Festival Prague Sounds představil 1. a 2. listopadu dva velmi rozdílné hudební večery.
DOX+ do pravidelného rytmického vlnění dostal desetičlenný Brandt Brauer Frick Ensemble a o den později do velkého sálu pražské Lucerny dorazily čtyři hvězdy moderního jazzu: Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride a Brian Blade aneb „a MoodSwing Reunion“. Rozhodli se pro klidný, uměřený, v detailech ale bohatý a obdivuhodný styl a program.
Techno s kravatou
Začali jako elektronické trio s touhou proniknout na klubovou scénu. Svoje místo ale nakonec našli hlavně v koncertních domech před sedícím publikem. Daniel Brandt, Jan Brauer a Paul Frick vydali své první album v roce 2010 a od té doby pravidelně koncertují a vydávají další singly a alba. Tři Berlíňané s klasickým vzděláním vystupují jak na klasických pódiích, tak na mainstreamových festivalech jako je kalifornská Coachella.
Jejich zvuk je unikátní tím, že v sobě obsahuje akustické prvky, proto se o nich často píše jako pionýrech akustického techna. Do Prahy přijeli toto tvrzení potvrdit. V desetičlenné sestavě představili naplněnému DOX+ v pražských holešovických rytmicky přesně pulsující set. Ke třem zakládajícím členům se přidal houslista Johannes Pennetzdorfer, violoncellistka Zoé Cartier, trombonista Nils Marquardt, tubista Benjamin Grän, harfistka Anna Viechtl a pánové Nils Tegen a Hauke Renken na perkuse. Jediný, kdo dodával kapele špetku elektronického šmrncu byl Jon Brauer se svým moogem.
Na koncertě zazněly aranže skladeb, které ve většině případech vznikly původně pro multiinstrumentální trio. Extrémně chytlavý a na počet shlédnutí nejpopulárnější Bop vznikl už v roce 2010 na albu You Make Me Real. O rok později vyšlo Mr. Machine, na kterém byly kromě několika novinek skoro všechny tracky z předchozího alba zaranžovány pro akustický ansámbl. Z Mr. Machine zazněly na koncertě mimo jiné skladby Mi Corazon, Teufelsleiter nebo Pretend. Skladby z novějších alb byly v menšině, zejména kvůli tomu, že na nich často vystupují hostující zpěváci či instrumentalisté. V DOXu se nezpívalo. Za to se pořádně dupalo do rytmu a po pár skladbách se i povzbudivě výskalo. Však už tu také měla kapela hrát před dvěma lety, ale pandemie to překazila. Sláva, letos to vyšlo.
Co jednotlivé tracky z dílny německých přátel spojuje? Kreativní trio v nich kombinuje čirou radost z tvorby polyrytmů a talent pro chytlavé melodické smyčky, které se různě rytmicky permutují či vrství přes sebe, aby po chvíli nepůsobily banálně. Slyšíte techno, house i minimalismus. Kapelníci se v rozhovorech hlásí k odkazu Steva Reicha a Theo Parrishe.
I přes výše zmíněnou snahu po několika minutách melodická schémata začnou ztrácet na síle. Na pomoc přicházejí zajímavé aranžérské nápady: Integrální použití pozounového glissanda v Oblivious, melodická role tympán v Teufelsleiter nebo uspokojivé a široké akordy v Bop tvořené pozounem, tubou a dvojhmaty na houslích a violoncellu (tady se patří pochválit výborně vybalancované nazvučení koncertu). Bohužel na jiných místech je to s použitím smyčců o něco ošemetnější, zejména v dlouhém úvodu 606 n Rock n Roll, kde osamocené a nahaté housle musí držet krkolomný rytmus, či poněkud nahodilé sólo na konci aranže skladby Caffeine. Obecně vzato byly smyčcové party nejméně originálně pojaté, zatímco pestré použití bicích a neustále obměny čtyř perkusionistů nebralo konce. Veškeré pasáže, ve kterých se vibrafonu a dalších melodických bicí chopil Hauke Renken, byly skvělé a suverénní.
Při porovnání stejných skladeb ve verzích pro původní elektronické trio (sestava, ve které tvůrci stále vystupují) a pro akustický ansámbl vychází najevo, že v druhém případě je nejzábavnější sledovat a oceňovat aranžérské řemeslo, užívat si nápaditá řešení toho, jak původně elektronický zvuk co nejlépe překlopit do akustického hávu. Pokud je v původních verzích náznak originality a experimentu, akustické verze mnohé jeho hrany otupí. Akustické techno Brandt Brauer Frick Ensemble je rozhodně chytlavé, zábavné a zvukově svěží, ale kravaty, které měli Daniel Brandt a Jan Brauer pevně uvázány kolem krku jako by definovaly jejich limity a neochotu se pustit do méně uhlazených poloh. Snad nejvíce to bylo znát u prvního přídavku, skladby Masse, která pracuje s postupy připomínající generický soundtrack od Hanse Zimmera.
Možná by tyhle kritické výtky rozpustilo, kdyby se akce konala jinde než v DOX+, který se za poslední roky etabloval jako prostor pro novou, neschematickou a experimentální hudbu. Anebo je to ještě jinak a stačilo by posluchače i recenzenty vypustit na taneční parket. Protože Brandt Brauer Frick Ensemble je navzdory složitým polyrytmům a kravatám v jádru stále taneční a klubová hudba.
Pohoda jazz
Žádná experimentální divočina se neděla ani o den později, kdy se ve velkém sále pražské Lucerny sešly čtyři jazzové legendy: Saxofonista Joshua Redman, klavírista Brad Mehldau, kontrabasista Christian McBride a Brian Blade na bicí. Poprvé se spolu hráli v roce 1994, kdy Redman, tehdy už etablovaný mladý a ambiciózní hráč přizval tehdejší newyorské nadějné mladíky k nahrání svého alba Moodswing.
Ukázalo se, že Redman měl až prorockou ruku při výběru svých kolegů, protože každý z nich si v následujících letech vybudoval obdivovanou kariéru a pestré portfolio spoluprací, desek a projektů. Samotné kvarteto ale vydrželo jen pár měsíců. To se změnilo v roce 2020, kdy se nyní cca padesátiletí umělci rozhodli sejít v nahrávacím studio podruhé. Vzniklo tehdy album RoundAgain, ze kterého si mohla jazzovými fanoušky naplněná Lucerna vychutnat tři skladby z celkových devíti. Hrály se skladby i z původního MoodSwing a také dvě z čerstvého letošního LongGone.
Kvarteto se rozhodlo pojmout koncert standartně, každý song trval okolo deseti minut a vešel se do klasické formy, byť samozřejmě došlo na mnohé hravé anomálie: Ať už dlouhé a neukotvené vstupní sólo Redmana v písni Kite Song, nebo zábavné oddalování závěru v úvodní Floppy Diss. Jejich současné tour je ale především poctou modernímu jazzu, tomu, z čeho vzešli a na co navazují ve svých individuálních kariérách. U slabšího souboru by mohl takový přístup sklouznout k nudnému a vyčpělému setu, který by připomínal spíše ilustrační záběr do filmu než regulérní koncert, to ale u MoodSwing Reunion bandu opravdu nehrozilo. Hlavně díky tomu, že jednotlivá sóla a různé překvapivé dialogy a naslouchání, které mezi prvotřídními jazzmany probíhalo, vás neustále udržovalo v pozornosti a soustředění.
Brad Mehldau, ze kterého se během let stal unikátní velikán s idiosynkratickým a lehce rozpoznatelným stylem, se tak na pražském koncertě kdoví proč rozhodl do svých sól vkládat citáty z děl George Gershwina, ať už to byl Summertime, I Got Rhythm nebo Rhapsody in Blue. V noirové baladě Sweet Sorrow z pera Joshuy Redmana nahodil v sóle pár bachovských portament, možná si zrovna vzpomněl na svůj projekt After Bach. Joshua Redman, zřetelný a všemi respektovaný leader ve svých sólech často dělal překvapivé, ale účinné pauzy, aby dal prostor pro kreativní nápovědy svým spoluhráčům. Nastaly také momenty, kdy se oddal svému dlouholetému koníčku: vyšplhat v sólu vysoko za hranici doporučeného rozsahu sopránového, respektive tenorového saxofonu. V jiných částech se zase oddal promyšlenému a rytmicky zajímavému projevu ve středním rejstříku. Christian McBride zazářil ve svých sólech hraných arco francouzským smyčcem ve Sweet Sorrow a své autorské Sitting On a Cloud. Impozantní elegán intonoval bezchybně, navíc nádherně frázoval, swingoval a střihl si i rychlé noty v bebopových pasážích (ano, stále smyčcem). Konečně Brian Blade se svým trademarkovým úsměvem držel precizní rytmus, který zároveň neustále obepínal nečekanými akcenty a vybočeními.
Lucerna se nedočkala smělých zvukových a stylových dobrodružství, které všichni čtyři hráči pěstují v jiných projektech: U Mehldaua zmiňme jeho výpravu do elektroniky v projektu Mehliana, u Redmana spolupráci s nonkonformními Bad Plus ještě za doby klavíristy Ethana Iversona. Brian Blade má svůj The Fellowship Band, se kterým do jazzu mísí folklórní nápěvy, nemluvě o jeho nesčetných hostování u špičkových muzikantů, například u Chicka Corey, se kterým ostatně hrál společně s Christianem McBridem.
Čeho se Lucerna dočkala byl oslňující amalgám toho nejlepšího, co může nabídnout walking bass, swing, bebop i blues v rukou jedněch z nejpovolanějších jazzových umělců na světě. Což není málo.
