S finskou hudebnicí o tom, že hudba a zvuk mohou mít více podob než popové album.
Merja Kokkonen je v hudebních kruzích známá spíše jako Islaja. S touto přezdívkou započala hudební dráhu jako freakfolková naděje finského labelu Fonal, aby se během let osamostatnila, přestěhovala do Berlína a stala se významnou postavou elektronického undergroundu. Islaja bude jedním z hostů zajímavého festivalu Kalvárie, který proběhne už 22. srpna 2020 na stejnojmenném kopci nedaleko Úštěka v prostředí barokní křížové cesty. Je čas její hudbu představit exkluzivním rozhovorem, který vznikl na lince Praha – Berlín.
Jak přežíváš současnou koronavirovou situaci?
Jako každý jiný. Snažím se přizpůsobit situaci, která se často mění. V můj prospěch hraje fakt, že v posledních letech nejsem na příjmu z mé umělecké činnosti tolik závislá. Také jsem zvyklá pracovat s minimálním budgetem. Díky podpoře, kterou jsem získala z Finska (a manžel z Německa), nejsme v akutní krizi.
Rád bych se teď vrátil na začátek tvé hudební kariéry, více než patnáct let nazpět. Jak ses dostala do kontaktu se svým prvním vydavatelem, značkou Fonal?
Na umělecké vysoké škola jsem se potkala se Samim (Sänpäkkilem šéfem Fonal records – pozn. autora). Na začátku jsme měli za úkol pracovat na nějaké rozhlasové hře. Poté jsme dostali zadání vytvořit nějaké hudební nahrávky. Vytvořila jsem hodně divoké písničky, protože v procesu nahrávání a mixování jsem byla absolutní amatér. Samimu se mé pokusy moc líbily a nabídl mi, jestli bych nechtěla nahrát něco, co by vydal na Fonalu. Tenkrát měl chuť rozšířit okruh vydávajících umělců. Tak jsem v pokusech pokračovala se čtyřstopovým nahrávadlem a výsledek se objevil na debutu Meritie.
O Fonalu se mluví spíše jako o hudební rodině než jako o tradičním vydavatelství. Máš na něj podobné vzpomínky?
Na začátku tomu tak opravdu bylo. Pomáhali jsme si navzájem. Jezdili dohromady na turné a spolupracovali na společných projektech. Dlouze spolu jamovali a cítili se jako jedna kreativní rodina. Postupem času jsme ale všichni dostudovali, a začali se sobě vzdalovat stěhováním i dalšími způsoby. Fonal stále existuje, ale už není tak aktivní, jak dříve býval. Sami, co já vím, už se nechce v této oblasti moc angažovat, protože mu to nikdy nepřinášelo žádný finanční profit, spíše naopak. Jednalo se o dost nákladný koníček. Vrhl se do filmové oblasti.
Od tvého čtvrtého alba Keraaminen Pää začala v tvé hudbě dominovat elektronika. Co se stalo, že původní akustický sound nahradily elektronické instrumenty?
Můj akustický rukopis mě začal nudit. Začala jsem zapadat do klasického schématu „muzikanta“, se kterým je spojeno spousta dalších klišé. A já nechtěla takto skončit. Velký význam pro mne mělo přestěhování z Helsinek do Berlína. Začala na mne působit místní elektronická scéna, a protože jsem měla chuť se neustále vyvíjet, neopakovat se, elektronické instrumenty postupně ovládly můj manévrovací prostor.
Elektronika ti také dala možnost pracovat sama bez nutnosti spolupracovat s jinými muzikanty?
V živé podobě ti musím dát za pravdu. Muzikant obsáhne většinou obsluhovat sekvencer, klávesy, bicí automat a další krabičky. Co je v mém případě zajímavé, je fakt, že se po letech znovu vracím k akustickým nástrojům. Svůj hlas čím dál méně ohýbám různými efekty. Na druhou stranu to neznamená, že se „vracím zpátky do lesa“. Ten návrat je obohacen o balík zkušeností, které jsem během let nashromáždila. Jako bych vystoupala o několik pater výš a díky tomu stejné místo viděla z jiné perspektivy a soustředila se na jiné vrstvy emocí a detailů, které mě v současné době zajímají.
Jak zásadní impulz pro tebe přestěhování z Helsinek do Berlína bylo?
Na začátku vše běželo vše jak po másle. Byla jsem exotickým nováčkem na scéně. Všude mě zvali i díky mému spojení s Fonal records. Hrála jsem na spoustě festivalů a klubových akcí, to trvalo několik let. Poté přišly hubené roky, kdy už jsem neplatila za nováčka, a pro místní promotéry bylo zajímavější si pozvat finského muzikanta z Finska. Pak ale přišel rok 2014, kdy jsem vydala desku SUU na labelu Monika Enterprise. Významným způsobem jsem se propojila s Gudrun Gut, která pro mne otevřela dveře do převážně ženské komunity muzikantek, se kterými spolupracuji do teď. Gudrun se pro mne stala zásadní postavou mého berlínského období. Náhle jsem měla pocit, že někam patřím. Zatímco u Fonalu jsme byli sousedé, co si viděli do talíře, u Monika každý žije svůj vlastní život, přesto se pravidelně scházíme a tvoříme. Do té doby jsem si stále kladla otázky: Kdo jsem? Kam patřím? A scházela se především s finskými muzikanty, kteří také žijí v Berlíně. To se před šesti roky změnilo.
Právě v rámci Monika Enterprise vzniklo sdružení nebo hnutí Monika Werkstatt, kterého jsi členem. Mohla bys o něm něco prozradit?
Je to skupina silných osobností, které ale dokáží potlačit své diktátorské pudy a vložit kreativitu do služeb celého kolektivu.
V projektu spolupracuješ s vrstevnicemi, ale také s o generaci staršími muzikantkami, jako třeba Beate Bartel nebo Gudrun Gut. Jak inspirativní pro tebe takové mezigenerační setkání je?
Když Monika Werkstatt vzniklo, byla jsem ve sdružení asi nejmladším členem. Sledování práce Beate nebo Gudrun mi dalo zajímavé impulzy do mého vlastního kreativního života. Obě muzikantky si prošly dlouhou hudební kariérou, kdy často musely spoléhat pouze na své vize a kreativní schopnosti. A právě schopnost jít si za svým nápadem, nevzdávat se, je něco, co dnešním nováčkům na hudební, uspěchané scéně chybí. Ráda pracuji s umělci napříč generacemi.
Jak to s Monika Werkstatt vypadá dnes? |Máte nějaké společné plány do budoucna?
Pracujeme na novém projektu, který odstartovala současná pandemie. Na rozdíl od debutu jsme tentokrát pracovaly v online prostředí. Zatím k němu nemůžu prozradit žádné podrobnosti, ale s výsledkem v podobě alba bychom se měly přihlásit v příštím roce.
Před třemi roky jsi vydala prozatím poslední desky Tarrantulla. Co tento pavouk ve tvém pojetí znamená?
Dobrá otázka, protože už jsem myšlenkový koncept za albem dočista zapomněla! Je ale pravdou, že desku jsem dokončila v podobné době, kdy jsem porodila své první dítě. Takže tam asi bude jistá souvislost s mateřstvím! Navíc pavouci jsou vždy mými kumpány v místech, kde bydlím.
Když jsi teď pěla chválu na Monika Enterprice, proč jsi svou poslední desku vydala na finském labelu Svart records?
Asi jsem chtěla zjistit, jestli mezi fungováním obou značek bude nějaký rozdíl. Monika podpořila mé fungování v Berlíně a v německém prostředí obecně. Měla ale nulový dopad na mou posluchačskou základnu ve Finsku. Změnou vydavatelství jsem se chtěla znovu přiblížit těmto svým fanouškům. Ve výsledku se ale toho moc nezměnilo. Nevadí, stejně natočím novou desku!
Cítím z tvých desek pomalý příklon k popu. Samozřejmě výrazně okysličený tvou osobností. Máš také podobný pocit?
To je věc produkce. Mám pocit, že melodicky jsem stále tou stejnou holkou z Helsinek z poloviny první dekády 21. století. Ve studiu se navíc zlepšuji i po producentské stránce. Když o tom mluvíme, uvědomuji si hezký paradox. Zatímco mé studiové nahrávky jsou čím dál přístupnější, naživo mám pocit, že naopak víc a víc experimentuji.
Proč jsi přesedlala částečně z finštiny na angličtinu?
Před lety jsem se chtěla odstřihnout z toho klišé „finské víly“, která mě obepínala. Po letech fungování v Berlíně se naopak k finštině ráda vracím. Ráda bych zpívala i v němčině, ale ještě se na to necítím. Moje budoucí deska nebude používat žádný jazyk. Své zpívání od něj úplně osvobodím.
Na tvých stránkách lze nalézt informace a ukázky z tvých zvukových instalací. Co pro tebe tahle disciplína znamená?
Mé kořeny jsou z uměleckého vysokoškolského prostředí, kde se hudba neustále potkávala s kontexty prostředí, případně s vizuály. Beru to tak, že hudba a zvuk je víc než popové album. Má mnohem větší potenciál. Chystám už další instalace.
Před pár roky jsi začala spolupracovat s Tatu Rönkkem. Chystáte pokračovat ve spolupráci i v budoucnu?
Už máme dokonce něco natočeno! Ráda bych s ním natočila společné album. Práce s Tatu je tak intuitivní! Naše spolupráce se nese v improvizačním duchu. Je rychlá, efektivní a navíc je to pro nás velká zábava.
Vloni jsi odehrála také tři koncerty s komorním Defunensemble. Jak rozdílná zkušenost to byla, spolupracovat s muzikanty s klasické scény?
Byla jednoduchá. Kéž bychom měli více času spolu strávit dohromady! Ale sladit kalendáře všech hráčů dohromady na delší dobu nebylo možné. Machři v orchestru vždy projeli očima to, co jsem jim přinesla, a mohlo se hrát. Ušetřili jsme hromadu času a díky tomu jsme mohli na skladbách vyladit hromadu detailů. Díky za připomenutí, budu muset dát na web nějaké ukázky z koncertů. Ještě jsem to nestihla!
Tato zkušenost rozhodla, že má nová deska bude výrazně postavena na mém vlastním hlasu. Bude hodně experimentální, ale myslím, že bude obsahovat i hodně silné melodie. Vše co dělám, mám postaveno na intuici. Začnu skládat a věci se začnou dít. Hodně detailů je tedy ještě ve vzduchu, ale už teď je jasné, že skladby nebudou obsahovat žádné texty. Uvidím. Uvažuji, že desku vyšlu do světa pod mým křestním jménem a ne jako Islaja. Jako jakýsi nový začátek nebo vyčištění stolu.