- Inzerce -

Jana Rush: Painful Enlightenment

Subžánry elektronické taneční hudby bývají občas odmítány ze strany milovníků „seriózní“ tvorby pro údajnou schematičnost, vyvolávání jednoznačných emocí, nebo kvůli tomu, že tvoří pouhý funkcionální doplněk k tanci. Ani jednu z těchto výtek rozhodně nelze uplatnit na novou nahrávku chicagské producentky Jany Rush.

Label Planet Mu se s přihlédnutím k překotnému vývoji elektronické hudby stal již téměř klasickou institucí a bylo by až příliš snadné jím vydávanou tvorbu při honbě za novými trendy přestat sledovat. Nikdy však neusnul na vavřínech a v oblasti footworku si již před lety předsevzal přímo osvětovou činnost, když vydal například EP Itz Not Rite DJ Rashada, kompilaci Bangs & Works či nedávné album Just Like That footworkového veterána RP Booa.

„Bolestivé osvícení“ se silně dotýká temných stránek lidského života a také odkazuje ke smrti druhých. Jen za letošní srpen komunitou okolo techno a house music, z níž o poznání frenetičtější footwork vychází, otřásla úmrtí dvou výrazných postav: Paula Johnsona a Kelli Hand. S jejich smrtí vyvstávají mnohé otázky ohledně role truchlení v jinak hedonistické a radostné hudební oblasti, která však vždy měla zároveň silně melancholický rozměr a kromě radostnějších nálad nechávala dostatek prostoru i pro smutek.

Právě zesnulý producent Paul Johnson autorku silně inspiroval v začátcích jejího působení, stejně jako celá ghettohouseová scéna kolem labelu Dance Mania. Formativní pro autorku byl i vliv rozhlasových stanic v tehdejším Chicagu – Rush se rozhodla být DJkou po poslechu rozhlasového pořadu stanice WKKC, a telefonovala tam tak dlouho, až se jí ujal tamější personál a zasvětil jí do základů hudební produkce. Svou první desku The Armagedon 1996 nahrála společně s DJ Deeonem, jako „nejmladší DJ ženského pohlaví“. V rozhovorech Rush upozorňuje také na znevýhodnění žen často přítomné i v oblastech, které si zakládají na nehierarchických strukturách a odmítáním tradičních autorit. Po sólové desce Wicked se Rush z existenčních důvodů na relativně dlouhá léta odmlčela, aby se po více než dvaceti letech od prvních nahrávek vrátila s mnohem odvážnější tvorbou. Mezi tím hudebnice stihla pracovat jako hasička, záchranářka, laboratorní technička a chemická inženýrka.

Nové album je prostoupené vrstvou emocí, které jsou výrazně temnější, než bývá v nejšířeji vymezené taneční hudbě zvykem a značně se tím odlišuje od předchozího, mnohem přímočařejšího debutu Pariah. Depresivní úvahy o dobrovolném odchodu z tohoto světa (výslovně přítomné ve tracku Suicide Ideation), jež podle slov autorky formovaly celkové vyznění desky, se spojují s odlišnými atmosférami, ať již ve vyloženě explicitním naladění tracku G-Spot, nebo v nejradostnějším Disturbed. Ten v jistém smyslu tvoří vrchol celé nahrávky – alespoň co se týče pozitivních nálad – a má také nejblíže k syrové ghetto house estetice. Pozoruhodné je také nebývale uvolněné využití hudebního softwaru, jehož limity a předem připravené postupy občas bývají z výsledných tracků slyšet a implikují nudný zvuk připomínající spíše mechanické hraní počítačových her než uměleckou tvorbu, jak výstižně kritizovala nedávno zesnulá hudebnice Kelli Hand.

Hned v první skladbě Moanin’ se ukazuje inspirace free jazzem, která je silně přítomna v celém albu. Nemusí jít rovnou o samply divokých saxofonů, ačkoli ani o ty není nouze, ale spíše o hravé experimentování, nekompromisnost a přesnost. Stejně jako free jazz vyžaduje Painful Enlightment od posluchačů určitou míru vstřícnosti, což jde trochu proti očekávání předepsaných žánrových forem, které je v jinak uvolněné oblasti taneční hudby velmi silné. Výraz „footwork“ v tomto případě nefunguje jako jednoznačný znak určité hudební škatulky. Recenzent Dafydd Jenkins na webu Loud and Quiet toto žánrové zařazení glosuje výstižným přirovnáním: označit Painful Enlightment jako footworkové album je stejně duchaplné, jako kdybychom řekli o Dereku Baileym, že byl jazzový kytarista. „Footwork“ v tomto případě označuje pouze výrazové prostředky, jež ale míří zásadně jiným směrem, než bývá u taneční hudby obvyklé a vytváří mnohem introspektivnější, výslovně experimentální nálady. Ty album odvádějí z oblasti „pouhé“ taneční hudby a vytvářejí prostor, v němž lze stejně dobře tančit, přemýšlet, vést posmutnělé úvahy, ale – tak trochu proti všem očekáváním – doufat i v lepší zítřky.

Jana Rush: Painful Enlightenment
Planet Mu (https://planet.mu)