Není nutné osvobodit SUBJEKT, nýbrž „objekty“, které řeší.
Peter Ablinger
Madrid: smutek a nesnesitelná krása
V lednu jsem si dopřál dva prodloužené víkendy v zahraničí – v Madridu a Budapešti. V Madridu mě všude pronásledoval Niblockův přízrak; rozrušený jeho náhlým odchodem jsem neunesl množství krásy, jaké na mě vychrlily velkorysé sbírky a výstavy v Pradu a Národním muzeu Thyssen-Bornemiszů. Večer nad sklenicemi Laphroaig v hotelovém baru to bylo ještě horší; vzpomínal jsem, jak jsem právě s Phillem tento kouřový mok před léty poprvé ochutnal v jeho manhattanském loftu. Z hlediska osvobozující amnézie to bylo „lepší“ v Museo Reina Sofia, které kromě skvělé výstavy Picassa a spousty nudného surrealismu nabídlo nenápadnou prohlídku Call It Something Else, výpravnou prezentaci dnes již legendárního vydavatelství Dicka Higginse Something Else Press. Knížky, dokumenty, koncepty, objekty a videa mi vnutily jiné vnímání času a nakrátko odehnaly pochmurné myšlenky. Podívejme, Fluxusáci to dotáhli až do královských muzeí! Ještě v devadesátkách, kdy mi učarovala jejich estetika obyčejnosti, bych to do nich věru neřekl.
Budapešť I: povznášející obyčejnost
V Budapešti mě příjemně překvapila platforma OMA (Ordinary Music Archives), o jejíž existenci jsem dosud neměl tušení. Stojí za ní Nikolaus Gerszewski, německý výtvarník a svérázný hudebník, který od začátku 90. let pendluje mezi Hamburkem a Peští, kde kromě množství jiných aktivit vyučuje experimentální zvukovou tvorbu na Katedře intermedií Maďarské univerzity výtvarných umění. V rámci festivalu Átlátszó Hang (Průsvitný zvuk; 6. ledna – 2. února) zorganizoval dvoudenní setkání s rakouským, v Berlíně žijícím skladatelem Peterem Ablingerem (20.–21. ledna). Díky tomu jsem neplánovaně strávil dva příjemné večery v nevelkém, ale o to přátelštějším okruhu příznivců aktuální hudby, jehož epicentrem byl sám skladatel s nevtíravou, avšak mocnou aurou. V rozhovoru, který s ním na úvod druhého koncertu vedl organizátor, Ablinger zcela spontánně vyjevil stěžejní teze své nekonvenční poetiky. Hned na první otázku, jak reaguje na oprávněnou výtku posluchačů, že hudbu, jakou často dělá, by dokázalo zahrát pětileté dítě, odpověděl, že by ho docela zajímala spolupráce právě s pětiletými dětmi a že nikdy o své „obyčejné“ hudbě neuvažoval v pedagogickém či evolučním smyslu, tj. jako o prvním stupni (resp. předstupni) hudební výchovy, znamenajícím iniciaci profesionálního hudebnictví. Instrumentální nenáročnost, jakou v mnohých svých kusech vyznává, jsem pochopil tak, že v záplavě rychle se střídajících trendů a v stále těžších podmínkách pro původnost v době oplývající pluralitou, multiplicitou a repeticemi, spíš usiluje o přesvědčivou archetypální zvukotvorbu, míchající tradici se současností bez svazujících a hierarchizujících předsudků a skrupulí. Ujišťuje mě v tom Ablingerův výrok ze staršího rozhovoru, v němž na otázku, jako by definoval svou hudbu, lakonicky řekl: „Hudbu definuji tím, že ji dělám.“
V Budapešti byla provedena, resp. instalována díla různé povahy a z různých období (1991 až 2023). První večer zastřešil název Krisenzyklus (Krizový cyklus) a konal se v salónu, jež je součástí prostorného bytu pořadatele, jenž zároveň slouží jako studio, galerie a sídlo OMA. Začal angažovanou online projekcí CO2-Countdown (2022), v níž skladatel vyzývá připojené adresáty, aby v libovolném intervalu odpočítávali čas zbývající do předpokládaného klimatického kataklyzmatu, což je aktuálně několik měsíců přes třiadvacet let. Ani v dalších kusech, ať už performancích (Piano and Everything z 2015; Radio Speech z 2022) nebo instalacích (Libretto z 2022; Night Train z 2023;), nezapřel zálibu v odlehčené fluxusovské poetice úderné jednoduchosti a zdánlivé bezvýznamnosti. Naprosto přirozené autorské provedení ve mně vzbudilo úsměv a současně zamyšlení a respekt. Odcházel jsem esteticky naplněný, vděčný za příjemně strávený večer, v zádumčivé náladě, hlavně jsem se však těšil na koncert nadcházejícího dne, zkrátka dostal jsem vše, co od umění očekávám.
Druhý večer nesl název Das Ökologische Manifest (Ekologický manifest) podle stejnojmenné kompozice z roku 2022, která zazněla na závěr v podání mluvícího autora, simultánně rozeznívajícího v doprovodu basklarinetu Davida Karly nejrůznější všední materiály (kameny, dřevo, papír, kovové předměty, kelímky, plastové láhve atd.). Odznělo na něm osm kusů (jeden ve dvou verzích). Měl víc hudební charakter, i když kusy Irreversible 1 a Irreversible 2 (Ireverzibilní 1 a 2; oba z roku 1991) lze za hudební pokládat, pouze když se ztotožníme s radikálně liberální filozofií umění, jakou prosadili zmínění Fluxusáci a v jaké Ablinger dosud nachází primární zdroj pro osvobozující (ne)obyčejnost. Nezúčastněně je předvedl Gerszewski; v prvním trpělivé vytrhával po jednom listy ze šesti knih a házel je na podlahu, což byla jediná autorem předepsaná aktivita, druhý kus zase spočíval v postupném ladění a napínaní všech kytarových strun až do jejich roztržení. Programová blasfemie vyvolávala v publiku úsměvy, nebyla však exhibicionistická ani samoúčelná. Byla upřímným potvrzením přirozené zvukovosti světa, ať už přírodního nebo kulturního původu, jakou oddaně vyznává skvělý zvukový umělec, pro něhož je hudba pouze jednou z mnoha způsobů, jak světu komunikovat naše lidství.
O „hudebnější“ stránku večera se postarali houslistka Samira Spiegel a saxofonista David Karla. První se předvedla v koncertní premiéře People’s People (Lidé z lidu; 2022), angažované kompozici pro housle a „wallstreet“, v níž housle imitují hluk a svolání skandujícího davu, simulovaného přes zařízení „People’s Microphone“, poprvé použité v demonstracích aktivistů amerického hnutí Occupy Wall Street. Weiss/Weisslich 17f (Bílé/Bělavé 17f; 1996) pro sopránový saxofon a hluky je kratší, instruktivní kus z rozsáhlého stejnojmenného cyklu, založený na liberální instrukci „zvol si jeden tón, cirkulačním dýcháním jej drž nepřetržitě co nejdéle, nejméně 4 minuty“. Obtížný muzikantský výkon je uprostřed přehlušený krátkým úderným zvukem z reproduktoru. Nadlouho zadržený dech a neočekávaný hlukový signál, mezi těmito polaritami se odvíjí hudba jakožto antropologický fenomén překračující biologická i psychologická omezení. Je bytostná a zároveň bezohledná vůči konvencím, jež by ji mohly esteticky ohrozit a existenciálně odcizit. Samotný skladatel ve dvou sólových dílech z cyklu „Projekce“ – Trembling Form (Chvějící se forma; 2021) a Small Forgery 2 (10 little soldiers) [Malý podvrh (10 vojáčků); 2022] – rozšířil tradiční představy sonoristiky, instrumentace a interpretace a zrovnoprávnil hudební myšlení s přirozenou „hudbou“ objektů, jakou neúspěšně řeší egoistický SUBJEKT. Ještě na koncertě jsem se zapřísahal, že po příchodu domů si na internetu prostuduji všechny dostupné informace o Peteru Ablingerovi, naléhavě mě zajímaly důvody jeho radikalismu. Když jsem si posléze v hospodě listoval a četl v exkluzivním bulletinu, jež k akci vyšel v edici padesáti signovaných výtisků, narazil jsem v něm na umělcovu hlubokomyslnou úvahu:
Filozofie nevysvětluje svět. Vysvětluje pouze mluvení o světě, nebo alespoň o tom mluvení diskutuje. Neříká nic o světě, ani světu. Říká pouze něco o mluvení. To by ještě nebylo nejhorší. Nejhorší je, že se díky své neschopnosti říkat něco o světě, uchyluje k popírání toho, co nebylo řečeno, tj. světa. Dělá to proto, aby, naopak, mohla tvrdit, že mluvení o světě je sám svět. Jako by svět sestával pouze z lidského mluvení o světě. Jako by svět tvořily pouze lidské bytosti. A to je na tom všem nejhorší.
Najednou jsem nepotřeboval vědět víc. To málo, co mi ještě nebylo jasné, jsem utopil ve whisky. Místo vysvětlujícího mluvení jsem však raději mlčel a snažil se najít v blábolení svých spolustolovníků něco smysluplného. Marně.
Budapešť II: nostalgie a znovu smutek
Na další den jsem si zašel na kafe se starým přítelem, skladatelem, flétnistou a filmařem Tiborem Szemzőm. Neviděli jsme se asi rok, takže bylo o čem si povídat. Tibor je jedním ze zakládajících členů a kmenových autorů dnes už legendárního souboru 180 csoport (Seskupení 180), o němž zrovna Marcell Dargay napsal hutnou monografii; veřejně ji pokřtili právě na letošním festivalu. Dargayova kniha, kterou vydalo nakladatelství PRAE, představuje poctivý muzikologický výkon; v šesti kapitolách představuje skladatelské dílo klíčových autorů souboru – Istvána Márty, László Melise, Andráse Soóse, Tibora Szemzőa a Bély Faragóa. Autor v ní podrobně analyzuje jejich stěžejní kompozice; publikace, bohatě vybavená notačním materiálem, je tudíž určena spíše muzikologům a profesionálním hudebníkům. Zcela jistě ji však ocení i amatérští zájemci o hudbu 20. století. Její komunikačním handicapem je bohužel maďarština, snad se proto brzy dočkáme anglického vydání. Pro mě je to hodnotná kniha, jelikož soubor 180 sehrál v mém životě významnou roli na cestě od avantgardního jazzu ke soudobé vážné hudbě, jak jsme jí tehdy říkali. Založili jej již v roce 1979, tedy ještě předtím, než podobné soubory vznikly v tehdejším Československu (pražský Agon v roce 1983, bratislavský VENI Ensemble v roce 1987). Právě v podání 180-ky jsem poprvé slyšel naživo hudbu amerického minimalismu, a to ne ledajakou, nýbrž stěžejní kompozice jako jsou Coming Together a Attica od Frederica Rzewského nebo Octet a Tehillim od Steva Reicha.
Od Stoosmdesátky a Tiborových nejnovějších hudebních, filmových a vydavatelských (před několika lety resuscitoval svůj starý label, na němž vydává vinylové verze starších nahrávek své hudby) projektů se náš rozhovor velice rychle zvrtl k Phillu Niblockovi, s nímž jsme oba sdíleli dlouholeté přátelství. Veselé příhody s Phillem, který byl častým návštěvníkem našich domovů (Tiborova v Budajenő a mého v Nových Zámcích), zastiňoval pochmurný fakt jeho nečekaného odchodu. Nostalgie brzo přešla ve smutek.
