John Shiurba: 5 x 5 1.3 = D; John Shiurba : 5 x 5 2.3 = G; John Shiurba: 5 x 5 2.5 = A; John Shiurba: 5 x 5 3.1 = m; Andrew Raffo Dewar: Interactions Quartet

  

John Shiurba: 5 x 5 1.3 = D

John Shiurba : 5 x 5 2.3 = G

John Shiurba: 5 x 5 2.5 =  A

John Shiurba: 5 x 5  3.1 = m

(un)Limited Sedition (www.limitedsedition.com)

Andrew Raffo Dewar: Interactions Quartet

Rastascan Records (www.rastascan.com)

 

Kalifornský kytarista John Shiurba (1965) byl odjakživa hračičkář a už v dětství si vystřihoval modely kytar z kartonového papíru a vymýšlel si svou budoucí diskografii. Jeho hudební flexibilita je skutečně nezměrná a dokáže se stejně dobře pohybovat v bouřlivých vodách protopunkrocku (viz třeba kapela The Molecules) či ve svobodné improvizaci i komprovizaci na bázi neidiomatického jazzu i (nu)metalu. Na počátku tohoto tisíciletí pak v jeho hlavě začal uzrávat projekt, který nazval 5 x 5, jehož výsledkem by  mělo být celkem pětadvacet partitur (nebo jakýchsi „cancáků“)  v pěti levelech po pěti částech, z nichž každá obsahuje pět tracků plus povětšinou intro. Vždy pro pět muzikantů, přičemž každá část je věnována jednomu konkrétnímu hráči (odtud písmeno za rovnítkem). Je to tedy běh na dlouhou trať. První vlaštovkou bylo CD  1.1. = M z roku 2004 dedikované kontrabasistovi Matthewovi Sperrymu a o dva roky později pak spatřil světlo světa disk 1.2 = A, kde byl zásadním hostem saxofonista Anthony Braxton. Pak bylo zdánlivě nějakou dobu ticho po pěšině, až se v roce 2013 vylouply na Shiurbově vlastním labelu (un)Limited Sedition hned čtyři další fenomenální  tituly (všechny skrze bandcamp labelu ke stažení za libovolnou částku).

Opus 1.3 = D byl nahrán již v září roku 2002 a klíčová role zde byla přiřčena saxofonistovi, klarinetistovi, hobojistovi a houslistovi Danovi Plonseymu. Dobře utajené housle tu však obhospodařují i klarinetista ma++ Ingalls a perkusista Gino Robair a basu tvrdí opět někdejší Shiurbův tragicky zahynulý pravidelný souputník Matthew Sperry.  Dílo s nesmírnou kadencí i zvláštním domino efektem, kde pomyslné kostky ovšem padají do všech stran a geniální zvukový mistr Myles Boisen je zachytává s bravurností sobě vlastní.  Patřičně nervní a rozpadávající se do subelementárních sonických skrumáží a poryvů a výkrojů. Paramelodická kakofonie s hudebními fjordy, kde se jednotlivé tóny rozbíjejí o svou vlastní podstatu,  i tklivými pasážemi.

Z poněkud jiného soudku je opus z jiného levelu 2.3 = G, který vznikl v horečnatém snu a byl od prvopočátku věnován Ginovi Robairovi, který je kromě  protagonisty ovšem účastníkem všech zmiňovaných sessionů. Shiurba ho ihned po probuzení zaznamenal na papír a výsledkem je skutečně řácký freemetal. Myles Boisen tu kromě zvukové režie drhne druhou elektrickou kytaru, temné tóny dodává Morgan Guberman a vše gejšlí na analogový syntezátor Graham Connah. Nářez non plus ultra. Tentokrát se jde bez úvodu okamžitě na věc a smršť přerušují  jen momenty, kdy se vše hroutí do jakýchsi černých děr. Nahrávka pochází z roku 2003 a ortodoxní metalisté (pokud si nezvykli již dříve na Shiurbovu a Robairovu úderku Pink Mountain)  i příznivci avantgardních jazzových výbojů mohou býti zhrzeni. Ale v obou těchto směřováních je tam jasný tah na bránu.

Závěrečný díl levelu číslo dvě logicky nazvaný  2.5 = A má také jistý v některých částech relativně metalový nádech. Tentokrát tu  dominuje kytaristka Ava Mendoza a najdeme zde snad i stopové prvky blues i ozvěny nejstarších jazzmanů v mutacích nejvyššího kalibru. Inu nejvyšší číslo daného  stupně protknuté neelektronickými hlukovými  kolážemi s jasnou, byť leckdy fragmentární rytmikou dosahuje vesmírných výšin.  Objevují se i temně lyricizující chvíle a opět disonantně drtivé hudební stěny, střídané a prolínané s filigránskými vyhrávkami. Dechové průsmyky obstarává opět Dan Plonsey a basu drží Devin Hoff. Typická ukázka poetiky z Bay Area.  Vše nahráno v domácím studiu Toma Duffa v květnu 2009. Kladná rozpolcenost není na škodu, ale dodává všemu otevřené dveře do dalších hudebních vesmírů.

Zatím poslední nahrávka z projektu 5 x 5 dostala přídomek 3.1 = m a jejím arbitrem je již několikrát zmiňovaný ma++ Ingalls, zde především hráč na klarinety různého ladění. Basovou linku tentokrát obstarává violoncellistka Monica Scott a Gino Robair tu preluduje na elektronické perkuse. Byla pořízena v říjnu roku 2011. Totální rozvířenost tu naprosto dominuje a jsme svědky rozktonavých, rozkotaných  a úchvatně rozmělněných kompozic s pomalými laufy i postmoderní dynamikou. Dílo avantgardní postgeneze expresionistického  postromantismu. Sofistikované škobrtání o struny i kladkostroje a jednoznačný přesah do vysoce současné vážné hudby. Především skřípající horrorová atmosféra drásajících motivů i blýskání na časy budoucí katarze.  Nejsilnější nejdesktruktivněji strukturalizovaný a zároveň pozitivně nejděsivější kompakt celé série.

Saxofonista a skladatel Andrew Raffo Dewar si na svůj profilový inertní projekt Interactions Quartet přizval Johna Shiurbu na elektrickou kytaru, Gino Robaira na perkuse a analogový syntezátor a v neposlední řadě Kylea Bruckamnna na hoboj, lesní roh a analogovou elektroniku. Tato interaktivní seance je výbušnou směsicí s mnoha roznětkami i následovními resonančními  a meditativními vsuvkami a ambietní závěry včetně finálního cvrlkání mají také něco do sebe. Výše uvedený projekt  5 x 5 sice zdaleka nepřekračuje, ale má svůj specifický rezonantní rozměr a v jednotlivých pasážích i koncepční sílu zejména díky potenciálu jednotlivých hráčů a jejich schopností se daných kompozic ujmout vzdušně a konvirtuálně po svém, o čemž svědčí i perfektně strukturalizovaná závěrečná  krátká kompozice. A myslím si, že ani tady nebylo to poslední ještě řečeno.




 

P.S.: Ukázky z těchto  desek je možno si poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby 25. 1. 2014 na stanici Vltava od 23:15 do cca 23: 59