Hermovo ucho: Vašulkovi jako hudebníci?

  

Tak i Woody to má už za sebou. Ačkoli odešel v úctyhodném věku 82 let, jeho odchod mne dost zaskočil. Zřejmě proto, že poslední dva roky se o něm v Brně hodně mluvilo, a kdo je v řečech, ten jaksi déle a intenzivněji žije.

V říjnu 2018 Woody a Steina Vašulkovi navštívili Brno, aby se zúčastnili otevření dlouho ohlašovaného centra novomediálního umění Vašulka Kitchen Brno, které sídlí v Domě umění a pomalu rozbíhá své aktivity. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to měla být jeho poslední návštěva rodného města, naopak, nová platforma představovala pro mnohé příslib častějších setkání s pionýrem novodobých intermedií. Ale, jak se říká, životu a smrti lze poručit jen stěží.

Historická zásluha Vašulkových na rozvoji videoartu a toho, čemu se říká „expanded cinema“, je neoddiskutovatelná a dnes už náležitě doceněná, v nemenší míře však Vašulkovi přispěli též k institucionalizaci, propagaci a archivování intermediálního umění a moderní hudby, když na začátku 70. let zřídili v Greenwich Village na Manhattanu legendární multidisciplinární scénu The Kitchen (původně pod názvem The Electronic Kitchen). Dnes je to už dobře známý příběh, bez něhož je vývoj postmoderních intermedií zcela nepředstavitelný. Vašulkovi sice Kuchyň brzo opustili, ta však nezanikla. Naopak, poté co se přestěhovala do vhodnějších prostor, nejdřív v SoHo, později do budovy na Západní 19. ulici v Chelsea, vypracovala se na jednu z nejprestižnějších platforem pro aktuální umění, kde získávaly věhlas mnohé z jeho pozdějších stálic, včetně avantgardních hudebníků. Phill Niblock mi jednou vyprávěl, že The Kitchen vlastně nepřímo může i za pověstnou koncertní sérii, kterou organizuje nepřetržitě od roku 1973 ve své domovské scéně Experimental Intermedia. V roce 1972 měl mít právě v Kuchyni svůj první veřejný koncert, když ale dorazil na místo, se zděšením zjistil, že prostor je doslova zasviněn po předchozí akci Hermanna Nitsche, a tudíž zcela nepoužitelný. Jelikož se sešlo dost diváků, nenapadlo ho nic jiného, než je všechny přesunout do svého prostorného loftu o několik ulic dál, kde jim místo krve servíroval červené víno a vlastní hudbu z pásu. I takovýmto bizarním způsobem vznikají umělecké festivaly!

Vašulkovi neodešli z Kuchyně pro názorové nebo poetické rozpory, nýbrž proto, že na delší dobu přesídlili do Buffala, kde Woody získal pedagogický post v nově vzniklém univerzitním Centru mediálních studií. Ačkoli jejich primárním uměleckým zájmem bylo experimentování s elektronickými obrazy, od začátku otevřeli svoji instituci i dalším uměleckým druhům, zejména hudbě, tanci a performance artu. Měli koneckonců hudebnický background; Woody hrával ještě v Brně jazz (za pseudonym „Woody“ prý vděčí neskrývanému obdivu k slavnému saxofonistovi a kapelníkovi Woodymu Hermanovi) a Steina přijela do Prahy původně studovat na HAMU hru na housle. V éře Vašulkových byl hudebním dramaturgem a kurátorem Kuchyně Rhys Chatham, po jejich odchodu se na této pozici, interně nebo příležitostně, vystřídali třeba Arthur Russell, Garrett List, George Lewis, Ann DeMarinis, Arto Lindsay, Ben Neill, John King, či Chris McIntyre. Ti všichni se zasloužili o to, že se The Kitchen do dějin moderní hudby zapsala nesmazatelnými písmeny a díky její prozíravé dramaturgii spatřily světlo světa umělecká díla jako Music for 18 Musicians Steva Reicha, The Holy Presence of Joan d’Arc Julia Eastmana, Hearing Aid Michaela Snowa, Still Waters VII Anthonyho Davise, či Quicksand Roberta Ashleyho. O tom, jak byla Kuchyně v 70. a 80. letech pro vývoj hudby důležitá, si lze udělat dobrou představu ze série šesti CD kompilací, jež pod názvem From the Kitchen Archives vyšly v letech 2004-2011 na značce Philipa Glasse Orange Mountain Music, nebo z recenzí, které v letech 1971-1983 psal pro Village Voice Tom Johnson (v roce 1989 vydal Paul Panhuysen ve svém nakladatelství Apollo Art About pod názvem The Voice of New Music: New York 1972-1982 rozsáhlý výběr z nich). V jedné recenzi (z června 1978) Johnson napsal: „The Kitchen dospěla. Zdá se, že mnozí ještě pořád vnímají toto vitální centrum avantgardy poněkud jako proslavený loft, jakým do jisté míry bylo, když před sedmi lety začínalo. Ale dvacet květnových benefičních koncertů bylo víc než jenom doprovodním programem pro zavedené muzeum nového videa a hudby, jakým se do jisté míry stalo. Hudební program The Kitchen je dnes mnohem lépe financovaný, mnohem lépe zabezpečený a mnohem aktivnější než program starších organizací pro soudobou hudbu v New Yorku, jako jsou Composers Showcase nebo Group for Contemporary Music, a hodně se v ní změnila i atmosféra. … Navíc, nová ředitelka Mary MacArthurová působí dojmem opravdové profesionálky v oblasti uměleckého managementu, jako osoba, které může nadace důvěřovat. Rozhodující ale je, že dospěla též experimentální hudba, kterou The Kitchen vychovala. Philip Glass, Laurie Anderson, Meredith Monk, Robert Ashley a Steve Reich se už neobjevují v poněkud proslavených loftech. Jejich dílo se dnes více hodí pro zavedené muzeum nového videa a hudby.“

Ke cti instituce slouží též systematické archivování všech produkcí, které hostila. Stephen Vitiello, jenž v The Kitchen působil léta jako archivář, říká, že když se v roce 2001 rozhodli položky rozsáhlého archivu digitalizovat a remasterovat, čítal asi 3600 videokazet a stovky audionahrávek. O třináct let později, když archiv převzal renomovaný Getty Research Institute v Los Angeles, bylo v něm už přes 5000 videopásek a 600 audiopásek (!). Výčet umělců, kteří v Kuchyni za téměř půlstoletí její existence realizovali nebo představili své projekty, proto asi nemá smysl; byl by sáhodlouhý a obsahoval by zřejmě jména všech prominentů a inovátorů soudobé hudby a intermediálního umění.

Je zcela logické, že Vašulkových radikální experimenty s elektronickými obrazy v 70. letech minulého století byly ovlivněné historicky staršími experimenty s elektronicky generovanými zvuky. Úsilí „přijít na kloub“ syntaxi rodící se elektronické obrazovosti je přimělo hledat paralely v akustické oblasti na strukturální úrovni, tj. na úrovni signálu a kódu, díky čemu se zrodil videosyntezátor, nikoli jako technický nástroj, nýbrž jako koncept intermediální, audiovizuální tvořivosti. Vašulkovi tak, chtíce nechtíce, zasáhli do vývoje live electronics, když se snažili své audiovizuální díla spíše performovat než promítat. Důležitým aspektem jejich poetiky se stal indeterminismus (resp. řízená náhoda), který uplatňovali ve filozofické (zde je patrný vliv Johna Cage a Fluxu) i technologické rovině. Pozdější estetika glitche a DIY, kterou zplodila digitální kultura ve snaze zabránit technologickému odcizení svých artefaktů a zachovat v nich stopy lidské přítomnosti, včetně omylnosti, jakožto nedoceněné, a přesto důležité antropologické konstanty, vděčí v mnohém právě Vašulkovým. Akceptování chyby, selhání, poruchy a nežádoucích efektů, způsobených omezeností, nedokonalostí, či nepředvídatelností technického a přenosového média, bylo pro ně zcela přirozené a je příznačné pro jejich tvorbu jako obecnější estetický rys. Souvisí s filozofií dekonstrukce, jež popírá absolutní čistotu jakéhokoli média a vyznává procesuálnost a indeterminismus. Vzhledem k hudebnickému backgroundu a multidisciplinárnímu charakteru The Kitchen a dalších institucí a laboratoří, v nichž Vašulkovi posléze působili, byla pro ně hudba přirozeným námětových i inovačním zdrojem. Už v raných dílech z konce 60. let se objevují manipulované stopáže z vystoupení Milese Davise, Dona Cherryho, či Jimiho Hendrixe a Steininy housle se přirozeně vynořují v mnoha jejích či společných pracích, či už jako videoobraz, zdroj zvuku, interaktivní nástroj nebo metafora. Zkrátka, VIOLIN POWER!