Tento virus přežije mou smrt.
Otomo Yoshihide
„Tak nám vzali hospody a hudbu“, řekla by dnes možno paní Müllerová Švejkovi. Těžko říct, zdali by tato informace dnešním Švejkem nějak pohnula, když si pivo i hudbu může pohodlně opatřit přes internet. Informační revoluce v nás každopádně vypěstovala zdání, že nejnebezpečnější viry pro člověka jsou ty počítačové. Jen si přiznejte, kolikrát vás vylekala výhružná fráze „Váš počítač je infikován viry!“, když nenadále zasvítila na vašem displeji, a kolikrát jste mávli rukou nad nějakou tělesnou virózou, když zrovna řádila ve vašem okolí. Respekt vůči virtuálním virům vítězil nad respektem k těm reálným. Zatímco jsme nedbale ohrožovali vlastní zdraví, zavirovaný počítač pro nás představoval tragédii a sociální kolaps. Odpojení od hospody a koncertního sálu snad nějak přežijeme, ale komunikační izolaci si nedovedeme představit ani v nejhroznějším snu. I když nám komunikační kolaps zatím nehrozí, naopak, právě telekomunikační vyspělost usnadňuje v časech krize naši prostorovou omezenost a mnohým dokonce zachraňuje životy, nedobrovolná fyzická izolace nás snad přiměje přehodnotit deformovanou hodnotovou hierarchii.
Počítačové viry jsou stejně neviditelné, jako ty biologické, ajťáci nás ovšem přesvědčili, že jsou mnohem zákeřnější, protože paralyzují komunikaci, díky čemu nakonec zkolabují i biologické systémy. To proto, že člověk je sociální tvor (aristotelovský zoon politikon) a navíc symbolický živočich (cassirerovský animal symbolicum), čímž je míněno, že bez vytváření symbolů a sdělování jejich významů dalším lidem by postupně jako druh zdegeneroval a zřejmě i vyhynul. Kultura je naše nová příroda. Strašení počítačovými viry v nás doopravdy oslabilo ostražitost vůči těm biologickým. Nikdo z nás by zřejmě nechtěl zažít bezesnou „noc před smrtí samplingového viru“, virtuální kataklyzma, jaké si představoval Otomo Yoshihide na svém kultovním albu z roku 1993. Vzpomínám si, že ve stejné době mě v magazínu Wired pobavil inzerát asi tohoto znění: „Nebaví vás už virtuální realita? Zkuste realitu!“ Ten slogan je dnes znovu aktuální. Nikoli jako vtipná konceptuální hříčka, naznačující technokratické důsledky komunikačního paradigmatu, nýbrž jako mobilizační apel k obratu k naší biologické podstatě. Realita je dnes krutější než kdykoli jindy, a to jsme prý přežili její smrt!
Radikální preventivní opatření před šířením koronaviru nás na jedné straně společensky izolovaly, na druhé nám však přinesly volný čas, který bychom v „normálním“ provozu nikdy neměli. Řekl jsem si, že ho využiji k introspekci a inventuru osobních hodnot a preferencí, po několika dnech jsem však zjistil, že mnohem větší bordel mám v hodnotách materiálních, v mém případě stovkách knih a nahrávek. Jelikož je už dávno nečtu a neposlouchám, nestíhám se divit, co všechno, a hlavně kolik jsem toho za tu dobu nastřádal. Zkrátka, z kdysi vášnivého posluchače a čtenáře se časem stal apatický sběratel. Sbírám, tedy jsem. I když v mém případě je zřejmě vhodnější použít slovo „kumulace“, jelikož už delší dobu nepociťuji žádnou emoci z nových přírůstků. Abych v sobě probudil chtíč, posedlost a další sběratelské ctnosti, pustil jsem se do třídění a uklízení nakupených artefaktů, jež několik let překračuji, obcházím a prokládám v ne příliš prostorném bytě. Když si už nerozšiřuji duchovno, řekl jsem si, tak si alespoň rozšířím a zpříjemním životní prostor. Vždyť i ty knížky, vinyly a cédéčka vypadají líp pečlivě utříděné na poličkách, než ledabyle naházené v krabicích a kupách. A pořádek a řád v knihovně a diskotéce ve mně možná zintenzivní potřebu číst a poslouchat.
Zatím to tak nevypadá; ve srovnání s vlastní minulostí čtu pomalu a nesoustředěně a poslouchám bez vášně. Najednou zjišťuji, že víc než tu hospodu postrádám živou hudbu. Abych jako posluchač úplně nezakrněl, zvyknul jsem si zajít alespoň jednou týdně na koncert a teď mi ta týdenní dávka živé muziky hrozně chybí. Utvrzuji se v dobře známém faktu, že sebekvalitnější nahrávka nenahradí živé provedení. Z internetu se dovídám, jak se hudební instituce a divadla předhánějí v živých streamech, na to jsem jim však neskočil, stejně jako jsem kdysi odmítnul elektronické knihy. Koncert je koncert a kniha je kniha! Youtube a streamování nejsou pro mě žádné terno, raději se budu znovu učit plynule číst a vášnivě poslouchat z tradičních médií.
Začal jsem pochopitelně s tituly, o kterých jsem si myslel, že si na ně nikdy nenajdu čas. Zrovna teď prokládám Bartóka se skvělým Georgem Soltim (box Solti: Bartók; Decca, 2012) četbou pamětí tohoto úžasného maďarského dirigenta (Sir Georg Solti: Memoirs; Alfred A. Knopf, New York, 1997), z nichž jsem se třeba dověděl, že jeho matka byla sestřenkou Lászla Moholy-Nagye. Přestože oba velcí umělci spojili svoji pozdní kariéru s Chicagem, nikdy se ve městě u Michiganského jezera nepotkali. Moholy-Nagy tam vedl Nový Bauhaus a v roce 1937 založil Institut designu, z kterého později vzešel proslulý Illinois Institute of Technology (IIT), a Solti byl v letech 1969–1991, když už byl jeho slavný příbuzný dávno po smrti, uměleckým vedoucím Chicagského symfonického orchestru, který se pod jeho taktovkou vypracoval z provinčního orchestru na světově proslulé hudební těleso. Na rozdíl od jeho předčasně zesnulého strýce mu bylo dopřáno dožít se dlouhého věku a těch nejprestižnějších uměleckých a společenských ocenění. Takže nezoufejte a poslouchejte a čtěte i za časů korony! Nějako to jen dopadne. I s tou naší humanitou i hudbou.
