Vlastní náklad
https://www.iqplus1.cz/
Pražská šestice IQ+1 debutující cédéčkem Tváří v tvář vydaným vlastním nákladem je skupinou, jaká na české alternativní scéně citelně chyběla. Její neidiomatický improvising těží z povědomí o světovém improvizačním dění, touze reagovat na ně a z pozoru-hodné sestavy, v níž každý hráč pochází z jiného hudebního prostředí.
Petr Vrba známý i ze stránek HIS Voice je dlouholetým nadšencem improvisingu. Poté, co důkladně vstřebal vše potřebné, objevil se na pódiích jako hráč na klarinet a trubku s klarinetovým náústkem a na vibrující reproduktory, na nichž poskakují nejrůznější drobné předměty, jako jsou párátka, řetízky apod. Jeho tichá hra, mnohdy jen „zesílený dech“, občas překvapí sytými tóny a jazzovými názvuky. Violoncellista Miroslav Posejpal je polovinou improvizačního dua Durman / Posejpal, které letos slaví čtyřicet let spolupráce. Jeho hra je vždy ti-chá, nástroj je rozezníván prsty, smyčcem i paličkami, rytmicko melodické figury spřádají podmanivé struktury, o něž se lze opřít jako o doprovod, které ale obstojí i sólově. Georgij Bagdasarov si coby nástroj v IQ+1 zvolil starý plastový gramofon se zabudovaným syntezátorem a s několika efekty. Janu Kneschke známe jako houslistku v post industriálním projektu Alexe Švamberka S/M, Michal Zbořil obsluhující analogové syntezátory působil v řadách mo-ravských divochů Zabloudil. Šestou členkou je tanečnice Kateřina Bilejová, která svou roli v kapele označuje slovy „body weather“ – jde o odnož tance butó založenou Minem Tanakou. Vzhledem k tomu, že album bylo sestaveno z kolektivních improvizací, vězte, že při jeho vzniku tančila, i když to nevidíte. Vidět vše ale není důležité: při křtu alba chvíli zdánlivě ležela na podlaze sálu a jen ti, kdo seděli nejblíž, mohli vidět drobné pohyby její ruky. A když se odplazila za plentu oddělující sál od baru, nepřestala improvizovat s ostatními a tančila pro ty, kdo nepřišli na koncert.
IQ+1 hrají tak, jak v Čechách snad ještě nikdo nehrál. Soustavně se zde improvisingu totiž dlouhodobě věnují snad právě jen Durman s Posejpalem a tak trochu i ještě déle působící Free Jazz Trio Olomouc. Zajímavé aktivity vyvíjel Miloš Vojtěchovský pořádající v devadesátých letech sympozia v klášteře Plasích: tam byl ve hře silně přítomen sound art a nejednou byl autorský nástroj zajímavější než hra na něj. Improvizaci se do značné míry samozřejmě oddávají i noiseři a nejrůznější elektroničtí kutilové, v případě IQ+1 je ale improvizace výsostným, jediným programem.
Dalo by se říci, že Čechy jsou zemí pozdních stylů a že zjevila li se taková skupina v roce 2010, bylo načase, ne li pozdě, IQ+1 ale pracují s neochvějnou vážností, sebejistotou a pokorou. Bez vtípků, záměrně budované image, berliček eklekticismu. Jejich hudební prožitek je introvertní, o to intenzivnější. Zvuky jednotlivých nástrojů se doplňují, nikdo na sebe nebere břímě sólisty, v celkovém akustickém obrazu je mnohdy těžké určit hranice jednotlivých barev – jen tu a tam vyskočí rozeznatelnější okamžik: skoro jazzová souhra Vrby s Posejpalem, bzukot Zbořilových syntezátorů, ready made v podobě přeskakující desky s mluveným slovem. Čas plyne pomalu, trojici improvizací zabírajících osmačtyřicet minut disku lze poslouchat jako ambient nebo – „audiolupou“ zesílení – jako roz-vážné, přesto neutuchající hemžení jednotlivých elementů. „Perfect in headphones,“ hlásá samolepka na obalu, já ale dávám přednost zesílení a bednám, získávám z nich více detailů a o ty tu, myslím, jde v neposlední řadě. IQ+1 natočili jedno z těch vzácných alb, která rád doporučuji slovy: při každém poslechu se mění a překvapí. Při minulém poslechu jsem vnímal především slévání zvuků nástrojů, nyní do popředí vstupují dříve neslyšené momenty podpovrchové agrese a neléhavosti, příště to bude nepochybně zase jinak.
