- Inzerce -

Komponování s rýčem a motykou, zahrada jako zvuková laboratoř

Tím, že pracujeme na svých zahradách a provádíme přírodě blízké změny, vlastně komponujeme v krajině. Významně ovlivňujeme své prostředí, vytváříme a spoluvytváříme nové zvukové krajiny.

Tím, jak se o ni staráme, nám o sobě krajina dává zprávy – v jaké je kondici a jakému se těší zdraví. Naše chování, naše skutky se v prostředí, ve kterém žijeme, zrcadlí. Někdy k tomuto zrcadlení dochází bezprostředně, jindy se zpožděním mnoha let. Číst zprávy a dešifrovat sdělení, která jsou v tomto zrcadlení obsažena, může být dobrodružné, inspirující i prospěšné. Rozkrývání a objevování takových zpráv se děje po vícero kanálech. Jedním z nich jsou zvukové krajiny, sonický svět míst, ve kterých žijeme.

Objevíme-li v sobě schopnost bedlivého naslouchání zvukovým krajinám, zjistíme, že kolem nás existují všude a nepřetržitě. Překvapivě se proměňují a vytvářejí nepředvídatelné a neviditelné sonické obrazy. Ztotožníme-li se s Krauseho rozdělením zvukových krajin (soundscapes) do kategorií geofonie, biofonie a antropofonie, odhalíme, že znějící prostředí, které nás obklopuje, je nejčastěji jejich průnikem. Poměr a dominance té či oné kategorie je dán nejrůznějšími faktory, jako je místo, počasí, čas, vzdálenost od zdroje, kterému nasloucháme, roční období atd.

Geofonii tvoří přirozené zvuky nebiologického původu, například vítr ve větvích stromů, bublající voda v potoce, mořské vlny, sopečné erupce apod. Biofonii charakterizují zvukové projevy živých, avšak nikoliv lidských, organismů. A antropofonie je konečně souborem zvuků vytvářených lidmi. Kromě stylizovaných a estetických zvukových projevů člověka, jakými je například zpěv a hudba, se většinou jedná o zvuky chaotické – ty vnímáme a označujeme jako hluk. Přestože bychom, jako u každé kategorizace, i zde pravděpodobně našli slabiny, jedná se o zdařilé pojmové uchopení zvukových krajin, které nám pomůže se lépe ve znějícím prostředí orientovat.

Za zvukovým dobrodružstvím nemusíme létat ani jezdit stovky kilometrů. Během svých snah pozorně naslouchat a vnímat zvukové krajiny jsem seznal, že fascinující zvuková dobrodružství začínají bezprostředně na prahu našich domovů. Pokud máme to štěstí a vlastníme zahradu nebo jen předzahrádku, můžeme pozorovat a naslouchat překvapujícím zvukovým strukturám pár kroků ode dveří. A co víc, můžeme přímo ovlivňovat, jak naše zahrada zní. Nemusí být pouze místem, kde experimentujeme, zda nám vyroste ta či ta odrůda rajčat a zda proti přemnoženým slimákům zabere nálev z piva. Zahrada může být nekonečně kreativní laboratoří, místem, kde se aktivně participujeme na vytváření přírodních a radost přinášejících zvukových krajin. Změnu sonické podoby (nejen) na zahradě může způsobit i nepatrný počin. Například když po pozemku rozmístíme pítka pro ptáky nebo když v koutě zahrady přes zimu necháme hromadu nařezaných větví. Během chladných měsíců pak budeme moci naslouchat různě se proplétajícímu rytmickému štěbetání vrabců. Pokud se nám tuto vrabčí komunikaci z hromady větví podaří nahrát, překvapí nás, jak pestré zvukové odstíny tento druh ptactva vyluzuje.

Můžeme ale vytvořit i soundscapes zcela nečekané a pouhým uchem neslyšitelné. Před dvěma lety jsme si s manželkou opatřili dvě staré vany, které jsme zakopali na zahradě. V nich jsme z kamenů seskládali malé ostrovy, aby zde mohl pít hmyz nebo se koupat a napájet ptáci. Manželka do van vysadila vodní rostliny. Letos na jaře jsem do tohoto malého vodního prostředí – mikrobiotopu – ponořil dva hydrofony (speciální mikrofony pro natáčení zvuků pod vodou) a okamžitě byl překvapen a nadšen zjištěním, jaký sonický svět, pouhému uchu skrytý, se mi ve sluchátcích zjevil. Cvakání, ťukání a místy až jakési jemné vrzání, nepravidelné rytmické struktury, to vše jsem díky mikrofonům, schopným zachytit jemné vibrace pod hladinou, s úžasem poslouchal. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak nás dokáže příroda bezprostředně odměnit něčím krásným, křehkým a povznášejícím jen za to, že pro ni uděláme něco tak nepatrného, jako je umístění vany na zahradě. Během asi hodinového naslouchání křehkým zvukovým podobám života pod hladinou uměle vytvořeného vodního rezervoáru jsem se přistihl, že přemýšlím nad dvěma tématy. Jedno bylo spíše umělecké, druhé environmentální, družící se k diskusi o stavu naší planety.

Nejprve postřeh umělecký. Tím, že pracujeme na svých zahradách a provádíme přírodě blízké změny, vlastně komponujeme v krajině. Významně ovlivňujeme své prostředí, vytváříme a spoluvytváříme nové zvukové krajiny. Pro tento druh komponování využíváme (ne)hudební nástroje, jakými jsou třeba rýč a motyka.

Nyní postřeh environmentální.  Udivilo mě, jak zahrada na všechny naše pozitivní počiny delikátně reaguje a jak rychle se naše snažení zrcadlí ve zvukových krajinách. Soundscapes dokáží jedinečnou formou podávat zprávy o tom, jak se ke svému prostředí chováme. Naše prostředí i svým sonickým jazykem dokáže sdělit v jakém je „rozpoložení“. Pokud vnímáme, jak je příroda k sebejemnějším pozitivním zásahům člověka citlivá a jak tyto činnosti zrcadlí, bude nám nanejvýš zřejmé, že to platí i obráceně.  Soustavný a negativní tlak člověka na životní prostředí je evidentní a zvukové krajiny jej mohou názorně zobrazovat. V této souvislosti je pro mě zcela nepochopitelná argumentace popíračů či relativizátorů vlivu člověka na klima a prostředí, v němž žijeme.

Zvukové krajiny a pozorné naslouchání jim mohou být cenným pomocníkem k pochopení skrytých dějů v přírodě. Zvuk má obrovskou emocionální sílu a dokáže zprostředkovat spoustu důležitých informací o nás i o prostředí, ve kterém žijeme a které nám bylo svěřeno, abychom se o ně dobře starali.

Při bedlivém naslouchání zpěvů matky přírody v lese jsem si uvědomil, že ve chvíli, kdy je člověk ponořen do často velmi jemných zvukových struktur a kdy tedy podniká činnost, jež výrazně aktivuje jeho sluchový smysl, zakusí zpravidla velmi nekomfortní pocit a až jakousi ztrátu příjemného rozpoložení, začne-li najednou vnímat například hukot blížícího se motorového letadla. Civilizační hluk je v takových chvílích, například při naslouchání zpěvů svítání v lužním lese, velmi rušivým elementem. Všiml jsem si, že dokáže narušit a, hudebně řečeno, rytmicky rozhodit dokonale sehraný noční chorus skokanů zelených.

Proč se my, lidé, při bedlivém naslouchání zpěvům svítání, cítíme být vyrušení přeletem tryskového letadla? Přirozeně znějící přírodu, která k nám promlouvá a skrze zvuk sděluje důležité informace, máme archetypálně uloženou v sobě. V hlukem nenarušených zvukových krajinách se člověk vyvíjel tisíce let. Sonický svět, v němž se odehrává zejména dialog mezi biofonií a geofonií, je nám přirozený, máme jej v sobě hluboce uložený a neseme si jej od svých prapředků. Zhruba jen po dobu 0,0071 procenta své existence žije lidstvo v prostředí, které doprovází a narušuje civilizační hluk. Jen po tento nepatrný zlomek celkové doby dosavadního pobytu člověka na zemi stavíme dálnice, protihlukové stěny, čelíme intenzivnímu hučení leteckých tryskových motorů v lesích, domovech, pralesích i národních parcích. Produkce hluku, jak potvrzuje nejedna studie, škodí nejen člověku, ale celé přírodě. Způsobuje stres a může být příčinou mnoha druhů nemocí.

Z tohoto důvodu je oprávněné usilovat o to, aby na zemi, kde žijeme, existovaly zvukové krajiny, které nám odkryjí biofonii v celé její kráse a zprostředkují okamžiky, kdy se nám dokážou otevřít jednotlivé zvukové horizonty a kdy jakoby „doslechneme dále“. Neporušené zvukové struktury vykazují kromě jiného řád, který, když jej bedlivě vnímáme, na nás má blahodárný dopad.