KONFRONTATIONEN XXXIII

  

19.-22. července 2012, Jazzgalerie Nickelsdorf, Rakousko

 

Již po třiatřicáté se příhraniční městečko Nickelsdorf, spolu s nedalekou vesnicí Kleylehof (místo odpoledních a doprovodných programů), promění z ospalého čekání na žně v dějiště bujných zvukových bakchanálií. Stylová bohatost a schopnost podporovat interakce hudebníků, dramaturgů, publicistů za hranice národní i kontinentální je typická pro každý ročník nickelsdorfských Konfrontationen. Na podiu Jazzgalerie (club+café+restaurant) uvidíme nejen ústřední postavy mezinárodní impro scény, ale i dosud neviděná spojení, jako tomu bude v případě konžských superstar Konono no 1 s hostující bubenickou dvojicí: Tony Buck (The Necks) a dd Kern (Broken Heart Collector). K slyšení a vidění bude nejen rozsáhlé spektrum hudby, ale též soundartové instalace tvůrců, jakými jsou Jérôme Noetinger, Mario de Vega aj.

Festival odstartuje trio tvořené vokální ekvilibristkou Ute Wassermann, hudebníkem, skladatelem a vědcem Aleksem Kolkowskim a belgickou vibrafonistkou Els Vandeweyer, která vloni na stejném podiu vyrazila dech nejednomu divákovi. Její naprosto suverénní a občas dosti nekompromisní hra , kdy se osvědčila po boku těch z nejostřílenějších, jí oprávněně vynesla velký respekt nejen ze strany diváků, ale i samotných hráčů a festivalového šéfa Hanse Falba.

Slyš např. od 5. minuty záznam z loňského koncertu Blume/Van Hove/Lovens/Vanderweyer:



 

Kromě zmiňovaného vystoupení Konono no 1 se speciálními hosty jsem během čtvrtečního večera nejvíce zvědavý na Qwat Neum Sixx, neboť kromě houslisty Michaela Nicka a pianistky Sophie Agnel (ta se pomalu stává na podiu Jazzgalerie stálicí) tvoří kvarteto ještě jedinečný barytonsaxofonista Daunik Lazro a především hráč na magnetofonové pásy a klíčový člen legendárních Metamkine Jérôme Noetinger, jehož koncerty jsou vždy (alespoň co mohu po několikeré zkušenosti tvrdit) jak hudební lahůdkou, tak i pastvou pro oči.



 



 

Páteční program, kromě odpoledne v Kleylehofu, kde vystoupí duo Ona (Billy Roisz a Ilpo Väisänen – polovina jedné z klíčových skandinávských kapel Pan Sonic), bude laděn spíše (post)freejazzově (tria Anderson/Helias/Hemingway a Graewe/Butcher/Sanders a kvarteto Kena Vandermarka Made to Break http://www.youtube.com/watch?v=zBzT_JKbj7I). Vrcholem však, alespoň pro mě, budou australští The Necks, na jejichž loňskou desku Mindset napsal Petr Ferenc ve své recenzi mimo jiné i toto: „Slyšet je to především ve zběsilé Rum Jungle, husté džungli vzájemně se proplétajících rytmů hraných tempem evokujícím zběsilý úprk pralesem… nechybí ani stroboskopický efekt světla probleskujícího mezi vzad ubíhajícími kmeny. Opravdová lahůdka a láska na první poslech.“ A že byla trojice Abrahams/Buck/Swanton skvělá již před třiadvaceti lety, dokazuje i jejich hudba k filmu Beyond El Rocco http://www.youtube.com/watch?v=cUWvNKZYjvE&feature=related. (Pro představu jak zhruba vypadá třičtvrtěhodinový koncert v podání The Necks doporučuji záznam koncertu ze Sydney.)



 

Sobotní i nedělní (co do počtu nejnabitější) program slibuje po šesti koncertech po oba dva dny a kromě sobotního odpoledního dua Klause Filipa (ppooll) a fagotistky Dafne Vicente-Sandoval mohou diváci navštívit i místní evangelický kostel, kde v neděli zahraje nejdříve trio Baars/Kneer/Elgart a poté těleso Squid jež spojuje několik více či méně (ne)tradičních nástrojů jako kazeťáky, rádia, hračky, ukulele, různou elektroniku, kytaru a subbasovou flétnu (tzv. Paetzoldovu http://www.youtube.com/watch?v=lKO3vUDceqk) v rukou či na stolech Angeliky Castelló, Burkharda Stangla, Maria de Vegy a Attily Faravelliho. Z večerního programu druhé půle festivalu se už více zastavím jen u jednoho, resp. dvou koncertů, kvůli kterým bych na festival jel, i kdyby nebylo čtvrtečního a pátečního programu; to ostatní a množství dalších informací nechť si laskavý čtenář dohledá na stránkách festivalu.

Tedy, v sobotu se prvně v Nickelsdorfu (možná i v Rakousku vůbec) představí libanonské A trio. To je sice tvořené nástroji, jež by člověk oprávněně zařadil do škatulky klasické (kontrabas, kytara, trumpeta), avšak hrubě by pochybil, kdyby očekával i klasický zvuk (ať už si pod tímto představuje kdokoli cokoli). Mazen Kerbaj (mohli jsme předloni vidět v sólovém vystoupení i v Praze) hraje na trumpetu, na jejíž tělo má naraženou hadici se saxofonovým náustkem, trubku pak drží v klíně a na její korpus klade různé plochy (kovové, plastové), jež vzduchem rozvibrovává, tudíž výsledný zvuk si s trumpetou mnohdy jen těžko spojíme, nebýt vizuální nápovědy. Sharif Sehnaoui  používá akustickou kytaru spíše jako perkusivní nástroj než jako klasický drnkací strunný nástroj. Kytaru má položenou na klíně a někdy ke hře užívá různé paličky (některé navíc vpreparované mezi struny), jindy kovové ladičky, kterými různě rozvibrovává části kytary. Běžné je pro něj též užívání kovových válečků, jimiž přes struny na různých místech kytary přejíždí. Trio doplňuje kontrabasista Raed Yassin, který má nástroj položený na boku a smyčcem na něm rozeznívá kovové mísy a další objekty.

A v neděli to bude trio As : Is, složené z Christine Abdelnour, čím dál tím vyhledávanější saxofonistky, která je schopná se rovnocenně postavit kdejakému hráči (viz duo s Andy Moorem http://www.youtube.com/watch?v=ymTsYHEWPxk&feature=related či s Christianem Munthem http://www.youtube.com/watch?v=MFxpekSPsck&feature=related); dále hráčky na vnitřek piana Andreou Neumann, kterou známe mimo jiné z dlouholeté spolupráce s Ivanem Palackým a o které Jaroslav Šťastný v A2 před čtyřmi lety napsal: „Andrea Neumann působí křehce a něžně, za svou zvukovou vizí však jde neústupně. Její hudba – byť třeba velmi tichá a skromná – vykazuje nezměrnou vnitřní sílu.“ A trojici žen uzavírá korejsko-americká spisovatelka, improvizátorka, performerka Bonnie Jones.

Z dalších, kvůli kterým stojí do městečka necelých 30km jižně od Bratislavy zajet, jmenujme již jen Neneh Cherry & The Thing jejichž koncert mi v Praze unikl a dovedu si představit, že spojení triphopové hvězdy s „brötzmannovsky“ laděnými Seveřany bude víc než zajímavé.



Zmiňovat skvělou kuchyni Hanse Falba, možnost kempování na zahradě u dědy Falba (zadarmo), možnost nedalekého koupání, skvělou atmosféru celého festivalu a v neposlední řadě slevu pro návštěvníky z tzv. východního bloku je už jen opakování dávno řečeného, suma sumárum, kdo tam nebyl, neuvěří – takovýto festival stále ještě v Čechách nenajdete.