- Inzerce -

Hermovo ucho – Houbaření podle Johna Cage

Hudba a houby: dvě slova, jež jsou v mnoha slovnících vedle sebe.
John Cage

Jaro tahá lidi ven, já jsem však uvíznul v dobrovolně nucené karanténě na rodném Slovensku. Vytahuji zapomenuté artefakty ze své staré knihovny a diskotéky a oprašuju vzpomínky, které mi evokují. Nebyl jsem tady půl roku, a tak teprve teď rozbaluji vánočné dárky, jež jsem si sám štědře nadělil – knížky a elpíčka zakoupené po internetu. Čtu a poslouchám, a když mě to omrzí, tak poslouchám a čtu. Novinky i stařiny. Tlustou Goethovu Italskou cestu prokládám jeho kratšími texty o přírodě a umění a mezitím jsem si zgustnul na novém, exkluzivním vydání Mushroom Book, legendárním společném díle Johna Cage, Alexandra Smithe a Lois Longové. Skvělá náhražka za výlety do přírody, zejména pro ty, kterým by se tam nechtělo, ani kdyby mohli. Hon za jarními kačenkami či smrži s radostí přenechám jiným, já si bohatě vystačím se čtením laskavých Cageových houbařských anekdot a obdivným rozkládáním faksimilií obrovských litografií, které původní bibliofilie, jež v roce 1972 vyšla v limitovaném nákladu 75 kusů, obsahovala.

Nové, rozšířené vydání – John Cage: A Mycological Foray (Atelier Éditions, Los Angeles; 2020) – pozůstává ze dvou větších svazků ve vkusném boxu z tvrdého kartonu. Stoosmašedesátistránkovou brožuru, jež dala celému vydání jméno, tvoří tři texty, faktografická příloha a desítky autentických ilustrací – fotografií různých mykofílií z Cageovy pozůstalosti a jeho houbařských vycházek. Music Loverʼs Field Companion (Houbařský průvodce pro milovníky hudby; 1954) a Mushrooms et Variationes (Houby a variace; 1983) patří k nejznámějším položkám Cageovy „mykografie“. První text vznikl původně jako časopisecký příspěvek a později ho autor zařadil na konec slavné knihy Silence (1961), druhý napsal jako dlouhou přednášku v japonské básnické formě renga a opatřil striktními přednesovými instrukcemi. Vertikální strukturu jednotlivých mezostichů, která se při hlasitém čtení ztrácí, tvoří dvouslovné latinské názvy dvanácti hub. Vydavatel, inspirován „jedlými kresbami“ (edible drawings), jež Cage před smrtí vytvořil na zdraví neškodném recyklovaném papíru, nechal vytisknout tuto část publikace na speciálním ekologickém papíru „cartamela“, vyráběném z odpadu vznikajícím při průmyslovém zpracování jablek. Raději bych ji ale nejedl. Ne že bych si neuměl představit jednotlivé listy jako tortillové placky plněné nějakou dobrotou, zcela určitě by mi však bylo líto vzácné knížky. Obšírný esej Kingstona Trindera Where the Whippoorwill Sound and Morel Lay (Tam, kde sídlí zvuk lelků a smrži) je detailní, poutavě napsanou sumarizací Cageovy mykologické vášně a popři známých faktech přináší mnoho objevných poznatků. Informačně hutný text je zhodnocen poetickým stylem, jež skvěle koresponduje s Cageovým archaickým způsobem psaní. Je protkaný příhodnými, typograficky odlišenými anekdotami z Indeterminacy a úryvky z Diary, textů v nichž Cage hodně odkazoval na houby a mykologické reálie. Klíčovým dílem vydání je však samotná Mushroom Book – složka s deseti složenými listy a jednou textovou přílohou s vydavatelskými údaji.  Na jedné straně každého listu (po rozložení odpovídá asi formátu A2) je ilustrativní kresba houby od Lois Longové, na druhé zase textová kresba od Cage. Uvnitř listu je vložen transparentní arch s Cageovými mezostichy a zasvěceným mykologickým komentářem Alexandra H. Smithe k vyobrazené houbě. Původní velkorysé vydání tak získalo skladnější formu, aniž by utrpěla estetická stránka nádherné publikace.

John Cage se k houbaření dostal ze zcela pragmatických důvodů; v polovině 30. let, když krátce pobýval bez prostředků na pobřeží Montereyského zálivu v Kalifornii, jej k němu dohnaly chudoba a hlad. Z levných houbařských příruček v místní knihovně se naučil identifikovat jedlé houby a kuchyňskými experimenty z nich připravovat chutné, nikoli však nutričně hodnotné pokrmy. Po letech se z původně náhradního zdroje obživy stalo rozptýlení, jež záhy prorostlo do mohutné vášně. Když později objevil hinduismus a buddhismus a začal některá jejich dogmata uplatňovat ve vlastní životní filozofii, estetice a umělecké tvorbě, našel v houbaření a mykologii hlubší smysl. A vrozený sklon k pragmatismu mu nejednou umožnil využít svoji zálibu při řešení aktuálních životních situací. Díky obdivuhodným znalostem z oblasti mykologie získal například nový klavír pro uměleckou kolonii v Stony Point a mikrobus pro Merce Cunningham Dance Company. Houby mu hodně pomohly i v makrobiotické dietě, kterou začal po roce 1977 na doporučení Shizuko Yamamoto praktikovat kvůli vracejícím se zdravotním problémům. Důkazem je jeho slavná Makrobiotická kuchařka, v níž pochopitelně nesměly chybět recepty na vaření houbových jídel.

S odstupem času se nám dobře známé Cageovy houbařské příběhy jeví jako úsměvné, stejně jako se nám můžou jevit úsměvné nebo absurdní mnohé názory a činy zenových mnichů či přívrženců. Nicméně, Cage i orientální mudrci je mysleli zcela vážně a bez ironie. U Cage je spíš úsměvná vynalézavost, jak spojit teleologii a kontemplativní nezištnost východoasijských učení s technokratickou orientací moderní západní civilizace. V tom mu byli inspirací a oporou vizionářští myslitelé Buckminster Fuller a Marshall McLuhan, v oblasti mykologie byl zase pro něj respektovanou autoritou zmiňovaný Alexander H. Smith. Rád se učil od jiných, a naopak, sám rád učil jiné. O Cageových nekonvenčních učebních metodách kolují stejně neobvyklé příběhy, jaké se vyprávějí o jeho mykologických dobrodružstvích. Koncem 50. let vyučoval na proslulé newyorské New School for Social Research experimentální hudební kompozici i identifikaci hub a oba kurzy bral se stejnou vážností. Se studenty podnikal víkendové mykologické expedice do přírody, na kterých v nich rozvíjel pozorovací schopnosti a přízvukoval jejich důležitost v umělecké tvorbě. Obzvlášť mile působí Cageovo pozdější vyjádření, že během svého účinkování na Darmstadtských letních kurzech Nové hudby v roce 1958 sice toho frekventanty o hudební kompozici moc nenaučil (místo nezáživné výuky teorie za katedrou je raději vytáhnul do přírody poznávat a sbírat houby), zato se mu povedlo zvednout úroveň místní kuchyně. O tom, že Cageův vztah k houbám a mykologii nebyl podružný, svědčí fakt, že spolu s Guyen Nearingem, Lois Longovou a dalšími přáteli oživili v roce 1962 aktivity skomírající Newyorské mykologické společnosti a proměnili ji na nehierarchicky uspořádaný zájmový spolek s činorodými aktivitami.

Houbaření nebylo pro Cage kratochvilnou hobby nebo praktickou užitkovou činností. Nejenže korespondovalo s jeho ekologickou a environmentalistickou myslí, ale inspirovalo též koncept nového poslouchání i pozornost, jakou věnoval aktivitě zvuků. Mnohokrát se vyznal, že často, když v lesích identifikoval a sbíral houby, představoval si rozmanitá provedení svého tichého kusu a vždy si přál zapojit houby do svého umění. Několikrát se mu to povedlo, někdy však jeho nadčasové hudební koncepty selhávaly na opožděném technologickém pokroku. Ať tak či tak, vynalézavý mistr neurčenosti, nevšední básník všednosti a praktický filozof supernaturalismu připisoval ve svém životě houbaření stejnou důležitost, jakou připisoval svému umění. Proto je často těžké (a mnohokrát i nesmyslné) vést dělící čáru mezi Cagem-umělcem a Cagem-houbařem. Poznal „hodnotu a vznešenost živlu přírody“ (Goethe) a jelikož byl přesvědčen, že příroda a holá skutečnost lépe „vyjadřují“ podstatu a zákonitosti světa než sebedůmyslnější symbolická forma, nechal za sebe promlouvat náhodu, kdy to jenom šlo.