Kanstantsin Yaskou: Ludus Mobilis
SDNM (www.sdnm.by)
Soudobá hudba z Běloruska není v našich krajích příliš známá a ve své domovině zřejmě její tvůrci nemají snadný život. Kanstantsin Yaskou je jedním z těch, kdo se tamní hudební život snaží rozhýbávat jako tvůrce i jako organizátor.
Jednotlivé části cyklu Ludus Mobilis jsou – podle autorova popisu – skládankami či návody, z nichž si interpreti vytvářejí vždy znovu vlastní verze. Yaskou dokonce počítá s tím, že tyto skládanky mohou být základem pro jiné než čistě hudební výtvory, ať již výtvarné nebo divadelní. Nic konkrétního o tom, z jakého materiálu interpreti vycházejí, a co z výsledku je jejich osobním vkladem, se ovšem nedozvíme, a tak se můžeme snažit poslechem cosi odhadnout. A nebo nemusíme pátrat po ničem, protože tato hudba se obejde dost dobře i bez znalosti kompozičních principů. Nahrávka v podání Belarus Modern Ensemble představuje pět vět kontrastních zvukově i náladově. Ve všech je slyšitelná práce s opakováním rytmických a melodických modelů, ale s odkazem na minimalismus si nevystačíme. Jako bychom sledovali soustavu ozubených kol, která do sebe zapadají, ale každé z nich je jinak veliké a ještě se při otáčení všelijak proměňují, takže máme pocit, že hudba zároveň stojí na místě i se vyvíjí vpřed. V první větě (Diatonická metaepifanie na památku konceptualismu) je mechanismus poskládán z melodií a harmonií málem romantických, jejichž vrstvení budí dojem nekonečné gradace, následující Tanec jinu a jangu o nejhlubší prázdnotě nad hlubokým pulsem tlumených tympánů proplétá úsečná skřípání smyčců a klouzavé flažolety. Věta Sanctus Benedictus je zvukovou lázní valící se z kostelních varhan, jejichž akordy se rozvíjejí od nejhlubších basů do výšky ke klenbě imaginárního chrámu, Recitativo and Aria je duelem klavíru a hoboje, kde moment posunu vpřed dočasně převládá nad opakováním a setrváváním na místě. Finální Toccata and Fugue začíná jako pocta minimalismu Stevea Reicha – všechny nástroje v pravidelném tepu šestnáctinových not procházejí sekvencí akordů, gradují a opět ztišují. Přibližně v polovině se ovšem hlasy začnou rozpadat a osamostatňovat, strojová pravidelnost zůstává někde vespod, spíše cítěná než slyšená, a vrátí se jen na chvilku před koncem, kdy se hlasy sejdou, aby společně udělaly tečku.
Kanstantsin Yaskou dokáže s málem nástrojů (smyčcové kvarteto, hoboj, fagot, klavír, varhany) dosáhnout velkého zvuku a šikovně k tomu využívá elektroniku, které si všimneme jen při soustředěnějším poslechu. Někde přidá nad akustické nástroje decentní zvonivé frekvence, jinde kulhavé klapání neidentifikovatelného mechanismu či ruchy schované mezi tóny varhan.
Hudba Ludus Mobilis je napínavým balancováním mezi opakováním a neopakováním ve spojení s magickým zvukem. A autor se navíc rozhodl dát album k dispozici zdarma, takže se každý může přesvědčit, že navzdory Lukašenkovu režimu vzniká v Bělorusku skvělá hudba.
