Janele z Liků: Z nor úhoru

  
207

Dvojici starších EP a několik novinek básnířky Janele z Liků vydala lounská Guerilla v podobě výpravného alba. Působivé spojení eklektické hudby se slovy, z nichž už nelze čekat vykoupení, vytváří žhoucí poetické magma.

Undergroundové vydavatelství Guerilla Records vydává jeden pozoruhodný titul za druhým. Mapuje nefalšovaně svobodnou, syrovou a upřímnou hudbu, a to s přesahy třeba k poezii. Což byl případ dvojdisku Vratislava Brabence Šaman bez kmene, bez rodu, bez prérie (naše recenze zde), jenž se objevil na sklonku jara. Nyní spatřilo světlo světa album básnířky Janele z Liků, které dostalo navýsost poetický titul Z nor úhoru. Je opět skvostně vyvedeno do podoby skutečného uměleckého artefaktu, včetně výpravného bookletu.

Dvaadvacet tracků na ploše více než dvaasedmdesáti minut skrývá tři EP Poetické hudební společnosti Janele z Liků, jak zní celý název souboru, který v roce 2008 založila básnířka a performerka pravým jménem Jana Hradilová. Jde o nově zmasterované reedice demonahrávek S mrtvými věcmi živé divadlo (2010) a Ze starých mýdel (2012), doplněné o nové skladby z letošního roku pod názvem Úsrky a všepty.

Přiznám se, že Janu alias Janele z Liků osobně znám; potkal jsem se s ní na různých setkáních básníků. Její láska k potkanům je jako z jiného, nadlidského světa. Vím, že je také výtečnou zpěvačkou, byť dokáže trhat uši. Slyšel jsem ji jednou zpívat na Libeňském ostrově; od té doby je na tom možná onen most mezi Libní a Holešovicemi tak špatně…

Teď vážně. Kolekce jejích zhudebněných básní se zadírá pod kůži, provrtává svědomí celého Vesmíru. Ale nejsou to písně v klasickém slova smyslu; verše jsou tu podmalovány, onde protkány či zatvrzeny sice instrumentálním doprovodem, ale jedinečný, často jediný skutečný výraz vytváří recitací, polodeklamací, polozpěvem a občas zpěvem téměř výhradně sama básnířka. Týká se to v celé šíři i hloubce prvních dvou tématických útvarů. Ten nejstarší obsahuje sedm skladeb, v nichž Janu doprovázejí výhradně akusticky kytarista Rudolf Kalaš, perkusista Petr Dvořáček a multiinstrumentalistka (především ale houslistka) Hana Růžičková. Poezie zde dostává beatnický charakter, také vyloženě undergroundový. S vesměs folkovým doprovodem básnířčin emotivní projev evokuje třeba i Jakuba Nohu či ranou Dášu Voňkovou. Když zazní akordeon, maně posluchače napadne Radůza. Další blok, čítající sedm tracků, v podstatě pokračuje v emocemi zatížených básnických proklamacích, tentokrát více zpívaných. Vedle Rudolfa Kalaše se na nich instrumentálně podílejí ještě Martin Peřina s elektrickou kytarou, Karel Žďárský (violoncello) a Pavla Baráková (doprovodný zpěv). Více než šestiminutový track č. 14 Zvony se z celého alba vyjímá; autorem básní i hudby není Janele z Liků, ale E.A.Poe a Dani Weidenbaum. Temný polozpěv je tady umocněn elektronickou hudbou plnou lupanců a industriálního rytmu.

Ovšem jako by předzaznamenal nové skladby, jež kolekci uzavírají, byť vznikly až šest let poté. Osm skladeb EP Úsrky a všepty jsou oproti předchozím někde úplně jinde. A nejdál. Působí jako již opravdové hudební útvary, jako kdyby byly sycené experimentálními výlety Laurie Anderson do zvukového bohatství. Básnířce stačí pouze (to v uvozovkách) recitovat, zdánlivě nevzrušeně, bez emocí; slova se rozpouští v elektronickém mračnu, mlze i bouři. Ale při soustředěném poslechu slova vyplouvají na povrch v plné síle, razantně, naléhavě, mnohdy až s drtivou sugestivitou. Elektronický instrumentář obsluhuje Jan Faix (beaty, syntezátory) a ve zhruba polovině skladeb jej doplňuje též Vít Klouček na theremin a Lída Daňková s bubny a perkusemi. Obestře vás industriální estetika, kosmické a hororové zvuky, drsné techno, ambient; to vše eklekticky propojeno, takže nic netrčí jako hřebík z ohořelého trámu, a posluchač je nemilosrdně vhozen do žhnoucího poetického magmatu. V závěrečném tracku básnířka rytmicky odsekává verše, po nichž už nelze čekat vykoupení…

Za svoje hříchy
budem‘ platit
bezkontaktní kartou
každý s pinem v hlavě
jak oběť koncentráku
na předloktí
místo života
naprogramovanou cestu algoritmů
blocklist a jména na requestu
přání a sny na externích discích
vzpomínky na usb
dětství
svatby
úspěchy v práci
v pixelech
pod záclonou filtrů Instagramu
instantní jak
nudle s glutamanem
všechny stejně
stejně dokonalé
zamotané do druhých
v paralelním vesmíru dat
který přestal být paralelní
ve chvíli
kdy jsme koupili mrkev a léky telefonem
naše duše se zálohou na disku
cítí se s antivirem v bezpečí
obchází nás strach
potkat lidi v metru
že uvidí error
suchých rtů v zimě
stokrát olajkovaný fake
stává se realitou
k uctívání
wifi
jméno japonské hory
či lesa
kam chodí se umírat.

Janele z Liků: Z nor úhoru. Guerilla Records (http://www.guerilla.cz)

 

PS: Napsala nám kolem svátků vánočních do komentáře pod tuto recenzi sama Janele z Liků:

Slíbila jsem na Štědrý den uveřejnit nikdy nezveřejněnou bonusovou skladbu, s pro mě asi zatím nejintimnějších textovým sdělením, stylově se naprosto liší od ostatní mé tvorby. Spontánní setkání jednoho jarního odpoledne s Willhelm Grasslichem, žádné zkoušení, broušení výrazu do dokonalosti, jen vzájemné naladění a puštěný proud do beden. Na doprovodném obrázku ironický odkaz na „Člověka v prostoru“ a pocit vnitřní emigrace Oskara Schlemmera. Je kříž to, co si neseme útrpně s sebou, nebo to, co naopak podpírá nás?

Chceme Vám zprostředkovat pocity člověka 3 roky uvězněného v bytě, pro kterého bylo v daném období problém i vyhodit odpadky mimo pozdně večerní hodiny, nebo si jít třeba koupit sáček s rohlíky do večerky pár pater níž. Ve dvou celcích spojených jedním ambientním kyvadlovitým doprovodem je toho ale mnohem více. 3 roky nedobrovolného vězení nejsou nijak výjimečné, jsou tací, co jsou v bytě i deset. Zveme Vás k poslechu, zejména ty, co se někdy dotkli totálního dna, prožili syndrom vyhoření, zažili dlouhodobější hmotný nedostatek / neexistenci zázemí v důsledku dlouhotrvající nemoci a naplno pocítili, že jsou situace, kdy dobrý životopis, praxe, vztahy, jsou člověku v určitou chvíli na nic, protože jsou vězni vlastního těla, ducha a ani zlehčováním, nebo necitlivou devalvací okolí, nedojde k zázračnému obrácení. Že je nutné si vše odžít, začít od nuly, zapomenout na sociálně imprintované představy o stádiích lidského života a výkonnosti, připomínat si neustále vlastní hodnotu coby člověka i v čase „nulové“ „produkce“ a žít ode dne ke dni s vědomím, že budoucnost, sliby a plány jsou sice pro nás přílišným luxusem, ale že se žít i tak při troše práce na sobě, nesrovnáváním se s druhými, alespoň trochu dá. Text je v češtině, připravte se však místy na screamo polohu, vynechávající hlas. Willhelm poskládal techniku, naladili jsme se na sebe a nahráli jsme na první (ne)dobrou. Zdálo by se mi příliš herecké, abychom to nahrávali napodruhé, napotřetí, protože by se osobní sdělení, prožitek, stával již jen nacvičeným a dobře odreprodukovaným hereckým kusem. Myslím na všechny, kdo si podobným právě prochází, a věřte, že pomoc existuje a za rok se může vše obrátit do kvality života, která třeba nebude taková jako před deseti lety, ale v rámci možností budete fungovat, budete schopni pracovat, cestovat dopravními prostředky, chodit na komornější akce přátel, být soběstačný i se postarat o druhé. I když jste třeba na vše sami, bez podpory druhých, zvládnete to, má to cenu, i kdyby to byly jen maličkosti všedního dne.