Hermovo ucho – (Můj) svět bez Sama Ashleyho

  

Sam dobře věděl, že mysticismus je organicky spjatý s jazykovým vyjádřením, mnohem víc než se může zdát. Proto byla jeho oblíbeným konceptuálním nástrojem právě metafora.

Se Samem Ashleym jsem se seznámil v roce 2000 na festivalu Castle of Imagination v polském Gdaňsku. Četl jsem zrovna knížku jeho otce Perfect Lives (libreto ke stejnojmenné opeře) a vzpomínám si, jak mi Sam, poté, co jsem v ní objevil chyby a nelogičnosti, nad ránem v nějakém baru dlouho a trpělivě vysvětloval, že umělec má nárok dělat chyby a licenci nerespektovat racionalitu. Dodnes nevím, jestli mne tehdy jeho argumentace přesvědčila, zcela jistě mne však dostaly jeho šarmantně ukecaná mluva a nakažlivý smích. Až mnohem později jsem zjistil, že Samovy vztahy s otcem, mimochodem mým velkým oblíbencem, nebyly zrovna ideální, což jim však nebránilo ve spolupráci. Sam účinkoval v několika operách Roberta Ashleyho, včetně Foreign Experiences (1994), kterou se nám později povedlo uvést v koncertní verzi i na brněnské Expozici Nové hudby.

Se Samem jsme se skamarádili hned napoprvé; bylo to takřka souznění duší a musím přiznat, že v mém životě jsem se s málokým tak moc a z chuti nasmál, jako právě s ním. Od prvního setkání v Polsku jsme se vídávali často – v Nových Zámcích, kde jsem žil tehdy já, v Dortmundu, kde žil tehdy on, Kolíně, Vídni i Brně, naposledy asi před pěti lety v Berlíně. Naše setkání byla sporadická, o to však srdečnější a plná překvapení. Při jeho první návštěvě Slovenska jsem mu nedokázal třeba vymluvit výlet za tatranskými medvědy, který podnikl s tehdejší partnerkou Marinou. Vydechl jsem si, když se po týdnu, stráveném se spacákem v slovenských velehorách, živí a zdraví objevili u mne doma na bezpečném jihu. Léta jsme plánovali a odkládali společnou expedici za indonéskými šamany, Samovi ji však pokaždé něco překazilo (většinou angažmá v některé z otcových oper) a já neměl to srdce vydat se na dobrodružnou cestu bez něj. Teď už ji ale absolvovat musím; vím, že by mu to udělalo radost a jaksi jsem mu to dlužen. I když bez něj to nebude ono.

Sam měl dar empatické spolupatřičnosti a neuvěřitelný vypravěčský talent, nakonec, je to zřejmé z jeho příliš lidského umění. A samozřejmě smysl pro humor a vylomeniny. Na našich pitkách jsme spiklenecky kuli různé pikle, vymýšleli (někdy i realizovali) konceptuální píčoviny a páchali šklebivé nepřístojnosti na vrub samolibého světa umění. Asi poslední byl dárek k osmdesátinám našeho společného přítele Bena Pattersona. Jelikož jsme usoudili, že sláva fluxového umělce se v digitálním věku měří atraktivní webovou prezentací, zřídili jsme mu vskutku fluxovský narozeninový prezent – webovou stránku s ne zrovna snadno zapamatovatelnou a dohledatelnou adresou www.theonlyfluxusartistthatneveraskedyokoonoformoney.com. Ben se nám totiž pochlubil, že tu větu prý řekla Yoko Ono, když se jí ptali, co si myslí o Benu Pattersonovi jako umělci. Stránka splnila svůj jediný účel potěšit obdarovaného i dárce, fungovala však pouze rok. Oba jsme jaksi předpokládali, že poplatek za doménu na příští rok zaplatí ten druhý, co samozřejmě neučinil ani jeden z nás. Benova stránka je tudíž tatam, Ben také, a teď už i Sam.

Před třemi lety Sam vážně onemocněl a byl hospitalizován v státní nemocnici poblíž Los Angeles, připoután na lůžko a neschopen verbální komunikace, což muselo být pro nadmíru komunikativního a výřečného člověka peklo (samozřejmě, jestli si to v pokročilém stadiu nevyléčitelné demence vůbec uvědomoval). Občasné správy, jež o něm přicházely z Kalifornie, kde nakonec letos v květnu skončil svou krátkou životní pouť, byly tristní a depresivní. Snad jediná, která jakžtakž potěšila, bylo vydání Samova vůbec prvního autorského alba na značce Unseen Worlds v roce 2019. Nahrál ho společně s německým hudebníkem Wernerem Durandem, který kromě dechových partů připravil album k vydání. Oba narativní kusy, jež obsahuje – Iʼd Rather Be Lucky Than Good (Raději bych chtěl mít štěstí, než být dobrý) a Love Among the Immortals (Láska u nesmrtelných) – jsou reprezentativní ukázky Samova neuchopitelného umění, v němž zkoumal vesměs vágní a obskurní stavy a kategorie, jako jsou náhoda, štěstí, láska, halucinace, vize apod., jaké si málokdo troufne formulovat, aniž by sklouznul do banálních klišé nebo povrchní ezoteriky. Sám se označoval za nereligiózního neboli experimentálního mystika, jeho mysticizmus však nebylo nic ezoterického, spíš měl blíž k vědeckým způsobům reflexe a tázání. Nesmírně ho zajímala hranice mezi skutečným a imaginárním, proto se tak intenzivně a vášnivě věnoval transu. Přestože jsme za ty léta vedli mnohé rozhovory (a někdy i mlčení) o umění a jeho přesazích, nikdy jsem nenabral odvahu, zeptat se ho, jak vlastně chápe nejintimnější způsob svého uměleckého vyjádření – trans. Možná jsem očekával, že klíčové odpovědi se dočkám nikoli verbálně, nýbrž v spontánní životní situaci nebo třeba při společném střetu s indonéským šamanismem v terénu, k čemu bohužel už nikdy nedojde. Moc jsem toužil seznámit ho s javánským kulturologem Damardjati Supadjarem a sledovat, jak diskutují o „spirituálním orgasmu“. Přestože Damardjatího znalost angličtiny byla mizerná, věřil jsem, že najdou společnou „řeč“, jaké já nemůžu rozumět. Samovy zájmy byly do té míry intimní, křehké a nesnadno medializovatelné, že mlčet o nich byl asi nejvhodnější přístup. Jak však mlčet s ukecaným Samem Ashleym? To vůbec nešlo, to bylo dilema. Sam dobře věděl, že mysticismus je organicky spjatý s jazykovým vyjádřením, mnohem víc než se může zdát. Proto byla jeho oblíbeným konceptuálním nástrojem právě metafora; metaforické obrazy, jaké ve své interdisciplinární tvorbě vyjevoval v rozličných médiích, patří k těm nejautentičtějším, jež jsem na svých potulkách světem potkal. Já měl velké štěstí, že jsem Sama poznal, on byl šťastný bytostně. Trápí mne jedině to, že neměl štěstí opustit tento svět důstojně a rozloučit se s ním verbálně, co uměl ze všeho nejlíp. Jeho neblahý konec patří k těm nejsmutnějším příběhům mého života.