Kora et le Mechanix patří ke stálicím na domácí scéně elektronické ambientni hudby.
Dvojice experimentátorů Michal Kořán – Filip Homola má už na svém kontě úctyhodné množství alb, scénické hudby i soundtracků doplňujících výtvarné expozice. Téma zániku Titaniku podle stejnojmenné experimentální básnické skladby německého spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergera posloužilo duu jako výchozí pro samostatnou desku dokonce paralelně s tvorbou odlišné scénické hudby k dramatizaci téže předlohy.
Oproti například minulému albu 300 měsíců (též Polí5), které obsahovalo dva rozsáhlé kusy evoluční či repetitivni hudby, je tato deska postavena ze šestadvaceti na sebe většinou ihned navazujících krátkých tracků – několikaminutových kompozic či dokomponovávaných improvizací, nebo občas i jen atmosferických skečů nebo syntezátorových etud. Téma desky z nich vyplývá častou prací s úryvky básnických textů a tedy s lidskými hlasy zvukově stylizované například do zvuku lodních vysílaček. I tuto složku pojala Kora zodpovědně přizvánim hudebníka, básníka, lingvisty a též překladatele Enzensbergerova díla, Pavla Novotného, s jehož hlasem se tu pak různým způsobem dále pracuje (sampling, přelaďování, efekty). Rádiové komunikaci odpovídají také různé sinusoidové pípance, skoro hned na začátku dojde i na tísňové vysílání v morseovce.
Osmý kus je ale pak třeba spíše akustickou poezií postavenou na větším počtu různě přelaďovaných hlasů, texty přitom vycházejí z technického slovníku mořeplavců 20. století či vzpomínek přeživších té jedné z nejslavnějších námořních katastrof, uchopených ovšem ve vší jejich jazykové arbitrárnosti tak, že mohou posluchačům generovat i uplně jiné významy.
Primární je ovšem na desce hra na digitálně čisté syntezátory a jejich efektování echy a dozvuky. Občas se ozve také cosi elektroakustického původu, těžko lze odhadnout, zda vše pochází z elektrické kytary, kterou zde do instrumentáře přibral Michal Kořán, nebo také z jiných zdrojů. Někdy se do mysli posluchače může vtírat i dojem, že se “mořský program” promítl také do výběru některých zvuků, jimž velmi podobné nacházíme v různých elektronických nástrojích pod názvy obsahujicimi také nějakou tu “oceánskou romantiku”. Kora et le Mechanix s nimi umí ale naložit nekýčovitě, bez zbytečného patosu, a proto se poslouchají nadmíru příjemně. A v některých momentech se arpeggiatory rytmicky tak variabilně rozdovádí, že by se za to nemusel stydět třeba ani Mark Fell. Dalším tématem, které tu lze zkoumat, je hledání posledních ozvěn zvuků odvážného lidského díla ze dna moře.
Jako celek je těžké pojmenovat tuto nahrávku nějakou jednou zastřešující žánrovou škatulkou. Na ambient, kterému se Kora často věnuje, je tento materiál více dynamický, méně periodický, více melodicky a harmonicky konkrétní, různé zvukové barvy dávkuje do členitějších hudebních forem, ať už vznikly kompoziční prací nebo improvizačně. Ovšem zase jen výjimečně se tu lze při nějakém stylovém určování chytit třeba nějakého typu rytmů či jinak žánrově charakteristických prvků, některé z nich evokují spíše pionýrská období elektronické vážnohudební tvorby. Při spolupráci s labelem Polí5 zatím Kora et le Mechanix vydali dvě alba, které lze zhodnotit jako umělecky nejsilnější položky v jejich diskografii. Doufám, že nic nebrání tomu, aby v tomto trendu kapela dále pokračovala.
Kora et le Mechanix: 10 000 žárovek
Polí5 (www.polipet.cz)