Iva Bittová je většinou řazena do široce chápané kategorie alternativa. To se odvíjí od charakteru její sólové tvorby a také od jejího hudebního vývoje, kdy se coby houslistka a zpěvačka s hereckými zkušenosti z brněnského divadla Husa na provázku stala v 80. a 90. letech součástí převážně brněnské scény alternativního rocku. Desky se skupinou Dunaj nebo s bubeníkem Pavlem Fajtem spojují písničky s improvizací a hledáním neotřelých zvuků. Ve své sólové tvorbě si Bittová vytvořila jedinečný styl, v němž jako by se hlas a housle stávaly jediným nástrojem a v němž můžeme slyšet mimo jiné osobitě transformované ohlasy lidové hudby. Vedle toho ovšem Iva Bittová prozkoumává i jiné stylové stezky. Pouští se do jazzu, ať už s norsko-českým souborem NoCZ, se svou sestrou Idou Kelarovou, s Georgem Mrazem, Emilem Viklickým a Laco Troppem nebo s muzikanty z newyorské jazzové scény, například s bubeníkem Hamidem Drakem.
Další směr zájmu Ivy Bittové je trochu méně viditelný, ale přináší pro ni i pro její posluchače o to větší možnost překvapení. Iva Bittová se v těchto případech vzdává – alespoň zčásti – role tvůrce a stává se interpretkou již zkomponované hudby. Prvním krokem bylo v roce 1997 natočení 44 duet pro dvoje housle Bély Bartóka s Dorotheou Kellerovou, následovalo album Classics se skladbami Leoše Janáčka nebo skladatelského tandemu otce a syna Miloše Štědroně a Miloše Orsona Štědroně. V posledním desetiletí lze pak Ivu Bittovou stále častěji slyšet jako interpretku vážné hudby druhé poloviny 20. století. Již několikrát uhranula publikum ve faustovské kantátě „Seid nüchtern und wachet…“ ruského postmodernisty Alfreda Schnittkeho v roli Mefista, kterou skladatel původně psal pro ruskou popovou hvězdu Allu Pugačovu. V únoru letošního roku provedla s doprovodem Filharmonie Brno cyklus Folk Songs Luciana Beria. Místo pro hlas Ivy Bittové našla ve svých dílech řada českých, moravských i slovenských skladatelů včetně Petera Grahama, Vladimíra Godára nebo Pavla Fischera. Svůj zájem Iva Bittová průběžně otáčí i k hudbě historické. V roce 2004 vystoupila v roli Elvíry v Mozartově opeře Don Giovanni, v současnosti má na repertoáru i skladby autorů ze 17. a 18. století, jimž se věnovala při svém studiu hudební vědy a příležitostně vystupuje s loutnistou Janem Čižmářem s programem, v němž se mísí skladby barokních autorů, současných skladatelů, autorská tvorba Ivy Bittové i třeba píseň Johna Lennona.
Další významný krok Ivy Bittové v interpretaci hudby 20. století bude představen pražskému publiku 24. dubna, kdy v rámci komorní řady Symfonického orchestr hlavního města Prahy FOK vystoupí společně s houslistkou Hanou Kotkovou. Na programu bude jediné dílo, cyklus Kafka-Fragmente maďarského skladatele Györgye Kurtága (*1926). Čtyřicet písní na fragmenty z deníků, dopisů a povídek Franze Kafky vzniklo v letech 1985–1987 a jde o nejdelší vokální dílo skladatele známého jinak zálibou ve velice krátkých formách. Jeho hudba je zároveň velice důkladně prokomponovaná a vyžaduje od interpretů přísnou kázeň. Zároveň v některých částech odkazuje k lidové hudbě maďarské, romské či židovské.
Co bylo impulsem k vašemu nastudování Kafkových fragmentů?
Po rozchodu s houslistkou Dorotheou Kellerovou, se kterou jsem natočila 44 duet Bély Bartóka pro dvoje housle, přišla pozvánka na festival v Sydney. Měli zájem právě o tento program, hledala jsem novou houslistku, vzpomněla jsem si na svoji velmi blízkou známou virtuosku Hanku Kotkovou. Znaly jsme se jako děti, vyrůstaly v Opavě a naši rodiče byli velmi blízkými přáteli. Hanka souhlasila a při Bartókovi se nám zalíbilo pokračovat ve spolupráci a pustily jsme se do nastudování Kurtága. Ty noty mi doma ležely již několik let s tím, že možná jednoho dne přijde jejich čas.
Co je na té skladbě nejtěžší?
Primární je souhra hlasu a houslí, musíme znít jako jedna, dále pak je důležité vytvořeni hudebního oblouku celého díla a také zvládnout německý jazyk a vypracovat odlišeni barev a výrazu jednotlivých fragmentů.
Kafkovy fragmenty jsou cyklus písní, ale některé části působí jako krátké dramatické scény, což někteří interpreti skutečně pojímají divadelně. Který z těchto pólů je vám bližší?
Vše to musí být vyvážené, snažím se balancovat jak techniku hlasu tak i její vyraz. Stejně tak pracuji se svými skladbami, exprese je stejně důležitá, není to jen o čtení not a technice.
Některá místa houslového partu Kafkových fragmentů znějí docela „bittovsky“. Dovedete si představit, že byste se ujala i jeho?
Vybrala jsem si k samostatnému nastudování pár fragmentů, je to výzva a zároveň nelehký úkol hrát simultánně houslový part a zpívat, navíc v německém jazyce. Je to velmi posilující cvičeni, které vás rozhodně posouvá v interpretaci dál.
Tyto vybrané fragmenty provedete i v rámci vystoupení s Hanou Kotkovou, nebo při svých vlastních koncertech?
Moje sólová interpretace fragmentů teď slouží spíše pro mé studijní účely, ale plánuji je časem zařadit i do svého sólového koncertního repertoáru. Podobně jsem kdysi adaptovala Mozartovu árii Ah fuggi, nebo Dido’s lament od Henryho Purcella a další.
Od vlastní autorské tvorby se k interpretaci cizí hudby v posledních letech vydáváte – zdá se – stále častěji. Před lety houslová dueta Bély Bartóka, Mozart, Janáček, Štědroň, později Alfred Schnittke, Vladimír Godár, Peter Graham, nyní Luciano Berio a György Kurtág. Mají vaše volby těchto skladatelů nějakého společného jmenovatele?
Skladatelé ke mně jaksi přicházejí sami a já se tím hodně vzdělávám a zdokonaluji po všech stránkách. I nastudovaní skladby Pierrot Lunaire Arnolda Schönberga, kterou jsem provedla například v roce 2016 na festivalu v Kutné hoře, mi přineslo mnoho poznatků v interpretaci a navíc je i teatrální. Takže exprese každé skladby je výrazně jiná, má svůj příběh, podobně jako u Luciana Beria.
Když interpretujete skladby někoho jiného, cítíte pak, že něco z té zkušenosti prosakuje do vaší vlastní tvorby, nebo jsou tyto dvě sféry oddělené?
Vše se nádherně prolíná. Jsou to zkušenosti nesmírné důležité, posiluji mne jak v práci s hlasem, v projevu a hlasové technice tak i v kompozici coby skladatelku.
Máte nějaké další plány, pokud jde o interpretaci děl 20. století?
V těchto měsících se věnuji nastudování skladby Frankenstein!! (1978) od Heinze Karla Grubera na texty dětských říkanek sebraných vídeňským básníkem Hansem Carlem Artmannem.
Před pár lety jste se rozhodla ke studiu hudební vědy a věnovala jste se v bakalářské práci edici italského skladatele Baldassare Galuppiho. Co vás k tomu vedlo?
Při dlouhé tvůrčí cestě a hledání sebe sama mne postupně začalo zajímat vše ohledně hudby i teorie. Po letitém vzdělávání se ve hře na housle se mi otevřela cesta i do světa barokní hudby a nakonec i muzikologie. V dnešní době mám po světě studenty, kterým se věnuji ve svém volném čase, a tak mne zajímá i metodologie a estetika. Pět let studia na Hudební vědě v Brně mi dalo opravdu hodně a nyní mohu pokračovat při nastudování hudebních děl jiných autoru naprosto samostatně a jít vice do hloubky co se týče badání díla. V magisterské diplomové práci jsem se věnovala skladateli Lucovi Antoniu Predierimu v kritické edici jeho Missa in C a věřím, že se nám podaří v brzké době tuto skladbu i koncertně provést.
Zmínila jste své studenty. Co učíte, housle, zpěv, improvizaci? K čemu se je při výuce snažíte vést?
Studenti ke mne přicházejí většinou s žádostí a zvídavostí, jak posílit své schopnosti interpretační nejen ve zpěvu, některé osloví právě má specializace na pojení hry na housle a zpěvu. Snažím se v nich objevit jejich vlastní výraz a podporovat jejich odvahu nebát se si vyzkoušet i jine cesty, než ty, které nabízí klasická výuka na uměleckých školách. S tím také souvisí jakási svoboda projevu a určitá odvaha, kterou při výuce hledáme. Improvizace je samozřejmě nedílnou součásti mé práce se studenty.
Na vašich stránkách i v jiných rozhovorech zmiňujete, jak získáváte nové podněty z přírody, uprostřed níž žijete ve Spojených státech v údolí řeky Hudson. Dokázala byste tamní zvukový svět nějak charakterizovat? Je v něm nějaký typický či vámi oblíbený zvuk?
Poslouchám šumění listí a hlasy větru, jsem obklopena lesem, okolo domu hnízdí ptáci, v blízkosti žijí srnky, kojoti, lišky i medvědi i vlci. Z nočního nebe padají hvězdy, stromy jsou většinou již velmi staré a občas některý spadne… Všechny ty zvuky jsou inspirace.
V roce 2005 jste spolu se skladatelsko-interpretačním kolektivem Bang on a Can natočila album Elida s úpravami vašich písní.
To nebyly jen úpravy, ale nové kompozice psané primo pro Bang on a Can All Stars. Na jejich žádost jsem skladby napsala, pak jsme společně zkoušeli v NY a natočili CD ve studiu. Po té následovalo několik turné nejen po USA, ale i Evropě. O deset let později jsme s Evanem Ziporynem z Bang on a Can a kytaristou Gyanem Rilem (synem skladatele Terryho Rileyho, pozn. red.) vydali desku jako trio Eviyan. Tam jsme pod skladbami podepsáni společně, ale proces jejich vzniku byl postupný. Každý z nás přinesl své hudební motivy a společně zkoušeli, dotvářeli sketche a vytvořili samostatné skladby.
Před lety jste ve spolupráci s DJ Javasem natočila desku The Party, kde byl váš hlas zapojen do elektronických zvuků a rytmů. Podobně váš hlas zapojil do elektroniky Susumu Yokota. Jak se díváte na spojení hlasu s elektronikou? Je to cesta, na kterou byste se ještě chtěla vrátit?
Propojení s elektronikou mne zajímá, ale časově se mi bohužel nedaří jít příliš daleko. Určitě se k tomu budu příležitostně vracet a prohlubovat si tak po troškách znalosti v teto oblasti.