Hluková Sekce: Czech & Slovak Noise Compilation

Po sedmi letech vydává skupina českých a slovenských noisových a industriálních tvůrců soustředěná pod platformou Hluková sekce opět další reprezentativní kompilaci. Hlučí opravdu řádně.

Šum z uší po stále čerstvé kompilaci českých a slovenských noisových umělců vydané u Coffee Nerds for Liberation ještě pořádně nevymizel a tu se najednou vynořila druhá, podobně zaměřená, vydaná tentokrát slovenským labelem Nomad Sky Diaries na kazetě a CD, respektive domácím Signals From Arkaim v digitální edici. Třebaže jsem byl vydavatelem upozorněn na to, že toto načasování bylo náhodné a novinka vyšla s velkým zpožděním, její čerstvost vůči kaféčkové kompilaci neplánovaně ukazuje zajímavý protipól v současné noisové tvorbě na území bývalé federace.

Hluková Sekce totiž jednak představuje odlišné umělce (několik z nich se pravda objevilo na obou titulech), ale jako souhrnné pojetí působí až kontrastně. Oproti cílené insideřině Nerdů se zde totiž sází na velkorysejší poslech daleko barvitějšího materiálu. Jestliže byla Noise of Today v podstatě zcela prostá humoru, který je jinak v noisu myslím dosti zapotřebí, tak u Hlukové Sekce je schopnost vyvolávání úsměvů v podstatě hlavní předností. O mnohém napovídají již názvy skladeb. I z toho důvodu tak vypouštím speciální rating, který se minule možná i osvědčil. Tentokrát je celek tak zajímavý, barevný, pitvorný a střelený, že jsou podobné recenzentské berličky zbytečné.

Kompilace již tentokrát není „guaranteed Kopel free,“ naopak, uskupení Radka Kopela ESM (na této fošně modifikované do názvu _d ESM od) zajímá hned úvodní místo. Kapela přichází s materiálem, který má k čistému noisu možná daleko, ale k hudbě nejspíš ještě dál. Nejblíže možná k pomocné škole. Jejich „Tuřínovci“ jsou akustičtí, žádný audioteror se tedy nekoná, co víc, pásmo tvoří směs nasmyčkovaných hlasů, hlášek, různých citoslovcí, mlaskání, tůtání, dětského žvatlání, chroptění, ryků a vůbec všelikých infantilních hloupůstek, jejichž úsměvnost ještě potvrzuje občasná rytmizace parodující jak feeling jazzový, tak i třeba beatbox. Kdo však zná nedávnou tvorbu Kopela a spol, především tedy první track z alba nESMysl a vlastně i skladbu ze starší kompilace „Noise Cave na Žižkovské Noci,“ ten tímto směřováním překvapen nebude, dá se možná i očekávat, že budou ESM v podobných dada primitivismech pokračovat. Já se bavil.

A dadaistický humor se nezastavuje. Po „Tuřínovcích“ působí v tomto ohledu nejpřímočařeji Count Portmon (Jan Faix), který ve skladbě „Melodram“ kombinuje minimální (no input?) elektroniku a záznam ze schůze nájemníků. Na té padají naprosto vykořeňující hlášky typu „Všem nám dali menší okna!!!“ Už takto absurdně znějící řeči dostávají další rozměr různými filtry pitch-shifterů a ekvalizérů. Věřte, že toho víc od tohoto tracku ani dostat nechcete.

Velice plodný slovenský umělec toho času rezidující v Praze Drén pak představuje sféry halucinogenní ironie. Základem tracku „Luciferové Delírium“ je sice značně brutální stěna hluku, ale jednak z ní vylézá hlášení z pražského metra o urychlení výstupu a nástupu, ale také cinkání, které působí stejně pošetile, jako například legendární „ping machine“ od Monty Pythonů. Jako posluchač bych vydedukoval poučení, že Lucifer-Světlonoš je najednou ten tam, když máte potíže ztripovaní najít cestu z pražského metra.

Ostravské kvarteto Sklo pak z celé angažované hlukparty poskytne dle mého soudu ten nejzajímavější příspěvek. Track s názvem „MASklO stroj“ možná odkazuje k souvislosti, že polovina sestavy Skla tvoří zároveň noise-freejazzovou úderku Massola, hypotézu k tomu najdete níže. Celá představená mašinerie – hučivé ambienty, lehké a náladové sonické vlny, chrastění původu snad i čertu cizího, zkreslený vokál smrdící powerelectronics a freejazzové ságo s náznaky melodie – je stejně ambiciózní jako působivá a především v první půli skladby buduje hutnou atmosféru. Pásmo se však záhy zvrhne do hlukovějších a infantilnějších motivů, ztratí to na atmosféře, ovšem nikoli na zajímavosti. Když už si začnete myslet, že vás nic nepřekvapí, Sklo přijde na závěr s breakem tak střeleným, až prostě skvělým. Prozradit to by byl neodpustitelný spoiler, ovšem napovím, že to připomíná kousky oné freejazzové Massoly.

Pomyslné stříbro si z kompilace dle mého názoru odnáší brněnské uskupení Pavel Ondračka se svým noisem ve stylu game boy či nintendo a všeslibujícím názvem „make again again again.“ Základ zvuku, jenž vskutku připomíná ony kapesní hry z přelomu tisíciletí, každopádně postupně košatí do spousty drobných elektro vlnek v pozadí, do pískání i dronů, chvílemi vygraduje až do rytmiky. V intermezzu se dokonce přidá riff na kytaru či basu (o původu si nejsem si jistý). Je to křehké a přitom stále noisové, progresivní i minimalistické, a chvílemi to má i docela slušnou atmosféru – natolik je paleta Pavla Ondračky na této kompilace barevná a slibující neklidný posluchačský zážitek. Někdo by to možná označil za překombinované, ale musel by uznat, že ku prospěchu věci. „Make again again again!“

Dokonce i pan NBDY, rovněž zastoupený na kaféčkové kompilaci a v současnosti plodící jednu nahrávku za druhou, přichází s odlehčenějším materiálem. Track „Wolfman blues“ začíná naechovaným pískáním psí hračky, jinak si původ onoho zvuku nedokážu vysvětlit. Za tímto ústředním motivem pak začnou stoupat elektronické vály a smyčky, jež tlačí celou věc skoro až k rytmickému noisu. Psí hračka, jejíž prvek je s nadsázkou dokonce uvedený v názvu jako „NBDY feat. Blondie,“ zůstává ústředním motivem tracku a ve výsledku to z celého kvalitního pásma činí neskonale zábavnou záležitost, takže netřeba ani sahat k audioteroru, kterého se jinde NBDY důsledně drží.

Projekt Únava Materiálu, jenž kompilaci uzavírá, pak v tracku „predám slovenský kožuch z dovozu“ kouzlí nadsazeným minimalismem. Když si projede prezentaci tohoto projektu na bandcampové stránce, pochopíte celý tento specifický „koncept,“ který je mi jinak naprostou neznámou. Ovšem že by si nějak dával záležet na sebeprezentaci, to se bez překvapení říci nedá. Skladba na této kompilaci je smyčka různých pípání a tónů, která se staví do pozice pomyslné avantgardy výtahově znějící hudby, asi tak mi to ve stručnosti vytanulo na mysl, třebaže se zaslouží dodat, že to zní neskutečně zábavně.

Nyní již zbývají umělci, jež hrají na této kompilaci na vážnější, respektive na neutrálnější přeškrtnutou notu. Slovenský umělec Noitt, jenž by rovněž zastoupený na kávové kompilaci, přináší track („UžNejakúDobu“) dosti podobný tomu minulému, tedy vrstevnatou a strukturovanou hlukovou kouli s typickým brumlem spodních frekvencí. O nedostatku kvalit sice nelze z noisového hlediska mluvit, především ty pískoty a ruchy znějí výživně, ovšem tentokrát to v rámci odlehčenosti a nenucenosti kompilace lehce zanikne, zkrátka nemáte potřebu se k tomu tracku vracet. Na kávě rovněž zastoupený Paregorik zanechává podobný pocit standardně dobře odvedené práce, jeho harsh noise wall je tentokrát elektronicky brusnější a méně pohlcující. Track nazvaný „Chrast“ nepostrádá intenzitu, přitom je velmi jednoduchý, tudíž na této párty zapadá lépe.

Urbanfailure je slovenský projekt drtící breakcore a industriální techno, na této kompilaci se toho v tracku „wax routine“ víceméně drží, ovšem jeho noisovější pohybové pásmo zde dle mého soudu postrádá potřebnou zvukovou vyváženost. Ústřední úder mi přijde přepálený, přitom ta kovová hluková pozadí, vedlejší momenty a pomocné rány znějí skvěle a zajímavě. V tomto ohledu lituji, že jsem se nedostal ke kazetové verzi, na ní bude možná tento konkrétní track znít lépe a výše uvedené tvrzení nemusí úplně platit. Hlukár, slovenský umělec působící ve stejném okruhu jako Urbanfailure a Noitt, má na kompilaci prvenství v nejkratší skladbě. Jeho „VamUžMusiJebať“ jen o málo přesáhne dvě minuty, a to je s ohledem na látku v podobě celkem střízlivého elektronického bordelu rozhodně moudré. Pásmo nezaujme ani brutalitou, ani nápadem/konceptem či nějakým avantgardním postupem, ale je poskládané mně sympatickou formou a příjemně uplyne.

Track od projektu 900piesek s názvem „lietadlová loď“ je poměrně prostý noisový rozeser, zvukem asi nejneposlouchatelnější na celé Hlukové Sekci. Má také deklinační tendence, ke konci se noisové stěny zmírňují a tlak rozvolňuje, zůstane jen dojezdový distorzovaný kvil. Jako brutalita slušné, ovšem aluze k letadlové lodi nenacházím ani v té nejironičtější poloze, k jaké jsem schopný se vyladit. Mně neznámý hLukáš (že ho nemáme zaměňovat za výše uvedeného Hlukára, snad nemusím rozvádět) také zatápí slušně, především industriální smyčkovaná ze střední pasáže tracku „Známe pachy,“ zní skvěle. Ovšem zároveň si myslím, že tady by bylo méně možná více, protože příliš přepěchovaný noisový arzenál záhy vytvoří hradbu chaosu, ve které zajímavé zvuky skáčou jeden přes druhý a už se prostě nechytnete. Anebo to hrůzou vypnete, to se taky může stát. Každopádně podobně jako u Urban Failure výše je to spíše na pocitové rovině, kvality hLukášovi ubírat nechci.

Zbývá projekt rbnx (aka Urbanox akaTobiáš Potočný) a track „fora temer.“ Tento mně nejméně zajímavý příspěvek jsem si nechal na konec. Jedná se o rytmický noise, jehož základní pásmo zní skoro jako původu strunného. Sonická meluzína, jež kolem něj kvílí, zase bude, pokud mě sluch neklame, čistě elektronická. Bráno optikou minimalismu to nevyznívá zle, ovšem další elektro ruchy, jež se k onomu základu přidávají či ho až přeřvávají, mají prostě takový dosti laciný zvuk, který mi úplně nekonvenuje. Trvá to 6 minut a celkem se ukazuje, že vývoj skladby už prostě zajímavější nebude, a to Urbanox přihazuje do sonického kotle celkem svědomitě. Závěr sice přinese ztlumení a vrzavý fade-out, ale toto vyústění mě také příliš nepotěšilo vzhledem k výše uvedeným humorným potěšeníčkám.

Sečteno a podtrženo, kompilace přináší poslech plný překvapení a zábavy. Minimalismy se vhodně kombinují s těžší hlukovou elektronikou a jak už jsem psal výše, nepůsobí to jako parta kamarádů, která se hlásí o slovo na scéně, ale je v tom znát i jakýsi vydavatelský záměr a schopnost myslet i na posluchače. Grafika Martina Karvaye je pak pomyslnou třešničkou na tomto dortu z ostnatého drátu, který je navenek drsný a extrémní, jak se ostatně u noisu sluší a patří, ale uvnitř se skrývají šťavnaté plody z kompotu neortodoxního humoru.