Vzpomínáte si na album Petra Váši Cirkus Chaos Minaret (1998), které bylo založeno na využití hlasové ekvilibristiky? Tak holandský hlasový fenomén, mág/magor Jaap Blonk je na svých hokuspokusech desetkrát zavilejší, dvacetkrát výbušnější, třicetkrát záludnější, hlučnější a drsnější. Dokazuje to i na své sólovce, pojmenované Irrelevant comments a nahrané v Arnhemu v rozmezí let 2010 a 2016 (s přesahy do záznamů roků 1996 a 2003). Na šestnácti výstřelcích se pokaždé jinak vyzuřuje a zároveň proobjímává (nebo pozobjímává) tento svět; a jsou to komentáře bez bázně a s hanou.
Hned vstup nám může připadat jako řvaní z tlamy obludné potvory a nezadá si s tím ani následná zborcená konverzace, zakoktávaná, zašmodrchávaná, plná náznaků a piškuntálií. Do fičivé odfoukávanosti se nakapkuje One Among Many, svižně něžná i výhrůžně ropzsypávaná s meditačními vrypy, rozdrnčená i zase ječivá, humpolácky zaťatá a briskně rozpumpovávaná, vzdešná i průdešná, chrčivě dávivá, rozbuřovaná a hned rozcupovávaná, roztodivně rozkymácená. Blonk nelení a hned další zákus cirkulárkově rozhoupá, výbušňuje ho do explozující výtřesknosti, střečkující ch(r)ápavosti a (ze)vrubné pitoresknosti, kterou roztěkává, navíjí a vylouhovává do rozředěně rozkotoulovaného ošemetnění. Z této prostocvičnosti se vymaní do záblesku rozcinkávané eskapádnosti, šumně tekuté, aby následné Dirges rozhoukal do přimočaře valivé a překotně proudné roznaříkanosti, rozpeřeně prudivé, pekelnicky rozbytněné, ba třeskutě rozhmožděné, zrůzněně i bohabojně žalmující, hrozivě rozhojdané. Repetivě břeskná je naopak titulní záležitost, strojově rozhmožďovaná i pádivě pádná, třeštivá i drnčivá, zbrázděná do dynamizující vřeštivosti. Zvrat: Bubble & Squeak se rozkvičí do kňourání, žvatlání, remcání a brumlání, prosyčování a žblabuňkování, aby se další zastavení rozkolísalo do nasypávaného třaskání, zabouchávání, ťupťání, frnění a chrochtání, rozcourávaného a rozhicovávaného až do výhrůžnosti. Dynamické Knackersumm pak zrychlíkovaně průnikuje do bobtnavého výtlučkování, tumlovaného houžvičkování a pokrákávaného šňoření a škvrnění, aby v honitebním kalupu rozjíždivě rozpučelo do zmatečního poškvrňování. Když terén dočasně okupuje hlasový chaos, prohoroucněně rozpučelý a deklamativně propasírovávaný, prozvoní se až do klavírní potácivosti, která jeho rozpravnost znehodnotí. Novým vzmachem jsou Burning Tongues s dálkovostním deštěním, porcujícím nahrnované hrncování a závrativé deformování, jež se promotává zamotává do křečnění s náhonem pazvučivosti, pošašeně střečkující, zrůzňovaně harampádivé a rozkřikovaně odsekávané až do zabalivosti. Potom stačí vyždímnout náznakovou výlomnost (proklamované zajímavé konverzace), roštěkat ji do zámluvnosti a ocitneme se v taneční výduti, snaživě smaživě výhlučňované s kláním, ržáním a harampáděním včetně pokřičných rozvolánek i hlasových jednohubek. Je to hrčivé durdění na pomezí zuřivostního výprsknění, brutálního zlozvučnění a vyšilovaného zábojnění; to vše je protkáno rozkuráženými poryvy, holedbavými smečemi a rozbreptávaným rozvrtáváním. Samozřejmě závěrečný song pro Blonkova dentistu má svou prostrojovanou vrtačkovost, hrouživé vrtošnění a neutuchající bolestnění až do hroutivosti a ztracenosti – proto se můžeme ptát, zda byl ten zub patřičně ošetřen. Každopádně tato osobní eskapáda uzavírá zmíněných šestnáct druhů hlučnění, dychtění, závornění včetně lehýnké posměšnosti, která nadnáší celkové vyznění alba.
Jaap Blonk si ovšem při svých exkurzích do různorodého tvárnění zběsilostního světa a své/naší existence v něm hledá obdobně rozkurážené a neoblomné partnery, kteří by na Kontransu (tentokrát už s pořadovými čísly 164 a 264) obstáli vedle jeho ukřičené vehemence. Tak oslovil například Maju Ratkje, Ingara Zacha a Ivara Grydelanda, Jana Nijdama a Burta van der Puttena, Matse Gustafssona a Michaela Zeranga, Carla Ludwiga Hübsche a Clause van Bebbera, Cora Fuhlera nebo Paula Pallesena. Tentokrát se v zorném úhlu jeho hledáčku ocitl Tomomi Adachi (viz alba Collection s Tetuzim Akiyamou a Takamasou Aokim, Solo Improvisations nebo Sparkling Materialism, ale také Yo na Tzadiku). Různě se sice setkávali mezi Amsterodamem a Tokiem, ale jejich duo Asemic Dialogues, nahrané při berlínských Lettrétage 31. července 2017, je první, kdy svoji spontánní konverzaci mohli ukázat světu.
Nedejme se mýlit, že oproti Irrelevant comments je tento nevšední výjev podán pouze ve dvou dialogických celcích; do každé z obou dvacetiminutovek se totiž vejde tolik zvratů, že by mohly být rozděleny přihrádkami různých názvů. A tak hned v prvním dialogu vtrhnou oba pudivítři do bezbřehého děje jako smršť, řádí, ječí, břeskní, vrtoší, rozdurďují se i zase rozšafňují, skřehotají, lumpačí, vzájemně se od sebe distancují i se prolínají, vykřikují, pokřikují, breketají, kloktají a klokotají, rozeřvávají i splaskávají, rošťákují, provýskávají se dějem, prochichtávají se i žblabuňkují, halekají, hlomozí, hřmotí, vehiklují, švitoří, bloumají i vyšilují, pitvoří se, klnou, odpalují rachejtle řevu a hned se rozhandrkují, poryvují, haptákují, zatahují léče, prokousávají se a prorepetovávají (i proreptávají), promektávají a napodiv také výsostně vyzpěvují, přizpůsobují se vzájemným proměnám záměnám, opáčňují a promodlují se. Elektronika jejich hlasům promnožuje akčnost, elektrizuje je i zcizuje, probíjí a dohutňuje, zruinovává a rozpitvořuje, jde totiž o celý galimatyáš zvuku, prozvuků a pazvuků, o jejich mámivé mamonění, zaplašování a odpuzování, ryčící až do zábojnosti. Druhá polovina sice poněkud promění kulisy, ne však násilnostní hamtání, rejdivě povýbušňované hned od prvních taktů. Je to probírání propírání, propišťované a zrůzňované do vřavotního halabaladění, vřídelnění a berdejdění, mihotavé i nahlukovávané i zřicované do přesmykujícího paběrkování, je to úletnění i úleknění, vydůrazňované na entou. Toto vroucí kotelnění se zvrhne do hromadného zvukového sebevraždění, jenomže pak prolne do rozšafného dialogu a je vygustýrováno do propletněného šaškování a tlachavého pudivítření, rozdrmoleného do běsnivého roztočnění, plného grotesknosti a pimprlování. Připočtěte si k tomu všemu zalykání, odfrkávání, mektání, paramídnění, závratnění a blouznivé bloudění, zmnožované nejen do proskučované absurdnosti, ale především do drobnějších zemětřesných absurdnůstek, vyvolavačské i provolavačské přebíjení, rozbujněně domrťované, střelhbitě výnorné, pádnostní jinačení i ťapťavé křehulkování a hatlamatilkové vyťunťávání a… A to vám předestírám necelou polovinu povětrnostnění, jež zmítá celým albem.
Jaap Blonk je prostě Jaap Blonk; hned tak k němu někoho nepřirovnáte, třebaže v současné jiné hudbě máme celou plejádu neobvyklých a svérázných vokalistů. A když se k němu přifaří Tomomi Adachi s japonskou urputností (nepleťme se na odiv vydávanou úslužností Japonců, dovedou uplatnit obě polohy), jde o zážitek, který vám hned tak z ucha nevymizí.
Jaap Blonk: Irrelevant comments
Tomomi Adachi & Jaap Blonk: Asemic Dialogues
Kontrans (www.jaapblonk.com)