Hermovo ucho: Pepčova gramartika

  
151

Neologismus „gramartika“ odkazuje na Josefem Stejskalem objevený resp. vymyšlený umělecký žánr „gramart“, tj. přehrávání koláží na gramofonu.

Seděli jsme s Josefem „Pepčou“ Stejskalem u něj doma v kuchyni, popíjeli a pomlouvali Čechy a Brňáky. Pepča mi zasvěceně vyprávěl o Janu Lukešovi, Jakubu Hronovi, Václavu Svobodovi Plumlovském, T. R. Fieldovi a dalších „pábitelích“ a „mašíblech“ (= MAgoři–ŠÍlenci–BLbci), když se řeč najednou zvrtla na Duchampa. Nebyla to náhoda, jelikož nic není náhoda, říkává Pepča s plnou vážností. V Sydney, kde už léta žije, právě končila skvělá Duchampova retrospektiva, což byl jeden z důvodů mé opětovné návštěvy Austrálie. Výstavu pod názvem The Essential Duchamp připravilo Filadelfské muzeum umění, které na ni zapůjčilo ze svých sbírek na stopětadvacet Duchampových děl. Po Tokiu a Soulu výstava doputovala do Art Gallery of New South Wales, kde končila a kde jsem ji dvakrát zhlédl.

Cosi jsem vykládal o Duchampových zvukových ready mades a konceptech, konkrétně o rotoreliéfech a objektu À bruit secret, když Pepča odněkud vytáhl starý cár papíru a začal mi z něj číst. Byl to jeho koncept, resp. instruktivní kus z poloviny 60. let, když ještě žil v Brně a kromě mnoha dalších věcí dělal konceptuální umění, aniž by tušil, že něco takové vůbec existuje. Byla to přes kopírák přepsaná strojopisná kopie, na níž se očividně podepsal zub času. Co na tom – přes množství chyb a překlepů, jež v dnešní době digitálních reprezentací a recyklací evokují nostalgii předxeroxových samizdatových časů, odhalila myšlenkový svět svérázného tvůrce a vyjevila raritní, konceptuálně-brikolérský přístup ke gramofonu.

V československém avantgardním umění se nekonvenčním „turntablismem“ a destrukcí a dekonstrukcí gramofonových desek proslavili Milan Knížák radikální Broken Music a Blahoslav Rozbořil linorytovými deskami, které přehrával na fysiofonografu – bizarním mutantu starého gramofonu a pedálového šicího stroje. Méně známé jsou pataphon a dadaphon Milana Adamčiaka ze začátku 70. let, série koláží a kreseb-konceptů, v nichž si invenční umělec a muzikolog s humornou nadsázkou představoval ulítlé fonografické situace. Stejskalův koncept je ze stejného „pata ± dada“ soudku. Co navrhuje a čím je výjimečný?

Kuriózní je už samotný název: Latinská gramartika úplně zachovalá. Neologismus „gramartika“ odkazuje na Stejskalem objevený resp. vymyšlený umělecký žánr „gramart“, tj. přehrávání koláží na gramofonu, slovy navrhovatele: „druh hudby ve formě koláže, vizuální hudby pro neslyšící“. Doporučený formát koláže je „hrající pohlednice“, přičemž jde primárně o vizuální objekt, jeho otáčivý pohyb, který posléze generuje zvuk, načež se z koláže stane „gramáž“. Zvuk může být syrový, ale též hudební, to když původní koláž pokryjeme nějakou ozvučenou folií. Z percepčního hlediska vzniká synestetický efekt: obraz, pohyb a zvuk (resp. hudba) se rovnocenně podílejí na „gramartové“ produkci. Dovolím si zde odcitovat několik myšlenek ze Stejskalova odvážného projektu a upozornit na jejich afinitu, samozřejmě nevědomou, s Duchampovým opticko-mašinistickým pojetím vlastních uměleckých experimentů (včetně rotoreliéfů), i s nevážnou vážností, s jakou přistupoval ke svým vynálezům:

„Při tvorbě tohoto obrazu-koláže-kotouče je důležité spojení činnosti výtvarníka se strojem.“

„Jednotka gram zároveň upozorňuje, že [gramáž] má v umění jen nepatrnou váhu.“

„Nejběžnější tvary gramáží: 1) čtverec, obdélník, trojúhelník kruh; 2) mnohoúhelníky, hvězdy; 3) nepravidelné tvary. Všechny tyto tvary jsou zároveň kruh. (Obdélníková gramáž v klidu je zároveň kruh, otáčející se je zároveň obdélník. Jakýkoliv tvar je jen zdánlivý zrakový klam.) Důležitá je rychlost otáčení, která má vliv na čitelnost gramáže.“

„Gramáže ozvučené jsou omezené poloměrem největší kružnice, která leží všemi body na gramáži, a tím i dobou otáčení. Gramáže neozvučené nejsou omezené dobou otáčení, jsou omezené pouze umístněním středu (posunutím středu z geometrického středu k obvodu se gramáž zvětší). Oba druhy jsou pochopitelně omezeny velikostí gramofonového kotouče.“

„Celková gramáž se skládá z vlastní gramáže a z gramofonového pérového strojku (větší možnost měnit rychlosti). Pokud je strojek zamontován v kufříkovém gramofonu, má se tento ke gramáži jako rám k obrazu. Nejbohatší, nejzlacenější rám ke gramáži je gramofon s troubou. „Na gramofonu lze tedy pouštět stejným způsobem všechny předměty, jedná se nám však jen o gramáže. Stejně jako sebevrah pověšený na skobě ve zdi není obraz.“

Jako správný výtvarník Stejskal ve svém textu nezapomíná ani na koloristické aspekty gramartu a rovněž je pojednává mechanisticky:

„V jakém vztahu budou v gramáži barvy? Které záměrně lepíme tak, aby se při otáčení překrývaly? Dostaneme otáčením za sebou položené žluté a červené oranžovou? Vznikají pohybem barvy jiných odstínů, než při míchání barev na pevném podkladě? Stačí k míchání barev otáčení země? Stačí míchání barev k otáčení Země?

Světlo pohyb světelných částic. Tma – světlo, jehož částice jsou v klidu. Jsou-li tma a světlo stejné podstaty, proč jsou za určující brány barvy, jak vypadají na světle? Barvy ve tmě jsou stejné, jako na světle? Jaké barvy získáme, odstraníme-li světlo, aniž bychom ho nahradili tmou, atd.“

Co k tomu dodat? Snad jen to, že Pepčova recesistická gramartika mne překvapila i pobavila, a to že za její objev může vlastně Duchamp (nakonec, jako za hodně věcí ve světě umění), nebude asi náhoda.