John Luther Adams: Become Desert

  
55

Hudební popis krajiny představoval lákavé zadání pro skladatele v 19. století, Smetanu, Dvořáka, Berlioze. Ti a mnozí další zkoušeli, jak zvuk, především ten orchestrální, dokáže vyvolat iluzi, že se posluchač nachází někde mimo koncertní sál. Stejné téma provází dlouhodobě i Johna Luthera Adamse.

John Luther Adams má trochu smůlu, že sdílí jméno, generaci a zčásti i hudební tíhnutí s o něco slavnějším Johnem Adamsem, autorem opery Nixon v Číně a dalších soudobých hitů. Ovšem zatímco tento známější z Adamsů je více pop, rytmická energie a doslovné komentování politiky, John Luther Adams píše hudbu tekutě se přelévající, občas až nehybnou. A spíše než politika ho zajímá příroda a procesy v ní probíhající. Což ovšem dnes může představovat také politické téma. Aktuálně vydaná nahrávka orchestrálně-sborové skladby Become Desert je výsledkem přesunu autorovy pozornosti od severských krajin Aljašky nebo mořských vln k vyschlým pláním Mexika a Chile. Tam se vydal naslouchat suchu a horku, které pak převedl do hudby. Nahrávku čerstvě vydala značka Cantaloupe Music v podání dirigenta Ludovica Morlota a orchestru The Seattle Symphony. Autor k němu napsal mimo jiné: „Nacházíte se v podivné krajině. Nevíte, jak se vyznat v počasí nebo ve světle. Nejste si jisti, jak dlouho tu budete a jak náročná ta cesta bude.“

Become Desert je závěrem trilogie, kterou autor dle svých slov původně neplánoval. První částí byla Become Ocean, již jsme v HIS Voice již recenzovali, následovala kratší a komornější Become River. V obou se pracuje s nestandardním rozmístěním nástrojových skupin a s jejich relativní vzájemnou nezávislostí. A tak je tomu i v Become Desert. Orchestr se sborem jsou rozděleny do pěti sekcí, z nichž každá se pohybuje jiným tempem. Pozornost na sebe strhávají harfy a laděné bicí nástroje, především vibrafony a zvonkohry, které vytvářejí pletivo asymetrických rytmů. Pod nimi se pomalu rozpínají plochy smyčců a dechových nástrojů. (Posluchač nahrávky si musí domýšlet, že jednotlivé skupiny jsou naživo rozmístěny v různých výškách kolem něj.) Zpočátku hudba působí jako nehybná plocha, po necelých deseti minutách se akordy začínají proměňovat a zahušťovat, různě rychlé vrstvy se skládají v tu příjemné, tu disonantní souzvuky, vše balancuje na hraně mezi uklidňujícím a hlavu roztáčejícím dojmem. Čtyřicetiminutová kompozice je, stejně jako Become Ocean, vystavěna symetricky. Zatímco oceánská hudba se nořila z hlubokých poloh a zase se do nich vracela, hudba pouště začíná vysokými frekvencemi, postupně se roztahuje do středů a basů, aby od poloviny zase ubírala a skončila téměř neslyšitelným, komářím pískáním smyčcových flažoletů.

Můžeme do padnutí debatovat, zda je hudba schopna být popisem něčeho jiného než sama sebe, zda dokáže být o něčem. Hudba Johna Luthera Adamse je silným argumentem pro tvrzení, že skutečně lze skrze tóny evokovat cosi mimohudebního. Přinejmenším pokud jde o oceány a pouště, jsou jeho kompozice skutečně strhujícími exkurzemi. Lze namítnout, že se jeho skladby navzájem jedna druhé dost podobají. To lze ale říct i o různých pouštích nebo oceánech, které na světě najdeme. Při bližším zkoumání se ukáže, že v detailech najdeme spoustu krásných rozdílů.

John Luther Adams: Become Desert
Cantaloupe Music (https://cantaloupemusic.com)