Ledovce o velikosti Clevelandu a lední medvědi slétající dolů z hvězd – i o tom lze snít při poslechu Arktických snů.
Jak krajina formuje představivost lidí, kteří v ní pobývají? To je jedna z otázek, nad nimiž v knize Arctic Dreams – Imagination And Desire In A Northern Landscape z roku 1986 přemítal Barry Lopez (1945-2020), spisovatel, který svou pozornost věnoval především přírodě. Myšlenky i nadpis této knihy si vypůjčil jeho přítel, skladatel John Luther Adams, jenž ve své hudbě rovněž dlouhodobě reflektuje vztah mezi lidmi a životním prostředím. V HIS Voice jsme již psali o jeho dílech inspirovaných pouští či oceánem, letos vyšla nahrávka, v níž se odráží polární oblasti severoamerického kontinentu, včetně Aljašky, již si Adams zvolil na řadu let za svůj domov.
Byť některé části Arctic Dreams mají původ již v 90. letech, kdy byly například součástí zvukové instalace v muzeu, celek v této podobě je plnohodnotnou novinkou. Zároveň jde o skladbu, v níž autor poprvé pracuje v takzvaném „aiolském zvukovém světě“, pro nějž mu byly předlouhou i v našem časopise zmiňované aiolské harfy, tedy strunné nástroje rozeznívané proudícím větrem. Napsána je pro čtveřici lidských hlasů (dva soprány, alt a bas) a čtyři smyčcové nástroje (housle, viola, violoncello, kontrabas). Harmonie celé kompozice vycházejí z lichých alikvótních tónů nad základní notou D a všechny nástroje jsou podle toho přeladěny. Party smyčců se odehrávají většinou na prázdných strunách.
U jedné z předchozích Adamsových skladeb jsem vyjádřil pochybnosti, zda již nesklouzává do přeslazených vod new age. V případě Arctic Dreams mi nic takového nepřišlo na mysl ani vzdáleně. Zůstává pro autora typické zpomalené plynutí času a postupné proměny textury zvuku, i to je ale zde redukováno rozdělením skladby do sedmi jasné oddělených částí o délce mezi dvěma a osmi minutami. Harmonická statičnost daná výše zmíněným kompozičním systémem je vyvážena zvukovou paletou strohou jako útesy na pobřeží Beringova moře a ostrou jako polární vítr. V první polovině nahrávky jsou dominantnější složkou lidské hlasy a celek je díky nim přeci jen měkčí a přístupnější. S postupným zesilováním role smyčců se hudba zdrsňuje a připomíná, že byť je polární krajina na pohled krásná, přežití v ní není pro každého. Co hlasy pěvců ze souboru Synergy Vocal přednášejí, není při poslechu srozumitelné, ale autor prozrazuje, že jde o jména míst, ročních období, rostlin či zvířat v jazycích Iñupiat a Gwich’in, domorodých dialektech původních obyvatel Aljašky. Slova jako Ilingnorak, Qaqortoq, Kuskokwim, Sevuokuk, Uummannaq se slévají do hypnotických litanií, u nichž pochopení slovníkového významu není důležité.
Ke smyčcům a hlasům přistupuje jako třetí aktér elektronika v podobě digitální ozvěny. V některých místech je užita nenápadně, jindy ale pomáhá vytvořit hustou a disonantní strukturu nebo rozčlenit plynutí tónů do rytmické pulzace, někdy jemné, jindy razantní, připomínající skřeky racků vznášejících se nad vlnami. Osmičlenná interpretační skupina se tak rozrůstá až na třiadvacetihlasý masiv.
Barry Lopez ve své knize píše: „Je to země, kde letadla stopují ledovce velikosti Clevelandu a lední medvědi slétají dolů z hvězd. Podobně jako pouště je to oblast bohatá na metafory a náznaky.“ Adamsovi se podařilo v disciplíně zhudebňování krajiny opět ukázat novou cestu a skrze zvukové metafory a náznaky vytvořit hudbu fascinující i trochu děsivou.
John Luther Adams: Arctic Dreams
Cold Blue Music (www.coldbluemusic.com)