Když jsem 21. dubna s hrstkou studentů sestupoval po točitém schodišti do podzemních chodeb víc než dvě století starého kanalizačního systému v Girardiho parku na vídenském Karlsplatzu, abych tam zažil zvukovou instalaci freq_out 12, neočekával jsem nic zvláštního. Ani překvapivá skutečnost, že pořadatelé podmínili náš vstup podpisem stvrzujícím, že do prostoru vstupujeme na vlastní riziko, a ochranná přilba, kterou nás posléze vybavili, ve mně nevzbudily iluzi nadcházejícího nadstandardního zážitku. Když nás však nehostinné chodby dovedli na místa, kde se před mnoha lety odehrávaly napínavé scény kultovního film noir thrilleru Carola Reeda The Third Man (1949) s Orsonem Wellesem v roli nedobrovolného detektiva, což jsem předtím nevěděl, moje vnímání začalo postupně vstřebávat auru prostředí, do něhož bylo site specific dílo zasazeno. Nepatrně strukturovaná zvuková kompozice v součinnosti s minimalistickým světelným dizajnem i přirozenými zvuky (a zápachy) temného prostředí (tekoucí voda kanálu, krysy, atd.) citlivě reagovala na genius loci a kulturní milieu prostoru. Cageovsky empatická zvuková intervence je skvělou ukázkou umění, jenž, řečeno bourriaudovskou terminologií postprodukce, otevírá prezentační uměleckou platformu, mění ji na experimentální „místo produkce“ a staví návštěvníka do pozice zážitkového turisty. Umělecké dílo už dávno není neměnný artefakt, nýbrž dění, neustále se proměňující místo generování významů a interpretací, vibrující asambláž vjemů a pocitů. Ne bezdůvodně se říká, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.
Instalace ve vídeňském kanálu byla zcela nekonvenční – nejen lokalizací, ale též autorským přístupem. Její kurátor, švédský skladatel, zvukový a intermediální umělec Carl Michael von Hausswolff, ji koncipoval jako prostorový mix z dvanácti kompozic od různých zvukových umělců (resp. uměleckých dvojic), kterým přidělil frekvenční rozsahy od 0 do 12000 Hz. Podělili se o ně Christine Ödlund (0–25 Hz), Hans-Joachim Roedelius (25–65 Hz), Peter Rehberg (65–90 Hz), Kent Tankred (90–140 Hz), JG Thirwell (140–180 Hz), PerMagnus Lindborg (180–250 Hz), Jana Winderen (250–350 Hz), Maia Urstad (350–500 Hz), BJ Nilsen (500–1000 Hz), Tommi Grönlund / Petteri Nisunen (1000–2000 Hz), Finnbogi Petursson (2000–5000 Hz) a Franz Pomassl / Anna Ceeh (5000–12000 Hz). Proměnlivé osvětlení navrhl věhlasný rakouský výtvarník Franz Graf. Po Kodani, Oslu, Paříži, Berlíně, thajském Chiang Mai, Budapešti, belgickém Kortrijku, Stockholmu, Amsterodamu, marockém Marrákeši, Uppsale a verzi pro rozhlas to byla dvanáctá, poslední instalace projektu freq_out, jenž měl premiéru v roce 2003 v kodaňské kunsthalle Charlottenborg. Rozhlasová verze započala loni a má být finalizována příští rok. Vídeňskou instalaci produkčně zajistila sound-artová platforma Tonspur, která si ji u von Hausswolffa objednala.
Všech dvanáct verzí freq_out spojuje dvanáct původních elektronických kompozic (2003) a frekvenční rozsah 0–12000 Hz. Přidělené frekvence rotují mezi tuctem umělců ve směru hodinových ručiček tak, aby se vystřídali všichni; počet instalací je tudíž definitivně dvanáct. Název projektu vtipně parafrázuje legendární první album Franka Zappy. Jednotliví umělci mají rozděleny nejen frekvence, ale též polohy reproduktorů, z nichž jejich audiopříspěvky znějí. To si samozřejmě žádá intenzivní a koordinovanou spolupráci mezi kurátorem a umělci i umělci navzájem. A samozřejmě důkladný průzkum akustických charakteristik členitého prostoru, což byla zejména ve Vídni náročná práce, vzhledem k tekoucímu kanálu, který neskýtá zrovna příjemnou interakci. Prostor se významně podílí i na mimouměleckém tématu každé instalace; v Paříži to třeba byla proslulá budova komunistické strany Francie od Oscara Niemeyera, v Uppsale zahrada onkologické kliniky, v Berlíně systém podzemních chodeb. Setkání intencionálních zvuků s původně nehudebními prostory bývá dramatické, ve vídeňském kanálu byla však výslední „choreofonie“ přesvědčivá. C. M. von Hausswolff si totiž uvědomuje, jakou důležitou roli sehrávají v aktuálním umění nejrůznější průsečíky, přesahy, přehlušení, dozvuky či interference, zkrátka mezi-prostory, mezi-stavy, mezi-časy a mezi-děje, a proto je ve své umělecké i kurátorské tvorbě s oblibou vyhledává.
Vídeňský podzemní kanál si doslova vychutnal, nejenom hudebně. Pochopil jeho prohnilé asociální útroby jako alternativu vůči „vysoké“ hudební kultuře, která po staletí vzkvétá nad nimi. Symbolicky usouvztažnil oba dva terény – okázalý a ukrytý – hermetickým sloganem „As Above so Below – As in Heaven so in Hell“ (Jak nahoře, tak i dole – jak na nebi, tak i v pekle). Využil čisté frekvence a rezonance jako fyzikální i fenomenologické spojnice mezi viditelnou semiosférou (falešným leskem pozemského „nebe“) a neviditelným podhoubím (skutečnými výkaly, splašky a smradem podzemních pekel). Deteritorializací refrénů v krajině nikoho odhalil skrytý potenciál hudby, vycházející nikoli z tradičního hudebního myšlení, nýbrž z fyzikálních determinantů zvuku a prostoru. I tato hudba, přestože redukuje svoje výrazivo na minimum a obnažuje médium na kost, může být reprezentativní; reprezentuje však zcela jinými způsoby, než se od hudby obyčejně očekává. C. M. von Hausswolff a umělci, které si k freq_out přizval, artikulují živé i opuštěné architektonické či urbánní prostory skrze sonickou představivost, jíž kromě hudebníků disponují též architekti, výtvarníci a v neposlední řadě i mnozí posluchači a návštěvníci jejich interdisciplinárních akcí. Když tak činí, nechápou zvuky jako izolované entity, nýbrž jako zřetězení zvukových dějů, které můžou naše smysly přistihnout v neočekávaných časoprostorových interferencích a proměnit je v přitažlivé kompozice vjemů a pocitů. Hodinové ručičky freq_out nyní ukazují za pět minut dvanáct (do plného času jim zbývá zpuštění verze pro internetové rádio), v žádném případě však neodpočítávají naléhavý countdown, spíše tikají v rezonujících polyrytmech nevtíravých frekvencí.
Mystický prostor vídeňského kanálu, kde se odehrávaly klíčové scény Třetího muže, ještě pořád inspiruje vnímavé umělce.
