- Inzerce -

Hermovo ucho – Nutkavé zdržení a naléhavě zveřejněná intimita

Ale co to je „obvyklá doba“ v pocageovské hudbě?!

Hudebník, literát a vizuální umělec Lee Ranaldo a multimediální umělkyně Leah Singer strávili srpen ve Střední Evropě, zejména ve Vídní, kam přijeli na residenční pobyt v instituci pro umění ve veřejném prostoru TONSPUR. Stěžejními díly, jež v Evropě spolu vytvořili, jsou instalace FermataIn Camera. Ušili je na míry specifických prostorů, pro které vznikly. První pozůstává z osmikanálové zvukové instalace v podloubí komplexu MuseumsQuartier, kde Tonspur sídlí, a sedmi obrazů umístněných ve vitrínách na přilehlé stěně. Druhá je šestiminutové video ve výloze sousední kryté pasáže, kde Tonspur provozuje svůj nový výstavní prostor Tonspur_display.

Fermata je záludný hudební symbol. Etymologický původ má v latinském slovese fermare, které znamená zastavit, přestat nebo přerušit. Jako hudební instrukce nařizuje hudebníkům držet nebo prodloužit trvání tónu, akordu, zvuku či pauzy za obvyklou dobu. Ale co to je „obvyklá doba“ v pocageovské hudbě?! Každý hudebník, oddaný aktuálním způsobům dělání hudby, ať ji už nazveme improvizovanou, meta-hudbou, neidiomatickou nebo jakoukoli, dobře ví, že mezi původním hudebním nápadem a jeho zvukovou realizací se toho může udát hodně, ta zdánlivě nepatrná distance skýtá myriády možností a nahodilostí. Fermata má tudíž odlišný význam a poetickou důležitost pro Christana Wolffa, Alvina Currana, La Monte Younga, Éliane Radigue, Philla Niblocka, Keitha Rowea, Michaela Pisara, Anthony Braxtona, Gordona Monahana, Christiana Marclaye, Otoma Yošihide, Okkyung Lee, Lee Ranalda… Výčet jmen invenčních experimentátorů s temporální strukturou hudebního díla by mohl pokračovat hodně dlouho. Čas je nesporně primárním médiem hudby, nikdo a nic jí nedokáže zbavit času. Držet, zastavit, či přerušit zvuk je gesto. Gesto svobody, volby, rozhodnutí. Podržený, zastavený nebo přerušený zvuk sice díky tomuto gestu chvíli není slyšet, čas však plyne dál. Fermata trvá. I přes trvání je vhodným konceptuálním nástrojem manipulace času v hudbě. Svoboda a manipulace, jak to jde k sobě? Nu, ani Chronos není svobodný, musí přece plynout. Odsouzen k věčnému plynutí, provokuje smrtelníky, aby se čas od času pokusili narušit vlastní ireversibilní koncept času. Nakonec, hudbu lze vnímat též jako nádherný prostředek destrukce času a dezintegrace vnímání.

Lee Ranaldo a Leah Singer vybízejí ty, kdo procházejí pasáží, aby známý hudební znak, v jejich instalaci reprezentovaný vyobrazeními rukou v různě ustrnulých pozicích, interpretovali bez ohledu na konvence sociální zvukotvorby. Aby uchopili fermatu spíš jako instrukci k akci. Lidi o ní můžou přemýšlet, meditovat nad ní, nebo ji jednoduše ignorovat. Tato interpretační svoboda je imanentně daná samotnou povahou symbolu, jeho otevřeností. Zastav se a dělej co dělat chceš / musíš / cítíš! Uvědom si a vychutnej moment, kdy hudba pozdržela zvuk, protože pozdržet čas nedokáže. Moment, kdy zoufale čeká na vyjádření svého hudebníka.

K čemu je nám tedy vlastně fermata? A je nám vůbec tento ambivalentní symbol k něčemu? Samozřejmě že je. Potřebujeme ji jako poctu reprezentačnímu potenciálu ticha. Přesně tak, jako ji pochopili a reprezentovali Lee Ranaldo a Leah Singer ve svém společném kusu Fermata. Zdržet se dělat zvuky znamená odložit jejich explicitnější významy, inteligibilní i estetické. A jak to u Ranalda obyčejně bývá, odměnou za neplánované zastavení v pasáži je hezká kytarová hudba až na pokraji ambientní líbivosti. Ve dne zní v nekonečné smyčce, pozdní (nebo snad brzké?) chodce překvapí příjemnou čtyřminutovou vokální intervencí Three in the Morning (Ve tři ráno).

Instalace v druhé, zastřešené pasáži je spektakulárnější, jelikož animace zde probíhá skrze kameru a filmovou aplikaci mobilního telefonu. Latinský idiom „in camera“ (v komůrce) v názvu původně odkazuje k intimitě a soukromí, v pohyblivém obrazu je však rozšířený, sémanticky i sociálně, o voyeuristické zařízení digitální kamery, jež paradoxně v naší době intimitu exhibicionisticky vyjevuje veřejnosti. Být v kameře je in. Dobrovolně i nechtěně sdílet vše, co bylo kdysi chráněno neproniknutelnými zdmi soukromých prostor, se dnes stalo nutkavou naléhavostí. Soukromí již nestojí o intimitu, naopak, samo se nabízí zveřejnění, obnažuje vše, o čem se domnívá, že stojí za vidění a sdílení. Ani bezcílná, kratochvilná procházka Vídní nemůže zůstat bez dohledu všudypřítomného hlídacího oka nejvěrnějšího a nejspolehlivějšího přítele metamoderního člověka – chytrého telefonu. Dvojice zvídavých umělců, doprovázena kurátorem Georgem Weckwerthem a výtvarnicí Sabinou Groschup, podniká exkurze po známých i neznámých, přilehlých i odlehlých zákoutích staré i moderní Vídně, samozřejmě pod dohledem chytré kamery, transformující jejich živá těla na mžikavé fantomy těl i hlasů, předvádějící impresionistickou choreografii ve stejným způsobem dekonstruovaném prostoru. Ranaldova a Singerové In camera je autoreferenční mistrovský videokus, jehož shlédnutí vám pozvedne všední procházku Vídní v kteroukoliv denní či noční hodinu – i ve tři ráno – na mimořádnou, sváteční událost. Bohudíky ještě pořád existuje umění, jež má tuhle transformační moc.