Významné improvizační duo sérií Forgotten Memories rekapituluje svoji činnost v osmdesátých letech. Bohužel netuším, zda disky s pořadovými čísly 1-4 již vyšly, nebo se jejich uvedení teprve chystá a kolik položek má celá série v konečné podobě mít. Je však smutné, že materiál takových vlastností musí vycházet, přestože kvalitně vypraven a remasterován samotným Miroslavem Posejpalem, ve vlastní produkci na CDR a že se „kamenným“ firmám patrně nezdá sdostatek atraktivní.
Oba dva disky mají, kromě společného názvu uvedeného v titulku recenze, ještě sáhodlouhé „podnázvy“. V případě Vol. 5 zní Message From The No Man’s Land I – Song Of Mountain And Desire, úplná titulatura Vol. 6 je Message From The No Man’s Land II – Song Of The Dark Clouds, Forest And Oak Tree. Oba jsou také rozděleny na 7 respektive 5 tracků, jejichž přechod je naprosto plynulý a celé trackování je proto spíše formální záležitostí.
Vol. 5 přináší záznam z barokní rotundy Šternberského paláce v Praze pořízený koncem dubna 1988. Oba protagonisté se zde obklopili množstvím nástrojů, Posejpal vedle kontrabasu obsluhuje violu, Durman se soustřeďuje zejména na klarinet, nejrůznější perkuse (trubicové zvony, gongy, temple block) a flétny. Nástroj, s nímž si jeho jméno nejčastěji spojujeme, totiž saxofon, na CD vůbec nezazní. Píseň hory a touhy nenese nejmenší stopu jazzové zkušenosti obou hráčů, jedná se totiž o symbiózu dvou zvolna se odvíjejících zvukových dějů, jejichž průsečík, podpořený skvělou prací s přirozeným dozvukem prostoru, se možná odehrává mnohem více v hlavě posluchače, než ve vědomých reakcích hudebníků. Předivo dlouhých tónů dechů, jasného cinkání perkusívních nástrojů a krátkých motivků kontrabasu je nejvíce fascinující svou kontemplativní polohou, kterou ani jeden z hudebníků neporuší náhlým výpadem, touhou po gradaci, nebo náznakem ostináta. Durman s Posejpalem nám nabízejí pomalou procházku zvukovou krajinou, kde se zastavil čas a kde se na každém kroku stáváme svědky jedinečného úkazu. Několik výrazněji vyčnívajících prvků však CD samozřejmě má. Je to především echem místnosti skvěle zvýrazněný křišťálový zvuk fléten a Posejpalova viola v samém úvodu disku. Jediné, co by se disku dalo vytknout je trochu neústrojně znějící Durmanův akordeon, jehož průrazný zvuk a bohaté harmonické možnosti v půli imrovizace hrozí posunout ji do agresivnější a banálnější roviny. Díkybohu se tak nestane a druhá, mnohem jednodušší a hlubší akordeonová pasáž je již zcela na místě.
Na druhém CD, nahraném o dva týdny později ve Smetanově divadle, se hudebníci obklopili o poznání větším množstvím nástrojů. Durmanovi přibyl altsaxofon, basový klarinet, marimba a basový buben, Posejpalovi harfa a velký gong. Dozvuk sálu není tak výrazný jako v rotundě, ticho mezi zvukovými útržky proto působí napjatěji. Hudba sama se posouvá do tradičnější a pochmurnější polohy, je o poznání hektičtější a dochází v ní i k zúročování jazzových postupů. Ty znějí nejlépe v závěru, kdy Durmanův freejazzově drásavý saxofon (stále jen v dlouhých tónech) vede vzrušený dialog s utlumujícím kontrabasovým doprovodem.
S nahrávkami zachycujícími improvising mám posluchačský problém. Většinou mají pramálo atmosféry a působí rozvlekle a sebestředně. V případě Zapomenutých vzpomínek však mohu jen chválit a nadšeně doporučovat. Jedná se totiž o prvotřídní ukázku muzikantské kázně a nápaditosti. Řekl bych, že hudba Durmana s Posejpalem byla první vlaštovkou toho, čím se nyní zabývá například Zapomenutý orchestr země snivců nebo soundartový experimentátor Martin Janíček.
