, texty). Že by nový, „digitální postkonceptualismus“ nebo snad „postdigitální konceptualismus“? (Račte si vybrat z nabídky trendových neologismů.) Myšlení bez díla? Marcel Duchamp by měl nepochybně radost. Moc by mě zajímalo, jak tam hodlají dostat právě to myšlení, které tak akutně schází v bezduchých kompilátech a plagiátech dnešní humanitněvědní a umělecké nadprodukce, sebevědomě označovaných jako projekty a „eseje“. Evaluační mechanismy vědeckých a uměleckých výsledků si dnes víc cení kompilátů a plagiátů a jejich „chytrou“, značně formalizovanou prezentaci (populární formát „pecha kucha“ je toho názornou ukázkou a zároveň karikaturou). Nevěřím, že právě UI dokáže vdechnout těmto pseudoproduktům duchovno a posléze to duchovno vysvobodit z technokratických schránek, příhrádek, tagů, NFT certifikátů, emotikonů apod., když sama myšlení pouze simuluje. Ba co více, pro dnešní „vědění“ už i kompiláty začínají být zbytečně dlouhé a nestravitelné; upřednostňuje abstrakty, anotace, nejlépe v tabulkách a grafech, aby je mohlo snadno indexovat, tagovat a tabulovat. Mohutně distribuované formalizované kvalitativní ukazatele a exaktní kvantifikátory, o jejichž objektivnosti prý nelze pochybovat, dodávají tvůrčím výstupům zdání pravdivosti, serióznosti a důležitosti i punc (falešné) autenticity a jistoty v akademickém světě, kde o hodnotě výkonů a renomé autorů rozhodují tabulkové parametry kdejakých RIV-ů či RUV-ů. V téhle souvislosti se mi vybavuje okřídlený bonmot Bertranda Russella „sebejistota hlupáka a pochybování inteligenta“ (cocksureness of the stupid and doubtfulness of the intelligent). Mechanismy tabulkové pseudovědy (neboli „technovědy“, jak ji kdysi prozíravě nazval Paul Virilio) budují silné autorské sebevědomí s elitářskými sklony. Komické na tom celém je, že skutečné elity ve smyslu nositelů vizí již vlastně neexistují; byly nahrazeny výkonnými managery (moci, správy, vědění, a rádoby též etiky). Arts and humanities se nám před (alibisticky zavíranými) očima změnily na digital humanities, přičemž to digitální má stále více navrch nad humanitním. Digitální se přestalo chápat jako efemerní distribuční médium, bylo transfigurováno na substanciální obsah. Esej, kdysi vznešený žánr na pomezí filozofie, vědy a umění, byl v „digitálních humanitních vědách“ zbavený intelektuální hloubky, stylu a vznešenosti, už dál nereprezentuje dobrodružství myšlení a ztratil schopnost vzbuzovat estetické emoce; zdegeneroval na metajazykové (v případě UI dokonce na kombinatorické) cvičení.

Umění (ani to konceptuální) není o kvantitě ani rychlosti, je o artikulaci našich pocitů a tento proces nepodléhá snadno formalizaci. Je zcela nepochopitelné, že ti, kdo jsou nadšeni „úžasnými“ výkony UI v estetické a umělecké sféře, odsuzují její uplatňování v jiných oblastech. Proč jsou estetická nebo umělecká napodobenina (vlastně padělek) a esej napasovaná do excelové tabulky akceptované, zatímco znásilňování etických, legislativních, či ekonomických norem umělou inteligencí nepřípustné a odsouzeníhodné? Vracíme se snad k metafyzice, jejíž přívrženci striktně rozlišovali mezi myšlením a cítěním jako nerovnocennými činnostmi? Všichni přece dobře víme, že „inteligentní“ stroj inteligenci pouze simuluje (simulovat znamená předstírat příznaky). Vyvstává tudíž otázka, proč simulovat esejistiku, poezii nebo hudbu, když je lidi dokážou dělat vášnivěji a přesvědčivěji. UI ať dělá to, co „umí“ lépe než člověk. Literatura, hudba a umění to rozhodně nejsou. „Trénovat“ UI aby psala poezii, skládala hudbu a dělala umění je experiment předem odsouzený k neúspěchu. Vlastně to žádný experiment není, protože přináší předem známý výsledek. Umění, v podobě, jaké jej západní civilizace odedávna praktikuje, má etymologický základ ve slovese „umět“, nikoli v „umělosti“. Je organicky spjato s individuálním vnímáním, jež lze vyjevovat jenom přibližně a zprostředkovaně (opisně, asociativně, obrazně). Umělé a projektované umění je kýč, jako pojem i jako fenomén. UI neartikuluje naše vnitřní pocity ani nesubjektivizuje vnější skutečnost, pouze předvádí své umělé, zvenčí naprogramované (paradoxně člověkem) dovednosti (techné). Jinými slovy, je to manifestace (často okázalá) technických parametrů a schopností strojových a strojených mechanismů, imitujících struktury a mechanismy skutečného myšlení.

Kamarád mě ubezpečil, že umělá inteligence se bude vyvažovat přirozenou idiocií. Rozesmál mě, skutečně to vypadá, že oba duševní stavy jsou důsledně komplementární, i když ten druhý měl vždycky navrch. Mám ale vážné obavy (a dlouholetá pedagogická praxe mi je jenom posilňuje), že vědění se rapidně infantilizuje, z někdejší gramotnosti se stává „piktogramotnost“. Vůbec nežertuji. Kolega se přednedávnem asi půlhodiny marně snažil vložit studentům do univerzitního informačního systému učební text, jaksi to nešlo, nicméně systém mu vytrvale nabízel různé emotikony, včetně veverky hlasitě chroustající oříšek. Ptám se, čí intelektuální úroveň reprezentuje ta veverka? Snad ne pedagoga nebo posluchače filozofické fakulty!

Moudrý Sókratés v Platónovém dialogu Faidros vypráví o tom, jak egyptský král Thamus zpochybnil společenskou prospěšnost Theuthova (v Řecku Hermova) vynálezu písma. Faraón se totiž domníval, že písmo povede k zanedbávání paměti a v konečném důsledku způsobí amnézii u všech těch, kdo si je osvojí a budou se spoléhat na psaný text, tj. ve své paměti se budou orientovat podle vnějších znaků a indicií, nikoli podle vnitřní aktivity mysli. Thamovy obavy před písmem jako degeneračním činitelem lidské paměti vystřídaly ve 21. století obavy před digitálními nosiči informací, internetem, roboty a konečně též UI. Na mnohem větší nebezpečenství, jaké UI skýtá, naléhavě upozorňují sami vědci a inženýři, kteří jí pomohli na svět a dnes vyvíjejí stále výkonnější a chytřejší robotické aplikace. Někteří dokonce prorokují, že UI bude mít zásadní podíl na zániku lidské civilizace. Do jaké míry je třeba tyto varovné hlasy brát vážně, opravdu nevím, děsí mě však, co všechno UI ještě napáchá na jazykové kultuře, v umění a vzdělávání. Už teď na mě jdou mdloby z mluvy (rozumej „newspeaku“) „posthumanistů“ a kdejakých digitálních vzdělanců (to jsou ti, pro které je svět „open source“, jsou ve všech ohledech „smart“, „nehejtují“ přestože jim současná situace přijde „alarming“, naopak, je to pro ně „challenge“, svá sdělení „targetují“ a případní vlastní selhání vyhodnocují jako „knowledge gap“). Lidstvo zatím nezvládá ani sociální sítě, jejichž civilizační důsledky jsou devastační – nekritické myšlení, neschopnost odlišovat realitu od fikce, neschopnost smysluplně artikulovat pluralitu, absence sociální inteligence, infantilní chování dospělých, absolutní ztráta váhy slova, pofiderní a vulgární úroveň komunikace, vytváření a zneužívání závislostí, veřejné sdílení intimity, online „rodičovská“ adopce dětí, zvířat a rostlin, přesvědčivě se tvářící reference k fikci a neexistujícím entitám, jež jsou vydávány za skutečné atd. Sociální sítě nám přerostly přes hlavu a mnozí z nás mají oprávněné obavy o mentální vývoj vlastních potomků, natožpak příštích generací. Není vůbec pochyb, že instrumentální „myšlení“ UI předčí v mnohém přirozenou inteligenci, zejména ve formalizaci, kvantifikaci, efektivitě a rychlosti, a existuje hodně oblastí a aktivit, kde je její využití nesmírně přínosné a dnes už mnohokrát nezastupitelné. Ale v některých revírech je prostě škodná! Byla by sice schopna rychle, snadno a efektivně vyřešit třeba populační krizi nebo důchodkovou reformu, ale s katastrofálními etickými důsledky, protože pro ni je lidský jedinec pouze kalkulovatelná položka. Dokáže vygenerovat nové Vermeery, Beethoveny či Weberny, svět umění má však živých epigonů nadbytek a rozhodně nepotřebuje rozšiřovat jejich řady o umělé konstrukty s chytrými protézami mozku, produkujícími další a další replikace a repetice.

Abych tolik nežvanil a příliš nestrašil, rozhodl jsem se vstoupit do jámy lvové a svést s UI nerovný zápas. S kolegou „ajťákem“ jsme podnikli malý experiment. Požádali jsme UI (model ChatGPT), aby na základě zadaného tématu, klíčových slov a anotace napsala text s předepsaným počtem znaků. K dispozici měla všechny moje texty z webového archivu HIS Voice, celkem 123 příspěvků. Posuďte sami naše výsledky.

Zadání

Název textu:
Kreslení nahlas

Klíčová slova:
kreslení; proces; pohyb; gesto; dotek; zvuk; ticho; performance; dekonstrukce; intermedium; Roland Barthes; Milan Grygar; Morgan O’Hara;

Anotace:
Kreslení nahlas je parafrází pojmu „psaní nahlas“ (l’écriture à haute voix), jímž kdysi francouzský semiolog Roland Barthes označil „fonetickou“ aktivitu artikulující tělesné, nikoli významové aspekty lidské řeči. Autor příspěvku nachází paralely mezi barthesovským přístupem k tvorbě a interpretaci uměleckého textu a performačním kreslením Milana Grygara a Morgan O’Hara. Grygar i O’Hara patří k umělcům, kteří ve své tvorbě akcentují zdánlivě podružné aspekty procesu kreslení (pohyby, gesta, doteky, zvuky) a akceptují je jako plnohodnotné složky uměleckého vyjádření. Kreslení nahlas se v jejich umění stává vzrušující aktivitou, povyšující ztichlou kresbu-artefakt na dynamické kreslení-performanci, hapticko-akusticko-vizuální intermedium, v němž se potkává součinnost autorského záměru s časoprostorovou zkušeností jeho původce.

Počet znaků:
3600 včetně mezer

UI

Úvod:
Kreslení nahlas, podmanivá umělecká praxe, propojuje oblasti výtvarného umění, performance a zvuku a vytváří tak multisenzorický zážitek. Kreslení nahlas, inspirované koncepty dekonstrukce a intermedia, stejně jako díly významných umělců, jako jsou Roland Barthes, Milan Grygar a Morgan O’Hara, posouvá hranice tradiční kresby a uvolňuje svět kreativity, kde se akt kreslení stává expresivní performancí. Tento článek se zabývá podstatou kreslení nahlas, zkoumá proces, roli pohybu a gesta, zapojení zvuku a ticha a transformační sílu tohoto uměleckého zkoumání.

Proces kreslení nahlas:
Kreslení nahlas zahrnuje dynamický a pohlcující proces. Přesahuje pouhý akt vytváření vizuálních kompozic a mění kresbu v performativní zážitek. Umělci se zapojují do živého prostředí, nechávají svůj tvůrčí proces rozvíjet v reálném čase a uchvacují publikum energií a spontánností svého uměleckého projevu. Tento proces zahrnuje experimentování, improvizaci a zkoumání netradičních kresebných technik.

Pohyb, gesto a dotek:
Kreslení nahlas: Ústředním prvkem kreslení nahlas je ztělesnění pohybu, gesta a doteku. Umělci využívají svá těla jako nástroje a prostřednictvím dynamických pohybů přenášejí své emoce a myšlenky na povrch kresby. Synergie mezi fyzickou přítomností umělce a médiem kresby vede k hlubokému propojení mezi uměleckým dílem a umělcovými expresivními gesty. Dotek se stává prostředníkem komunikace a umožňuje umělcům zanechat na kresbě hmatatelný otisk svých záměrů a emocí.

Zvuk a ticho: Zesílení zážitku z kresby:
Kreslení nahlas spojuje prvky zvuku a ticha a povyšuje umělecký zážitek do nových rozměrů. Umělci zkoumají potenciál zvukových krajin a vedle kreslení zapojují ambientní zvuky, hudební skladby nebo dokonce živá vystoupení. Toto spojení vizuálních a zvukových projevů vytváří harmonickou souhru, která umocňuje emocionální dopad uměleckého díla. Naopak chvíle ticha přerušují představení a umožňují reflexi, kontemplaci a očekávání dalšího tvůrčího gesta.

Performance a dekonstrukce:
Kreslení nahlas zahrnuje koncept performance a stírá hranice mezi umělcem a diváky. Akt kreslení se stává sdíleným zážitkem a vyzývá diváky, aby byli svědky umělcova tvůrčího procesu a zapojili se do uměleckého díla v reálném čase. Tato forma uměleckého vyjádření zahrnuje také dekonstrukci a zpochybňuje tradiční pojetí kresby. Umělci experimentují s netradičními nástroji, materiály a technikami, vymykají se zavedeným normám a zkoumají nové možnosti.

Závěr:
Kreslení nahlas je svědectvím o transformační síle uměleckého vyjádření, v němž se kresba, performance a zvuk prolínají do fascinujícího zážitku. Díky zapojení pohybu, gesta, doteku a integrace zvuku a ticha vytvářejí umělci pohlcující prostředí, v němž kreativita nezná hranic. Projekt Drawing Out Loud, inspirovaný vizionáři jako Roland Barthes, Milan Grygar a Morgan O’Hara, otevírá nové cesty uměleckého zkoumání a zve umělce i diváky na hlubokou cestu sebevyjádření a tvůrčího objevování.

Vezměte prosím na vědomí, že vygenerovaný text vychází z poskytnutých výsledků vyhledávání a je kreativní interpretací tématu „Kreslení nahlas“, která zahrnuje vámi zadaná klíčová slova a pojmy. Konkrétní obsah webové stránky “https://www.hisvoice.cz/author/jozef/” nemusel být v textu přímo použit.

JC

Americká výtvarnice Morgan O’Hara vystavuje v Galerii města Blanska kresby, které tam vytvořila v květnu během několikadenního pobytu. Výstava Traces in Motion (Stopy v pohybu) se zrodila ve fyzické interakci s obyvateli, resp. návštěvníky města. Umělkyně tužkami zaznamenávala jejich tělesné pohyby během pro ně přirozených činností, lhostejně zdali pracovních nebo zálibných. V Blansku to byli zaměstnanci galerie při instalování výstavy, cukrářky z místní cukrárny při výrobě koláčků, herci amatérského divadla během zkoušky, žáci ZUŠ-ky, hudebníci a další.

O’Hara kreslí naživo a většinou veřejně, co z jejího kreslení dělá performanci. Proto své kresební záznamy nazývá „živými přenosy“ (live transmissions). Kreslí obouručně (stereo), její ruky se řídí vlastními vizuálními vjemy. Komunikační transakce mezi očima a rukama umělkyně je neviditelná a tichá, zato ruka spouští situační vizuálně-zvukovou animaci, na jejíž konci je záznam uchovávající na papíru (případně jiné podkladové ploše) bloky počitků (Deleuze – Guattari), nestylizovaně reprezentované konfiguracemi vizuálních stop (čár, bodů, otisků). Výslední stopy po kreslení jsou sice němé, jejich vznik však doprovázely zvuky. Akční vizualizace lidských aktivit nejrozmanitějšího druhu přimělo časem umělkyni zabývat se rovnocenně též doprovodnými zvuky. Brzy si uvědomila, že ignorovat a retušovat přidružená gesta a zvuky by znamenalo ochudit kreslířský akt o životně důležité komunikační aspekty, jelikož záznam zaznamenávané činnosti či jejího výsledku nutně obsahuje i stopy po činnosti zaznamenávající. V dlouhodobých cyklech Live Transmissions a Traces in Motion vzniká výslední vizuální podoba díla interakcí; na jedné straně se rodí v bezprostředním zrakovém kontaktu výtvarnice s registrovanou osobou, na druhé se na ní podílí právě zmiňovaný hapticko-audiovizuální charakter zaznamenávání. První aspekt je z hlediska výsledku determinující, druhý posouvá kresbu do oblasti intermedií. Tužka klouzající po podkladě zaznamenává viděné, jež se díky dramatickým setkáním s papírem stává také slyšeným. Jakmile zvuky splynou se svojí vizuální stopou, navždy zanikne jejich akustická esence. Jsou sice v kresbě přítomné, nelze je však smyslově uchopit (poslouchat), lze je pouze mentálně dekonstruovat, tj. podstoupit vzrušující interpretační hru, na níž se spolupodílejí divákova informovanost, intuice a představivost.

Morgan O’Hara ještě víc zdůraznila celistvost kreslení, když začala své tužky ozvučovat kontaktními mikrofony. Dosud podružné zvuky se ocitly na stejné výrazové úrovni jako performační gesta a kreslené znaky. Zrodilo se „kreslení nahlas“, potvrzující velké zjištění modernismu, že každé médium je vlastně smíšené, jelikož kombinuje rozličné kódy, konvence, kanály, způsoby vnímání a nazírání.

Malíř Milan Grygar nechal zaznít zvuky uchovávané v kresbě poté, co zjistil, že statická vizuální forma je zhmotněným průsečíkem prostoru, světla a pohybu. A jelikož pohyb je nemožný bez průvodního zvuku, začal právě zvukům věnovat zvláštní pozornost, co ho přivedlo k novým způsobům jejich vizuální reprezentace. Přestal vnímat kreslení jako ryze myšlenkový akt, mentální koncipování a rukodělnou materializaci obrazu, a svoji pozornost zaměřil na součinnost myšlenkových, pohybových a zvukových dějů v časoprostoru. Zvuk, povýšený na formotvorný prvek časoprostorového obrazu, začal se rovnocenně podílet na realizaci kresby. Výsledkem byly slavné haptické a akustické kresby, jež začal provádět koncem 60. let.

Kreslení zvukem neboli „hlasité kreslení beze slov“ rezignuje na sémanticky jasné sdělení realizované formy a zvýrazňuje syntaktickou organizaci ručně nebo mechanicky generovaných zvuků. Není to komponování existujících zvuků, nýbrž komponování prostřednictvím virtuálních zvuků, které teprve budou existovat. Grygar v reálném čase kreslí zvuky a za vydatné „pomoci“ náhody je zřetězuje do eventů, v nichž se mu přímo pod rukami zvuky ve stavu zrodu mění na médium transformující viditelnou přítomnost na slyšenou minulost. Povedlo se mu vysvobodit kresbu z bezčasové strnulosti a vnutit ji chronickou dynamiku. Ve snaze zvýznamnit časo-prostorovost kreslení, spolčil se se zvukem. „Zvuk je prostorem času,“ říká. Bez pohybů a gest kreslíře by byl „jeho“ prostoročas tichý; bez aktivity, jedno či fyzické nebo mentální, je znění odkázáno na stav nepřítomnosti, vlastně na mezičas neaktivity. To kreslení zpřítomňuje zvuky, kreslí je spolu s liniemi, body, či trhlinami, v obdivuhodném hapticko-akustickém souznění, jehož pohyblivé koordináty určuje střet intuitivního záměru a nepředvídatelných nahodilostí. Grygar kreslí zvuky v časoprostoru vizuálně-hapticko-akustického dění, s nímž se bytostně snaží ztotožnit. Nevytváří své dílo proto, aby ním sdělil něco poznané, známé, nýbrž proto, aby v procesu bezprostředního vytváření odhalil něco neznámé, neočekávané. Adresátem jeho náruživého kreslení je dílo v bezprostřední přítomnosti, přistiženo v procesu vlastního vznikání. Ale imanentní prezence kreslíře v časo-zvuko-prostoru díla přesahuje existenci média; kreslením vyvstává nová, efemérní skutečnost a ta není totožná s dílem-artefaktem.

Živé přenosy a hapticko-akustické kresby obou výtvarníků představují hraniční žánr, intermedium sjednocující myšlenku, výtvarné gesto, zvuk a obraz. Nelze v nich oddělit proces kreslení od kresby-artefaktu. Jsou to momentové kompozice, amplifikující dění, jež nemůže být tiché, pouze ztichlé. Stejně jako „psaní nahlas“, estetická kategorie, kterou kdysi stvořil Roland Barthes ve snaze adekvátněji vystihnout neexpresivní tělesnost mluvených textů, i kreslení nahlas proniká „pod kůži“ viditelného výsledku a odhaluje tělesné a nahodilé podněty, jež k němu vedly. Nemluvě o tom, že Morgan O’Hara a Milan Grygar svým kreslením překlenují odvěký kvintesenciální rozpor mezi imanencí a transcendencí.

Příspěvky schválně nebyly podrobeny jazykové redakci. Oba autoři nedodrželi předepsaný rozsah; UI jej nenaplnila, já jej překročil. Ukázalo se, že nejpopulárnější aplikace UI není schopna pracovat s omezeným počtem informací; k tomu, aby zkompilovala kratší důvěryhodně působící text, potřebuje řádově větší množství textů, než jsem jí nabídnul. Jinými slovy, k tomu, aby dosáhla přijatelné kvality, potřebuje kvantitu, jakou kapacita lidského mozku nedokáže artikulovat. Svoji reputaci zachránila jenom díky schopnosti artikulovat extrémní množství cizích informací a přizpůsobit je formálním požadavkům textového vyjádření. Vlastní „inteligenci“ staví na velkokapacitních zdrojích cizích informací; nedovede tvořit ex nihilo. Zarazilo mě závěrečné upozornění, kde si vyhradila právo, že moje vlastní texty, které jsem jí nabídl v dobré víře, že bude analyzovat můj způsob myšlení a styl psaní, nemusí vůbec použít. Každopádně, nedůvěru UI k mým textům beru jako kompliment.

Lidská mysl je naproti tomu schopna fabulovat a kompilovat efektivněji, protože využívá intuici a imaginaci a jim odpovídající nástroje (improvizaci, fabulaci, experiment). Navíc je omylná. Nevyhodnocuje podle modelů optimálního programování, nýbrž na základě zkušenosti, pro niž jsou úspěch a selhání citlivé faktory. V případě tohoto textu, který jsem, jako většinu svých kratších textů, psal ve vlaku (bez chytrého telefonu a s nespolehlivým internetovým připojením), musel jsem tvořit takřka ex nihilo a spoléhat na vlastní paměť, představivost a další tvůrčí determinanty. Dnes je už zcela evidentní, že rozpínavá UI vymýtí z našich životů tvůrčí myšlení a představivost a improvizaci nahradí algoritmy chytrých aplikací. Umění, jehož existence je podmíněna existencí kvant jiného umění, aby mohlo z nedozírné kvantity cizích výstupů kompilovat „vlastní“ umění, není umění. A proto si, přes lidské handicapy, budu své texty „generovat“ dál po svém. Beztak je netargetuji 😊 posthumanistům.