Hermovo ucho: Palestrina na vlnách Nilu

  

„Pánové, byl někdo z vás vůbec někdy v Palestrině? A to si říkáte muzikologové?“ Vnukávala Giovannimu Pierluigimu da Palestrina místo andělů jeho hudbu tamní Nilská mozaika, kolosální dílo neznámých, snad egyptských autorů z 1. století před Kristem?

Tento měsíc jsem se nečekaně ocitl na pár dnů v Palestrině. Ve Valmontoně, kde jsem pomáhal kamarádovi instalovat zajímavou výstavu (mimochodem, otevíral ji Alvin Curran), jsem si cestou do hotelu všiml tabule s nápisem „Palestrina 12 km“. Po vernisáži jsem měl do odletu tři dny volna, tak jsem změnil původní plán a místo do Říma jel do Palestriny. Asociace, jež stála za mým spontánním rozhodnutím, byla samozřejmě hudební. Už jsem se v duchu viděl, jak po návratu domů budu škádlit své kolegy muzikology provokujícími otázkami typu: „Pánové, byl někdo z vás vůbec někdy v Palestrině? Ne? A to si říkáte muzikologové?“ Jak se později ukázalo, nebyl tam ani jeden z nich.

Malebné městečko s pozoruhodnou historií mne přivítalo masopustním karnevalem, jenž probíhal na hlavním náměstí Piazza Regina Margherita a v přilehlých uličkách. Ubytoval jsem se v hotýlku přímo na hlavním korze, pojmenovaném po slavném skladateli; hned za rohem byl jeho rodný dům. Je to úžasná třípodlažní renesanční stavba na úpatí kopce, zastavěném terasovitě rozmanitými budovami z různých dob. Od roku 1995 v ní sídlí nadace Fondazione Giovanni Pierluigi da Palestrina, která dům zrekonstruovala a zřídila v něm muzeum a studijní centrum pro starou hudbu se solidně vybavenou knihovnou. Na místě původní zahrady je dnes malý amfiteátr pro koncerty a jiné kulturní akce. V nevelkém muzeu jsou k vidění originály i faksimile Pierluigiho partitur, rukopisů a listů, různé memorabilie, dobové hudební nástroje, obrazy včetně skladatelových portrétů, historický nábytek a jiné starožitnosti, pocházející většinou z pozůstalosti rodiny Barberini, jež se nejvýrazněji zasloužila o rozvoj porenesanční Palestriny. Spíš než expozice, skýtající spektakulární zážitky, je to inspirativní prostor, určený pro hloubavé studium a výzkum.

Když se vydáte z muzea po korzu kolem Katedrály Sv. Agapita, kde Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525–1594) začínal coby varhaník a zpěvák, než ho papež Julius III. povolal do Vatikánu, aby z něj udělal sbormistra věhlasného sboru Cappella Giulia v Basilice sv. Petra, ulice Thomase Manna a Dante Alighieriho vás dovedou až do kolosálního palácového komplexu, jenž na ruinách antické svatyně bohyně osudu a štěstí Fortuny posloupně vybudovali v 15. až 17. století členové vlivných šlechtických rodů Colonna a Barberini. Ulice nenesou jména slavných literátů náhodou. Dante zmiňuje Palestrinu v Božské komedii v souvislosti s intrikami, jež proti Colonnovým spřádají Guido da Montefeltro a papež Bonifác VIII. Mann navštívil město dvakrát koncem 19. století, pokaždé v něm strávil několik měsíců a později z něj udělal dočasný domov skladatele Adriana Leverkühna, hlavní postavy románu Doktor Faustus. V Palazzo Colonna Barberini je dnes skvělé Národní archeologické muzeum. Je to obrovský, víceúrovňový areál, jehož podzemí, podlaží, chodby a terasy ukrývají cenné antické památky – architektonické fragmenty, náhrobky a sarkofágy, reliéfy, sochy, fresky a další atraktivní artefakty. Rozhodně je to jedno z nejzajímavějších italských muzeí mimo Řím a jsem hrozně rád, že jsem je navštívil.

Klenotem sbírky Barberiniových a chloubou dnešního muzea je Nilská mozaika, kolosální dílo (cca 6 x 4,5 m) neznámých, údajně egyptských autorů z 1. století př. Kr. Tváří v tvář tomuto monumentu, jímž byla původně vydlážděna apsida ve svatyni Prvorozené Fortuny (Fortuna Primigenia) a údajně po něm protékaly proudy vody, i pod dojmy z vyhlídky na starobylé město pode mnou, začaly mi v hlavě vířit fantaskní asociace. Snažil jsem si představit, jak mladý, ambiciosní Pierluigi čerpá pro svoji spirituální hudbu inspirace z exotických výjevů, jež mu „vyplavila“ narativní struktura mozaiky. Zdálo se mi to mnohem pravděpodobnější, než tvrzení, že mu hudbu diktovali andělé, jak vypravují legendy. V době Pierluigiho pobytu v rodném městě (s výjimkou několika let, strávených na studiích hudby v Římě, v něm žil od narození až do r. 1551) byla mozaika ještě na svém původním místě ve svatyni a ve své původní horizontální poloze na podlaze, nikoli instalovaná vertikálně jako muzeální artefakt, jak je tomu dnes. Napadlo mě tudíž, jestli životadárné povodí Nilu, jak je reprezentuje popisná alegoricko-topografická ikonografie antických kartografů, všechny ty postavy a příběhy, nemohly, alespoň částečně, ovlivnit umírněnou polyfonii začínajícího skladatele nebo některé skladby, v nichž si později dovolil skloubit rigidní kontrapunkt s expresivními prvky neliturgické hudby. Uvážené toky melodií, obohacené o velikášské „zvukové vlny“, v mé mysli najednou asociativně korespondovaly s rozvodněnou majestátní řekou s břehy, ostrůvky a plavidly, na kterých se to hemží lidmi a zvířaty, známými, cizokrajnými i bájnými, zobrazenými v dynamických akcích. Obrazy málem jako z Hieronyma Bosche. Když uvážíme, že evropská hudba se v té době stávala dějovou a literární a výtvarní impulsy sehrály v jejích proměnách nezanedbatelnou roli, moje nadinterpretace nemusí být až taká ulítlá. Ale možná jsem se ve svých asociacích příliš nechal unést vizuálními dojmy. Utvrdil mně v tom i průvodce v Pierluigiho muzeu, který moji otázku, směrující k možným souvislostem mezi Nilskou mozaikou a Palestrinovou hudbou, přešel mlčením.

V Palestrině jsem si každopádně uvědomil, jak málo toho o Palestrinovi vlastně vím. Povinnosti, pohodlnost i jiné zájmy mi brání v tom, abych se jím po návratu podrobněji zabýval. Z pouhé zvídavosti jsem ještě na místě pátral po modernějších uměleckých ohlasech na jeho hudbu. Ale v muzeu uchovávají jenom nepříliš přesvědčivé pocty některých italských výtvarníků velikému hudebníku a z těch hudebních mne průvodce odkázal pouze na operu Hanse Pfitznera Palestrina (1917), jejíž děj se, zcela pochopitelně odehrává v Římě. Na internetu jsem zjistil, že se hrává poměrně často, naposledy ji inscenovali roku 2009 v mnichovské Bavorské státní opeře v nastudování australské dirigentky Simone Young. Objednal jsem si nahrávku, uvidím, jestli ve mně probudí hlubší zájem o Palestrinu.