Louder Than Bombs je strhující osobní svědectví jednoho z nejlepších britských válečných novinářů o tom, jak i v nejtragičtějších konfliktech hudba funguje jako léčivý pramen, vracející lidem důstojnost.
Vzdává hold hudbě jako umění mocnějšímu než slova: poprvé vyšla v Británii v roce 2018 po názvem When Words Fail. Titul amerického vydání zdůrazňuje jedinečnost Vulliamyho příspěvku na téma válka a hudba. Nicméně i zde jsou kapitoly o hudbě jako takové a kapitoly líčící autorova setkání s význačnými muzikanty. Jednotlivé příběhy doprovázejí působivé ilustrace Shirley Hughes.
Ed Vulliamy se narodil roku 1954 v Londýně a studoval na Cambridgi a Oxfordu. Za práci pro noviny Guardian a Observer získal řadu ocenění (British Press Awards, Foreign Correspondent of the Year, Amnesty International Media Award), především za popisy války na Balkáně. Zažil pád Berlínské zdi, války v Iráku 1991 a 2003, psal o narkonásilí na americko-mexické hranici (Amexica: War Along the Borderline) a mnoha dalších třeskutých tématech. Po odchodu z novin se vrátil na Balkán v knize The War is Dead, Long Live the War – Bosnia: The Reckoning, za kterou získal v roce 2015 Kapuscinského cenu. Zpívá v příležitostné kapele Age Against the Machine.
Vulliamyho vášeň pro múzu múz je stejně velká jako jeho vědomosti o ní: pokud se snad pyšníte počtem vinylů, znalostmi sestav kapel atd., věřte, že na Eda nikdo nemá. Nejenže má hudbu naposlouchanou a hluboce prožitou, nejenže přečetl zásadní muzikologické eseje, nejenže zná skladatele či interprety osobně a dělal s nimi rozhovor – jen on v dubnu 1989 na demonstraci v Honkongu proti masakru na náměstí Nebeského klidu předzpívával Blowin’ in the Wind dvěma stům padesáti tisícům mladých rebelů.
Vulliamy analyzuje svoje hudební zážitky ve válce i míru, vypráví o koncertech, které mu změnily život. K hudbě se podle něj lze obrátit „když selžou slova“. Výzvu popsat své hudební zážitky právě pomocí slov ovšem s chutí přijal.
Sedmnáct informacemi a emocemi nabitých kapitol uvádí obzvláště působivá „předehra“: popis koncertu Haydnova smyčcového tria v Národním divadle v bombardovaném Sarajevu (druhého houslistu kvarteta po cestě na zkoušku zabil minomet).
Specifickou zobecňující pozicí vyniká druhá kapitola, která se snaží rozkrýt původ hudby a její síly: od starořeckého pojetí božského “daru múz”, Pythagora a matematiky pokračuje dál a dál, cituje Schopenhauera, Wagnera, Berlioze (hudba jako shrnutí všech umění). Přidává definice Aztéků a dalších původních Američanů, Afričanů, různé historie hudebních idejí, prochází desítkami nejrůznějších žánrů, připojuje názory neurologů jako Levitin a Sacks, popisujících vliv hudby na lidský mozek.
Polovina kapitol je věnována vážné hudbě (hudba v Terezíně, Brahms, Richard Strauss, Šostakovič i Verdi (který k nám prý promlouvá stále hlasitěji), vždy v maximálně dramatických kulisách. Druhá polovina je zasvěcena rock’n’rollu (Jimi Hendrix hraje Machine Gun na ostrově Wight, B. B. King poskytuje jedno z posledních interview, John Cale vysvětluje drone music, Planet Gong propaguje houbičky ve své „plovoucí anarchii“, Robert Plant jako oplátku za text k písni Kashmir pozve Vulliamyho na vzácný koncert Led Zeppelin v Londýně roce 2007, kde Jason Bonham zastupoval zesnulého otce). Speciální pozornost je věnována zásadním folkovým akcím (Planxty, Baez, Dylan, Nash).
Kniha se snaží postihnout hudbu z celého světa (byť popmusic je převážně zastoupena britsko-americkými umělci). Přesto se ale zdá, že Vulliamy má značné sympatie k hudbě české, neboť jí věnuje hned tři celé oddíly. Jedna podkapitola je věnovaná pobytu Antonína Dvořáka v USA a zdůrazňuje jeho příspěvek ke vzniku americké hudební tradice zařazením černošských a indiánských hudebních motivů. Další takovou podkapitolou je úvaha o hudbě z Terezína. Jak je možné, že stejnou hudbu milovali hudebníci zavření v terezínském ghettu i jejich nacističtí trýznitelé? K úvaze Vulliamyho v roce 2010 inspirovali Nash Ensemble, kteří v londýnském Wigmore Hall hráli díla skladatelů jako Pavel Haas, Viktor Ullmann, Hans Krása a Gideon Klein.
Třetí takovou českou kapitolou je pozoruhodně bezchybná zpráva o koncertě Plastic People of the Universe v Uničově v roce 2009. Ta ukazuje především fakt, že PPU se stali kapelou mimo jakoukoliv kritiku. Kdokoliv o nich píše, musí skupinu přijmout jako zásadní a jediný příspěvek na téma „pop a politika“. Kterákoliv jiná česká sebevíce usilovněji pracující, sebenadanější parta nemá v dějinách historie hudby šanci. Co dělat, než se hořce smát, když čteme o bezbřehém opilství na trůnu: Vulliamy nejdřív navštívil zkoušku PPU v Radlicích. Ta ale proběhla v hospodě, kde Brabenec po čtvrtém pivu prohlásil, že hudba vzniká z přátelství a tak je pití vlastně „emocionální zkouškou“. Pepa Janíček zas vysvětlil, že kapela nemůže vystoupit v Americe na čtyřicátém výročí Woodstocku, protože on osobně nechce zklamat děti, kterým jako „strýček Svačina“ vozí jídlo. Světoznámý reportér jel na koncert sám vlakem, neb se Plastikům rozbil výfuk druhého vozidla. Vystoupení v uničovském kině charakterizoval jako „směs jazzu, undergroundu a elektroniky s folkovou chromatikou Janáčka a Martinů“: „perfektní“ popis pro tu jedinou stopu, co po českém rocku v povědomí západních hudebních intelektuálů zůstane. Ještě před koncem koncertu musí Vulliamy chytit poslední vlak z Uničova a stráví zbytek noci přeskakováním z jednoho nočního spoje na druhý. Ale dobře ví, že tohle je ta jediná kapela, která stojí za pozornost (bohužel). Proto vzorně nastuduje dějiny českého undergroundu a ještě se setká s hlavním nositelem idejí Brabencem v jeho oblíbené kavárně v Krymské. Dozví se od něj, že komunistická strana byla totéž co je nyní strana mobilních telefonů a že se nic nezměnilo. Ano, jistě, kdopak by také dokázal naší realitu vyjádřit pregnantněji?
Je to velmi smutné, ale na druhou stranu je třeba říct, že je pocta, že má Ed Vulliamy své Čechy tak rád. Můžeme poděkovat britskému dramatikovi s českými kořeny Tomu Stoppardovi a jeho hře z roku 2006 Rock’n’roll za zviditelnění PPU v Británii i ve světě. Stále je vzácnost, aby se západní autorita zabývala českou „nevážnou“ hudbou.
Knihu uzavírá seznam doporučených nahrávek (obsahující řadu Čechů včetně Krásy a pochopitelně Plastiků vydaných na britském labelu Kissing Spell).
Ed Vulliamy je skvělý vypravěč a jeho příběh spojující hudbu a dobrodružný život, často uprostřed válečných konfliktů, rozhodně stojí za přečtení.
Ed Vulliamy Louder Than Bombs: A Life with Music, War, and Peace. Chicago: University of Chicago Press, 2020, 486 stran.