O tom, jak se správně vystavuje sound art, si lze udělat obrázek v Gentu i v Brně.
Vystavovat zvukové umění není lehké. Viděl jsem hodně špatně udělaných výstav, na nichž byl sound art prezentován nevhodně, těch, kde to kurátoři zvládli, bylo poskromnu. Kromě koncepčních chyb jim lze nejčastěji vytknout nezvládnutou architekturu; velké problémy jim dělá zejména jev interference, který ohrožuje autonomnost vystavených děl. Letos v dubnu jsem však měl štěstí hned na dvě opravdu skvělé výstavy, jednu sólovou, druhou skupinovou. Městské muzeum současného umění (proslulý S.M.A.K.) v belgickém Gentu zpřístupnilo 6. dubna výstavu libanonského, v Paříži působícího hudebníka a intermediálního tvůrce Tareka Atouiho the Shore / a place I’d like to be (kurátorka Ann Hoste); k vidění a slyšení tam bude až do 25. srpna. O den dřív v brněnském Domě umění otevřeli v rámci festivalu FAUN výstavu zvukových instalací Beyond the Sound (5. 4. – 14. 7. 2024; kurátor Jiří Suchánek). Oba výstavní projekty mě přesvědčily, že se zvukovým uměním coby novým galerijním žánrem to není až tak marné.
Zvukové instalace mají v Gentu dlouholetou tradici. Již v roce 1968 tam skladatelská dvojice Godfried-Willem Raes a Moniek Darge založila Logos Foundation, uměleckou organizaci, jejíž tvůrčí, prezentační a promoční filozofie významným dílem přispěla k rozvoji moderního zvukového umění v západní Evropě. Od 90. let sídlí v areálu, jehož součástí je koncertní sál Logos Tetrahedron s důmyslně a nekonvenčně vyřešenou akustikou auditoria a prvotřídně vybavené zvukové studio. Logos je domovskou scénou M&M Robot Orchestra, spojujícího interaktivní robotický design s kompoziční invencí živých skladatelů (dvě emka v názvu znamenají „Man“ a „Machine“). Ani ne deset minut chůze odtamtud zřídil v roce 1993 Phill Niblock, který si z Gentu udělal svůj druhý domov, evropskou pobočku Experimental Intermedia (EI Huis) s minigalerií ve výloze. Dům na nábřeží plavebního kanálu, naproti starému padacímu mostu je dnes osiřelý. Phillovou smrtí pobočka prakticky zanikla a formálně je v likvidaci. Na opuštěný dům a jeho prázdní výlohu je smutný pohled, přesto jsem se tam pietně zastavil a zavzpomínal na staré dobré časy, kdy jsem se na známou adresu Sassekaai 45 rád vracel. Kdysi čilý dům s přitažlivou výlohou je dnes depresivní instalací prázdnoty a absence a nic nenasvědčuje tomu, že se dočká resuscitace. V Gentu žije a tvoří taky Maria Blondeel, výtečná konceptuální a intermediální umělkyně, autorka mnoha zvukových instalací, která kdysi galerii EI Huis úspěšně vedla.
Od opuštěného domu na nábřeží, kde mi zřejmě už nikdy nebude dopřáno pobývat, jsem spěchal na Pobřeží / místo, kde bych rád byl. Tak totiž Tarek Atoui nazval svou výpravnou výstavu ve S.M.A.K. V Paříži žijící Libanonec ji pojal vskutku velkoryse a muzeum mu k tomu poskytlo náležité prostory – jeden velký sál a několik přilehlých, sice menších, ale vhodně členěných. Kondicionál v názvu projektu zřejmě metaforicky odkazuje k interakci živlů – země a vody – jako životodárnému rozhraní pro potenciální civilizační impulz neboli dynamickému milieu, zdroji i symbolu (a)rytmického pulzování života. Vždyť kdo by se rád alespoň na chvíli neocitl na pobřeží, ať už jsou jeho / její důvody pro tamní pobyt jakékoli? Atouiho vnímání pobřeží (pulzujícího prostoru) je multisenzorické, jeho přístup k němu interdisciplinární. Návštěvníci výstavy vstupují přímo do centra dění, stávají se součástí nezvyklého environmentu, jež vznikl prostorovým zřetězením vícera jednotlivých instalací (autonomních uměleckých děl), očekává se od nich vynucená i spontánní participace, jejíž jediným smyslem je aktivovat dění (objektů a fyzikálních procesů) a zároveň vnímání (diváků). Nepředvídatelné interakce na dynamické křižovatce fyzikálního s organickým mají za následek neočekávané pohybové a zvukové akce, proměnlivé významové kontexty a jedinečné synestetické zážitky. Na pohled pokojná asambláž rozmanitých objektů, instalací, aparátů, preparátů, nářadí, nádob, či hudebních nástrojů se probouzí několikanásobní aktivací a evokuje snad nejznámější metafory o vodním živlu – herakleitovská moudra „vše plyne“ a „nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ Za audiovizuální „rozpohybování“ může ve velké míře návštěvník už pouhým vstupem do této „plynoucí řeky“.
Atoui ve své nehierarchické multiplicitní instalaci vlastně kombinuje dva osvědčené přístupy DIY estetiky – apropriační a brikolérský. Prostor, do něhož nás zve, připomíná chvíli laboratorium, chvíli obývák; zóny pro experimentování střídají zóny pro relaxaci. Jak jsem nimi procházel, vnímal jsem je tu jako deleuzovsko-guattariovské „plošiny“ (to, když jsem něco záměrně rozezněl nebo jsem se nezaviněně ocitl uprostřed pohybů či vibrací, jež spustil někdo jiný), tu jako beyovské dočasné autonomní zóny (to, když jsem na chvíli zaujal nabízenou pozici diváka, posluchače nebo čtenáře). Muzea současného umění na celém světe dnes nabízejí místo hloubavého umění levnou zážitkovou turistiku a mění se na jakési centra volného času. Docela mně to štve. Výstava Tareka Atoui ve S.M.A.K. je vzorovým příkladem, že návštěvníky lze zaujmout a vtáhnout do „hry“ mnohem invenčněji, umělečtěji a smysluplněji. Vynalézavý umělec tak činí i v bohatě ilustrovaném Manuálu k šeptání (Whispering Manual), který k výstavě připravil, vyšel však bohužel pouze v holandštině. Publikace obsahuje čtyři zvukové workshopy pro děti a mladistvé, na nichž se účastníci hravým způsobem obeznámí s některými základními pojmy zvukové tvorby a naslouchání (pohyb, vibrace, rezonance, rotace, vítr, voda).
Do prostoru výstavy Beyond the Sound jsem vstoupil zadním vchodem, jako bych tušil, že retrográdní prohlídka má z estetického hlediska poněkud ráznější rytmus (obrácené pořadí jsem zopakoval i při druhé návštěvě). V zatemněném sálu mně přivítaly dvě instalace, obě víceméně tiché. Implozní komora (2014), impresivní dílo bělorusko-ruské dvojice z Amsterodamu Eveliny Domnitch a Dmitrije Gelfanda, vnucuje fenomenologickou interpretaci. Za vzduchovými bublinami, vyvolanými zvukovými vlnami vysokých frekvencí a pohybujícími se ve válcovitém „akváriu“, tušíme zvuky, jaké dokážeme „slyšet“ pouze konceptuálně, prostřednictvím fyzikální explikace autorů. Instalace vypadá na pohled jako samoúčelný kinetický efekt, teprve po důkladném prostudování průvodního textu se oklamaný divák mění na žádostivého, nikdy neukojeného posluchače. Autoři výstavy umístili do té samé místnosti ještě sofistikovanější instalaci Duga (2023–2024) od ruského interdisciplinárního tvůrce z Lublaně Dmitrije Morozova, vystupujícího pod uměleckým pseudonymem ::vtol::. Autor v ní tematizuje a audiovizualizuje tzv. Schumannovy rezonance, fenomén „stojatých elektromagnetických vln“, jež za specifických podmínek vznikají mezi zemských povrchem a ionosférou. Robotická konstrukce futuristického vzezření je vybavena kyvadlem s elektromagnety, které v součinnosti se Schumannovými rezonancemi ovlivňují polaritu magnetického pole. Díky ní se z kyvadla stává perpetuum mobile. Jeho kmitání je vizualizováno prostřednictvím infračerveného LED světla, kamery a monitoru. O mikrozvucích Schumannových rezonancí platí to samé, co bylo řečeno o předchozí instalaci – spíš než smyslově (prostřednictvím amplifikace) je lze uchopit teoreticky. K pochopení uměleckého záměru a získání potenciálních zážitků se v těchto dílech divák / posluchač dopracuje pouze intelektuální reflexí. Dnes se hodně v uměleckém a akademickém diskurzu mluví o tzv. uměleckém výzkumu (art research), dokonce se z něj stává preferovaná tvůrčí praktika, zejména mezi trendovými umělci, ucházejícími se o různé granty. Implozní komora a Duga i některá další díla na výstavě Beyond the Sound bezpochyby splňují ty nejpřísnější kritéria zdařilého uměleckého výzkumu.
Dílo Američana Raviva Ganchrowa vzniklo in situ a autor, architekt a zvukový umělec, v něm pracoval s architektonickým / urbanistickým / sonickým geniem loci budovy Domu umění. Dvaatřicetikanálovou Telurickou konstrukci (2024) vytvořil pro halu s proskleným stropem, avšak rušivé zvuky, které návštěvníci uvnitř slyší, jsou výsledkem komplexní geo-meteorologicko-elektrické situace, jíž předcházel důsledný urbanisticko-technický průzkum budovy a jejího okolí. Primárním zdrojem zvuků je podloží pod DU, kde se prolínají elektrické výboje Země s podzemními urbánními rozvody a nadzemním městským ruchem. Hromosvody, instalované u budovy DU, propojují elektrická pole Země, DU a atmosféry, zesílené zvukové frekvence jsou v reálném čase přenášeny do sklených stropních panelů výstavní síně čili auditoria. White cube se rázem proměnil ve white noise.
V třetí místnosti v mém obráceném sledu jsem natrefil na nejspektakulárnější instalaci celé výstavy – Odolnost (2021–2024) od Portugalce Gila Delindra. Vykuchané torza čtyř korkových dubů (autor jich v rámci „Korkového cyklu“ vytvořil víc) jsou rotující skulptury, na jejichž kůre vyluzují zvuky mikrofony s prodlouženými pruty, evokující smyčec nebo přenosku gramofonu. Dílo v sobě nese též silné enviromentální a ekologické poselství vzhledem na ohnivzdorné vlastnosti korkového dubu, jehož neuvážená těžba způsobuje rozsáhlé požáry vedoucí k dalším ekologickým katastrofám.
Ioana Vreme Moser z Rumunska je jako jediná na výstavě zastoupena dvěma díly – kinetickou zvukovou skulpturou Tekutá paměť (2019–2020) a zvukovou instalací Minerální amnézie (2023). Již z názvů je zřejmé, že v nich traktuje problém paměti; v obou jde o paměť počítače. Chápu rozhodnutí autorů výstavy zařadit do ní dvě díla od jedné autorky; ani já bych si z nich nedokázal vybrat jedno. Výstavě tato nerozhodnost evidentně prospěla. Tekutá paměť je skleněná plastika jakoby ze zašlých časů, vzhledem i charakterem připomíná barokní alchymii. V členité skrumáži průsvitných hadiček, kapilár, zkumavek a baněk, která vypadá jako bizarní surreálný pugét, sůl a voda kolaborují na registraci svých předchozích stavů a zároveň spouštějí sotva slyšitelné zvuky. Dílo je oslavou dnes už téměř zapomenutých fluidních technologií a fluidiky, jež předcházely tranzistorové době. Název Minerální amnézie odkazuje na křemíkovou paměť, která je v instalaci reflektovaná v kontextech rychlého vývoje čipů a procesorů a technologického zastarávání. Zvuková složka, míchající technologické zvuky s lidskou mluvou, vznikla převodem informací z nalezených naprogramovaných počítačových pamětí na zvuky. Obě díla jsou úžasnými příspěvky uměleckého výzkumu k interdisciplinární archeologii moderních médií.
Na výstavě jsou k vidění a slyšení i díla několika dalších autorů, vesměs zahraničních a mně neznámých. Rozhodně se ji vyplatí navštívit a strávit v ní nějaký ten čas. Možná je to jen dramaturgická shoda okolností, ale Dům umění města Brna zvukovým instalacím letos přeje. Po skupinových výstavách Součty & rozdíly (Gary Hill a Steina & Woody Vašulkovy; 13. 12. 2023 – 3. 3. 2024; kurátor/ky Jennifer Helia DeFelice, Kristín Scheving a Halldór Runólfsson) a Beyond the Sound DU připravil menší výstavy Symbionti 2.0 (Csilla Nagy a Slávo Krekovič; 5. 4. – 19. 5. 2024; kurátorka Jennifer Helia DeFelice) a sólový projekt Tomáše Šenkyříka Zvukové krajiny Brna (5. 6. – 14. 7. 2024; kurátorka Lenka Dolanová). Nebývalá a zhuštěná aktivita jediné instituce, navíc zaměřené na prezentaci vizuálního umění, zakládá ve středoevropském kontextu precedens v oblasti aktuálního zvukového umění. Zdá se, že intenzivní spolupráce DU s Vašulka Kitchen Brno přinesla první plody. Fofrujte do Štatlu, majou tam grif na bugr!
