Jsme divný hosti

  

O archivních nahrávkách DG 307

Česká undergroundová legenda číslo dvě DG 307 vydává dvojalbum archívních nahrávek mapujících její první, přibližně tříletou tvůrčí etapu od vzniku v roce 1973. Jedná se o období hledání zakončené „studiovou“ nahrávkou, která shromažďuje nejvýraznější plody „divokého“ období skupiny a tvoří druhý disk přítomného vydání. První ze stříbrných kotoučů patří koncertním záznamům. Stručný výběr tohoto materiálu vydal již začátkem devadesátých let Globus, kolekce Historie hysterie vydavatelství Guerilla Records je však důstojně vypravenou a remasterovanou antologií honosící se bohatou výpravou (tradičně pečlivá práce Jaroslava Riedela), videobonusy i největším množstvím fotografií DG 307, které jsme dosud mohli vidět pohromadě.

DG 307 vznikli jako dítě přátelství leadera Plastic People Milana Hlavsy s básníkem Pavlem Zajíčkem. Hlavsa, jehož skupina v té době již nalezla svůj charakteristický zvuk (v té době vznikaly první skladby na texty Egona Bondyho), toužil po odlehčenější hudební tvorbě, v níž by mohl nezávazně experimentovat, Zajíček si jako doprovod ke svým textům představoval ansámbl složený z nehudebních nástrojů. Z obavy před přílišnou podobností s Aktualem Milana Knížáka (viz HV 3/03) se oba protagonisté dohodli na kompromisu a jejich nová skupina se zrodila coby freakoutové těleso nehudebníků obsluhujících tradiční hudební nástroje – kytaru (na níž hrál Hlavsa), baskytaru a bicí. (Knížák ovšem v několika rozhovorech říká, že si k němu Zajíček stran DG 307 často chodil pro radu.) Při prvním vystoupení pak zažili překvapení v podobě zcela vážné reakce nadšeného publika – sami očekávali, že se obecenstvo bude jejich produkci smát, neboť tak ji zamýšleli. Na vystoupení zazněla i skladba Anti s podtitulem Ivo de Lux, v níž byl použit vysavač a závěr jejíhož textu („Běžím s hovnem proti plátnu / do plátna to hovno zatnu“) se stal v odsuzujících pořadech socialistických médií jedním z nejcitovanějších. Celý text přitom není samoúčelnou vulgaritou, ale výrazem Zajíčkova divokého kazatelství a oslovovatelství, které k první etapě DG 307 neodmyslitelně patří – „voláme hlavy z polštáře / voláme živýho bleska / svět je plátěná deska / běžím s hovnem…“. Nikdy poté již Zajíček nebyl tak extrovertní a jeho písně postupem času získávaly čím dál intimnější obsah.

Hudba raných DG 307 se i přes burcující texty (celý český punk dodnes bledne před syrovostí Operace přírody) držela ve freakoutových neumětelských mezích – jednoduché údery na dobu, halekající protagonisté (komično vnášel především dnes již zesnulý fotograf Jaroslav Kukal – hráč na železnou tyč) a s rozšiřováním sestavy i hlukové, smetištní či hráčskému umu protagonistů vzdálené nástroje – hřeben, suzafon, cepy, záchodové prkno se strunami, psací stroj, pila, píšťalky… Pilíři rané sestavy byli kromě zmíněných Hlavsy, Zajíčka a Kukala baskytarista Ivo Pospíšil (později zakladatel Garáže) a bubeník Vladimír „Plivník“ Vyšín, kdysi plivač ohně na koncertech PPU. Nejvýraznějšími čísly repertoáru byly patrně křehké Papírový aPsolutno a monotónní skandované „hymny“ Degenerace („symbol degenerace to sme my / uskutečňujem svoje sny bláznivý“) a Co sme? („sme dětma / který nestačily zestárnout / nebo šílenci / který nemůžou padnout?“). Živelnou koncertní podobu DG 307 zachycuje první disk kompilace (Klukovice 1973, žižkovský ateliér Jaroslava Kadlece 1974, Postupice 1974, Mokropsy 1975), chybí zde jen vystoupení v Kostelci u Křížku v červnu 1975, jehož záznam byl zabaven policií. Škoda, jednalo se o vystoupení, kterým první fáze skupiny vrcholila a které bylo asi nejdotaženější a v nejpočetnější sestavě. Rovněž to byl její první samostatný koncert. Zazněl na něm celý repertoár DG 307 (21 skladeb), jehož část soubor o necelý půlrok později zvěčnil na své první studiové nahrávce.

Kolekce třinácti písní z hradu Houska, kde po odebrání státního souhlasu dělal kastelána Svatopluk Karásek a kde vznikl i debut PPU Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, je vyvrcholením první etapy hudebního vývoje DG 307, a přestože šířena jen coby součást tzv. Prvního pásku undergroundu, v podstatě jejich debutovým albem (kterým se ve skutečnosti stal následující program Dar stínum vydaný ve Švédsku na značce Šafrán). Notně rozšířený spolek (více či méně) nehudebníků kolem ústřední dvojice vystupuje mnohem ukázněněji a své ruchy a hluky vyluzuje výhradně ku prospěchu věci. Milan Hlavsa si zvykl, že s členy DG 307 je třeba pracovat jinak než s instrumentálně zdatnými Plastiky, a aranže písní již nenechává na hlucích náhodně poletujících kolem monotónně odbíjející kostry. Ta většinou zůstává zachována, na jejím pozadí se však děje mnohem jemnější práce s jednotlivými zvukovými složkami. Písně navíc nejsou zbytečně natahované (většina z nich nepřekročí tři minuty), takže si vystačí s jedním nosným nápadem – použitím rádia (Kanál zvanej fetišismus), rozbitím textu písně na slabiky coby rytmické jednotky (Utopenec), voicebandem (Sv.) či kavárenskou melodií houslí (Až). Složitěji strukturované skladby jsou spíše výjimkou (Očišťování a asi nejpůsobivější Návraty), oproti rozcuchanému zvuku koncertů zde početný soubor zní jako kompaktní organismus. Spíš než na počáteční inspiraci Aktualem můžeme v souvislosti s DG 307 vzpomenout na o deset let mladší ranou podobu německých Einstürzende Neubauten.

V tomto bodu byla činnost skupiny přerušena státním zásahem (proslulý proces s undergroundem, při němž byl Pavel Zajíček odsouzen k dvanácti měsícům nepodmíněně). V letech 1979 – 80 došlo k obnovení činnosti (již bez Hlavsy, zato s jeho čtyřmi plastickými spoluhráči) ve znamení zvukově mnohem sofistikovanějších ohlasů nové hudby a musique concréte, kterou dokumentuje trojice alb společně vydaných v dřevěném boxu (opus magnum Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu, Torzo). Poté odchází Zajíček do exilu. Po jeho návratu počátkem devadesátých let začíná zatím poslední kapitola příběhu DG 307 – kapitola plus minus rocková s prozatímním vrcholem v podobě alba Siluety.

Vyšlo v HIS Voice 1/2005