Lidové písně v elektronicko-popovém experimentu i jako východisko jazzové improvizace.
Některé geografické oblasti na sebe dokážou nabalit kulturní auru výrazněji než jiné a není vždy úplně snadné pochopit mechanismy, podle nichž se tak děje. Někde to samozřejmě souvisí se zrodem konkrétního žánru, jako byl jazz v New Orleans či techno v Detroitu, jinde se sídlem významných institucí nebo konkrétních osobností. Někdy je ale hudební výjimečnost regionu těžko předvídatelným výsledkem historických procesů, náhodných setkání, hezky formulovaných postřehů a lokálně-patriotické mytologie. V lidové hudbě střední a východní Evropy mají takovou výjimečnou pozici mimo jiné moravské Horňácko a rumunská Transylvanie. A oba tyto regiony se v poslední době dočkaly reflexí od muzikantů z nefolklorních vod. Následující text nechce být recenzí, spíše zamyšlením nad tím, jak se hudební tradice spojené s konkrétním místem dají přeložit do nového hudebního jazyka a jakou roli v tom hraje to vše, co se na lidovou hudbu v průběhu dějin nabalilo.
V české kultuře má roli mytického kraje Horňácko, deset obcí vmáčknutých do cípu při hranicích se Slovenskem. Centrem regionu je Velká nad Veličkou, kde se každoročně konají Horňácké slavnosti, festival přitahující poměrně velké počty návštěvníků, mezi nimiž je nemálo těch, kdo v Horňácku vidí malý český orient, místo udržující netknuté dávné tradice. Tato fascinace sahá do konce 19. století, kdy hudba a tanec z Velké fascinovala pražské publikum na Jubilejní výstavě v roce 1891, a o to, aby neutuchala, se starají různí nadšenci dodnes, vybaveni krásnými historkami o návštěvách lingvisty Romana Jakobsona nebo sochaře Augusta Rodina.
Hudba z Horňácka má skutečně charakter odlišný od jiných míst, pokud jde o rytmus i melodii. Otázkou je, do jaké míry je reálná ona kontinuita tradice a do jaké míry je to fenomén cíleně udržovaný, fungující spíše v úzké komunitě. Etnochoreoložka Kateřina Černíčková se řadu let věnovala fenoménu horňáckého tance zvaného sedlácká a mechanismům udržování jeho tradice. Její studii, v níž je hezky ilustrována historie okouzlení touto oblastí, si můžete přečíst zde. Mimo jiné zmiňuje, že běžní obyvatelé Velké nad Veličkou již velký zájem o lidovou hudbu a tanec nejeví a že o stylovou čistotu často direktivně dbaly některé osobnosti s poněkud muzeálním přístupem. Tradice tu tedy žijí, ale ne tak spontánně, jak bychom si možná mysleli.
Horňáckou muzikou je inspirováno album Hrubá Hudba, které vyšlo na podzim minulého roku. Stojí za ním Jiří Hradil, jinak člen skupin Tata Bojs, Lesní zvěř nebo Kafka Band. Album tvoří dva disky, na tom nazvaném Hlasy starého světa slyšíme lidové písně v podání především starší generace místních zpěváků v doprovodu muziky Petra Mičky. Druhý disk lidové písně přesouvá do jiných žánrových vod a zkouší, co to s nimi udělá. Podobné snahy mi přijdou zajímavé tím, jak se hudba samotná mísí s myšlenkami na ni navázanými. A také je na nich možné sledovat, které složky hudby je možné přenést do jiného světa, které je naopak třeba obětovat, jaké strategie fungují a vedou k podnětným výsledkům, kde číhají slepé uličky. O těch slepých jsem se kdysi zmínil třeba tu.
U horňácké muziky se jako hlavní zádrhel jeví typický „gumové“ rytmické cítění, odlišné od mechanického pulsu rocku nebo elektronické taneční hudby. Hradil při překonání tohoto rozdílu vyzkoušel hned několik přístupů. V Uderila skala běží bicí jakoby nezávisle na táhlé lince zpěvu, čemuž pomáhá vydatné rozmazání reverbem. Oba světy tak existují jen v letmém kontaktu a výsledkem je příjemné napětí. V sérii písniček Okolo mlýna se k muzikantům naopak přidá přesně zařezávající beat, čímž se po chvilce propadneme někam poblíž pekla zvaného elektro-swing. Na party se na to možná dá poskakovat, ale původní rytmická finesa se ztrácí, aniž by se přidalo něco místo ní. Přidá se jen rapper Kato s bizarním textem posouvajícím výsledek definitivně do roviny „děláme si bžundu z folkloru.“ Podobně špatně funguje kombinace mechanického tanečního rytmu v závěrečné Hudci vandrovali, kde se z ženského zpěvu rámovaného cvrlikáním ptáčků vyloupne banální pop.
Jiří Moravčík v textu, který o Hrubé hudbě napsal pro Český rozhlas, cituje primáše Jožku Kubíka z Horňácka: „Hudba nesmí být pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. Dyž to neide pretváreně, dycky to dobře dopadne. Ale jak to ide pretváraně, sbohem!.“ Nejsem si jist, co přesně měl Kubík na mysli, nicméně u Hrubé hudby se ukazuje, že čím odvážněji se pouští do přetváření, tím lepší je výsledek. Za nejpůsobivější místo považuji Všickni lidé zemřít musí, kde je úvodní pohřební sbor postupně rozebírán do halucinogenní směsice hlasů a elektronických zvuků. Když se v písni Kebys byla katolička střídá nikterak neupravený mužský zpěv a hudba s kontrastními vesmírnými sbory, je to střet dvou světů, který otevírá nové perspektivy.
Písně, které původní materiál obohacují jen decentně, tu najdeme také a ty fungují i díky skvělým interpretům a melodické svébytnosti. Jiří Hradil v tiskové zprávě píše: „Šlo mi hlavně o nenásilné – neprvoplánové uchopení, kde posluchač přirozeně prochází různými hudebními světy, ve kterých je hlavním pánem horňácká píseň a jí je vše podřízeno.“ Dovolil bych si polemizovat, protože hlavním pánem se mi tu zdá samotná myšlenka onoho procházení hudebními světy. Horňácká píseň při něm někdy dominuje, jindy je rozemleta, což neznamená, že jedno je správně, druhé špatně.
Zatímco Horňácko je pozoruhodné svou kompaktností a relativní izolovaností, Transylvánie (česky oficiálně Semdihradsko) byla naopak po staletí multikulturní laboratoří. Dnes je součástí Rumunska, historicky si na něj ovšem dělají nárok Maďaři, bývala tam významná německá menšina. Pozornost k tamní lidové hudbě se upínala rovněž již v 19. století, ale důležitým zlomem se stal rok 1907, když se do tamních vesnic vydal maďarský skladatel a etnomuzikolog Béla Bartók, jenž v tamních melodiích identifikoval nejstarší vrstvu maďarské lidové hudby. Bartók byl badatel s analytickou myslí, který nepropadal nacionalistickému třeštění a naopak by často ve střetu s maďarskými „vlasteneckými“ kruhy, což jej nakonec vyhnalo do Spojených států. Zároveň ale Bartók rozhodně byl hrdý, že je Maďar a právě to jej motivovalo v hledání a analyzování těch nejstarších písní. Díky Edisonovu objevu fonografu měl Bartók možnost své zpěváky zaznamenat do drážek voskových válečků, což vedlo k vybudování obsáhlého archivu, dnes dostupného na internetu: https://db.zti.hu/nza/br_en.asp
Právě do tohoto zdroje sáhl rumunský klavírista a skladatel Lucian Ban a vytěžil z něj album nazvané jednoduše Transylvanian Folk Songs. Partnery mu na něm jsou americký houslista a violista Mat Maneri a Brit John Surman se saxofonem a basklarinetem. Společně improvizují na témata vytěžená z Bartókem natočených písní. Ban z Transylvanie pochází a rumunská hudební kultura pro něj byla již dříve důležitým tématem. V roce 2010 například natočil poctu Georgi Enescuovi, skladateli stejné generace jako Bartók, rovněž ovlivněnému folklorem. Maneri je v tomto ohledu stálým parťákem a společně natočili již řádku desek.
Lidová hudba Sedmihradska má, stejně jako ta z Horňácka, nezaměnitelný způsob melodického a harmonického myšlení i mnoho rytmických fíglů těžko přenositelných do jiných žánrů. V tomto ohledu mají jazzoví muzikanti jednodušší situaci, zvláště pokud, jako v tomto případě, vyznávají volnější přístup na hraně free jazzu. Oba regiony spojuje jistá syrovost zvuku původních muzikantů, spojená s drsnými tóny smyčců, jakoby drhnoucími a tahajícími uši posluchačů uvyklých běžnému ladění. Zatímco v Hrubé hudbě je syrovost obalena pestrobarevnou elektronikou, v níž se drsné tóny změkčují, trio Ban, Maneri, Surman je zvukově blíže svým předlohám. Hlavně zvuky Maneriho violy je více než poučený smyky transylvánských hudců. V každém tracku je původní melodie identifikovatelná, byť třeba jen na chvilku. Folklorní předlohy jsou triem rozebírány, z jasně tvarované melodie se nástroje rozebíhají do volných čar, zatímco klavír drží ostinátní figuru jako těžiště. Deska je prostoupena syrovou energií, která se jen občas přidrží pod pokličkou, aby pak kulminovala jako třeba ve Violin Song. The Return zní oproti tomu jako meditace, v níž se zastavil čas, ale i tady v závěru muzikanti nezadrží prsty a na chvilku se virtuózně proběhnou. Stejně jako poslech originálního rumunského folkloru může být trochu jednotvárný, pokud se nenaladíte na patřičnou vlnu, i jeho jazzovou transformaci je třeba poslouchat soustředěně. Pak se ovšem otevřou krásné výhledy.
Jak český tak rumunský příklad ukazuje hudbu jako způsob komunikace s historií konkrétního místa, kde písně slouží coby jednotky paměti. Obě nahrávky jsou zajímavé různými způsoby, jak je tato paměť aktualizována a prezentována skrze současná média. Nabízí se úvaha, kterým směrem ukazují aktualizace národní hudby v kontextu diskuzí, zda národní státy definitivně opustit, či se k nim naopak rozhodně vrátit. Ne snad, že by bylo možné vyvěštit z hudby odpověď jako z lógru, ale u obou vzorků lze detekovat příjemnou otevřenost.
Horňácká muzika Petra Mičky / Jiří Hradil: Hrubá hudba (Indies Scope)
Lucian Ban / John Surman / Mat Maneri : Transylvanian Folk Songs – The Bela Bartók Field Recordings (Sunnyside)