Takto se ptal kolem roku 1995 krom jiných i Brian Duguid na stránkách svého zinu EST (který je dnes k dispozici elektronicky) a ve kterém značně odsoudil power electronics/industriální dvojici Grey Wolves, amerického multižánrového umělce Boyda Rice a částečně i skupiny Laibach a Whitehouse za, řekněme, nevhodné zacházení s náznaky politického extrémismu či přímo ultrapravicovou symbolikou samotnou. Ač u Laibach a Whitehouse je Brian Duguid ochoten připustit určitou ambivalenci (přesto ale v případě Williama Benneta neváhá podtrhovat údajné rasistické tendence raných Whitehouse), u Grey Wolves a Boyda Rice a jeho NON jde nekompromisně proti těmto spolkům.
Abych byl upřímný, právě jeho článek byl impulsem, proč jsem se vydal na ono putování po vztahu kontroverze a umění, hluku a estetiky, afirmace a negace, kterými vás na stránkách HIS Voice pravidelně již několik měsíců obtěžuji. S Brianem Duguidem totiž v jeho závěrech nesouhlasím, a to neříkám jako velký příznivec Grey Wolves, ale čistě jako člověk, který z nastíněného dějinného vývoje hudební kontroverze nahlíží na věci z pohledu toho, co věci znamenají, spíše než, jak se jeví.
Ostatně mohli bychom potom vůbec hodnotit díla hledající hranu umění v perspektivě nějaké extrémní estetiky, nebo bychom je museli prohlásit za nevkusné neumění? Existuje zkrátka druh umění, kde je nutné číst nejenom jeho formu z druhého či třetího plánu, ale i jeho orientaci, způsob prezentace, či jeho následný život. Copak není součástí bláznivého hraničního umění Damiena Hirsta i skutečnost, že se prezentuje v top světových galeriích a je kupováno za obrovské peníze? Celý ten vtip dává smysl až s konečnou pointou, tedy i s následným životem Hirstova díla.
Podobně to vidím u Boyda Rice a Grey Wolves, nicméně zkusme si na začátek shrnout hlavní výhrady, které má proti oběma projektům Brian Duguid:
1. Zájem těchto projektů (historický, kulturní – např. v masových vrazích) často přerůstá v morbidní obsesi.
2. Fašistické obrazy přitahují fašisty – nechceš li být s těmito kruhy spojován, tak je nelákej.
3. Těmto hudebníkům označení „fašisté“ nevadí, jinak by s tím něco dělali, ale oni se k tomu ani nevyjadřují.
4. Grey Wolves nezachází s fašismem po stránce kritické, ale alibisticky jako pouhé představení faktu bez vlastního názoru.
5. Pokud víme, že Laibach ani Grey Wolves nejsou skuteční fašisté, pak se veškerá ambivalence jejich pódiové prezentace stává jenom hrou bez většího smyslu.
6. Heslo Grey Wolves „Extreme conditions demands extreme reponses“ (extrémní podmínky si žádají extrémní odpověď) je nesmyslné, protože v žádných extrémních podmínkách nežijeme.
Zde bych se s dovolením zastavil, i když se v jeho článku dají vypíchnout asi tak dva, tři další body, toto nám pro naše účely postačí. Pojďme se tedy, za použití perspektivy předchozích dílů našeho putování, podívat na jednotlivé výtky Briana Duguida, které se dají vztáhnout ostatně na většinu industriálních projektů, které se zabývají extrémní symbolikou či hraničními přístupy ke skutečnosti.
Boyd Rice je bezpochyby kontroverzní umělec, který na sebe několikrát strhl pozornost, a to hlavně díky svým hudebním, textovým i jiným vyjádřením. Když se ovšem podíváte na jeho dílo v perspektivě celku tak zjistíte, že má daleko k oslavě čehokoliv, tím méně masových vrahů typu Charlese Mansona (za jehož následovníka se na veřejnosti vydával) nebo německých nacistů. Boyd Rice spíše než jako propagátor funguje jako černé svědomí americké kultury, její odvrácená strana, antiteze k pohádkám Walta Disneyho, politice patriotismu a muzikálům se Sonjou Henie. Obsese, kterou Boyd Rice prezentuje není jeho vlastní, ale je karikaturou neutuchajícího mediálního zájmu velkých sdělovacích prostředků o záležitosti násilí, militarismu, rasové nesnášenlivosti a právě masových vrahů. Uvědomme si, že v americké popkultuře mají masoví vrazi svou velmi specifickou úlohu mediálních celebrit s jakou se v Evropě zřídka setkáváme. A v takové atmosféře je to právě přihlášení se k následování Charlese Mansona, co vyzní jako očistná provokace černého svědomí tamní kultury; je to čin, který má vyvolat otázku, zdali není lidem, jako Charles Manson věnována přílišná pozornost veřejnosti.
O tom, že fašistické obrazy přitahují ty, kteří se v nich nacházejí by se dalo silně spekulovat. Podívejte se na jakýkoliv koncert skupiny Laibach a mohu vám říci, že v publiku uvidíte minimum skinheadů či jiných pravicových extrémistů, dokonce si troufám tvrdit, že jich bude procentuálně o dost méně, než na koncertech Kabátů nebo třeba Motörhead, aniž bych tyto kapely jakkoliv chtěl s těmito ideologiemi spojovat. Pokud navíc nahlédneme do nabídky všemožných ultrapravicových hudebních distribucí, tak spíše než industriální hudbu (kterou tam nenajdete prakticky vůbec) najdete historické nahrávky německých pochodů, skinheadskou oi hudbu a někdy i pár promile nepříliš kvalitního black metalu. Zkrátka ultrapravicová scéna má raději výrazně jednodušší a jasnější muziku, kterou není třeba jakkoliv rozkódovávat, proto ostatně white power electronics vyznívá spíše komicky a absolutně se míjí účinkem, jaké mají např. RAC nahrávky, tedy politický aktivizmus.
Říci, že tyto skupiny nic nedělají s nálepkou extrémistů, určitě lze. Nicméně jsme se přesvědčili o tom, že celá tato subkultura fungují na bázi vlastního jazyka, vlastních médií a vlastního přístupu ke skutečnosti. Stručně se dá říci, že celá extrémně industriální scéna je antitezí mediální, politické a populární kultury většinové společnosti a stejně tak se vymezuje i proti jejímu jazyku a nálepkám. Ne nadarmo se ostatně Whitehouse snažili o vytvoření hudebního stylu, pro který by neexistovala nálepka, něco neuchopitelného, chaotického, co nikdy nebude být moci ovládnuto mainstreamem. A stejně tak přistupují tyto skupiny k vlastní sebeidentifikaci, kdy se projektují do vlastních kategorií a zařazení, díky čemuž se nemusí prohlašovat za žádnou z mediálně uznávaných skupin typu socialistů nebo neonacistů, ale zkrátka si vytvoří nové, které jsou pochopitelně s tradičním pravo/levým spektrem značně nekompatibilní. Tímto problémem si ostatně prošli třeba takoví Test Department, kteří měli značné obtíže získat se svou image respekt na scéně moderní angažované levice. Tedy ano, Grey Wolves s nálepkou fašistů nic nedělají, ale oni by nic nedělali ani s jakýmkoliv jiným stigmatem, které by jim vnější média přisoudila.
To, že by se některá ze skupin stávala jakýmsi tlumočníkem faktů je poněkud odvážné tvrzení. Z faktů nevzniká politika či názor, ten vzniká odrazem faktů o hladinu lidské mysli a jejího nazírání. Uvažovat tedy ve smyslu faktografickém o prezentacích industriálních hudebníkům je tak trochu nepochopení celého konceptu. Industriální hudba a power electronics obzvlášť se nesnaží o výklad tématu, ale hlavně o kritiku jeho vnímání a dalších kotextových jevů dané otázky. Německý umělecký kolektiv s názvem Organisation TYR se zkraje devadesátých let pokusil uspořádat v Norimberku na výročí procesu s elitou Třetí říše výstavu kritizující vnímání témat z dějin nacistické epochy v Německu soudobou veřejností. Výstava se měla jmenovat Turbund Sturmwerk a byla úřady nakonec zakázána. Následné správní řízení s jejími autory vyústilo až v založení stejnojmenného industriálního hudebního projektu, který rozpracoval nejen témata zamýšlené výstavy na několika velmi povedených albech. Stejně tak bych ostatně v tomto viděl i pozici Grey Wolves, kteří analogicky nemohou být nazírání jako předkladatelé faktů, ale jako kritici používání daných skutečností, obrazů a situací ve společenském diskurzu. Pozitivní na tomto bodu nepochybně je, že se jedná o velmi zajímavé téma, které by určitě stálo za další rozpracování.
Další bod hovoří zkráceně o tom, že pokud lidé nežijí, co tvrdí, pak jejich tvrzení nemá smysl. Škoda že Brian Duguid kompletně pominul základní jevištní a performační prvky jako je stylizace, ironie, sebereflexe či zmatení diváka (o tomto posledním se ovšem ve svém textu krátce zmiňuje). Jím zmiňovaní Laibach navíc nepředstavují své názory a postoje, jak to v dokumentu Predicition of Fire krásně uvedl Slavoj Žižek. Otázka Laibach totiž není, jaké je jejich poselství, ale jak se k tomu postaví posluchač? Nikoliv, kdo jsme my, ale kdo jsi ty? V takovém poli je pak problém osobního názoru či identity hudebníků naprosto irelevantní, neboli, abychom citovali Ivana Nowaka z Laibach, který odpověděl na otázku, kdo jsou Laibach slovy: „Laibach jsou čtyři osoby“. Tolik k práci Laibach s vlastní identitou, ostatně, co jiného je člověk v totalitním politickém systému než pouhé číslo, čímž je jen upevňován koncept Laibach jakožto rabelaisovské travestie absolutní moci.
Ačkoliv jsme delší než jsem původně chtěl, dostáváme se k poslednímu bodu – nežijeme v extrémních podmínkách, tedy nepotřebujeme extrémní reakce. Na první pohled je toto skutečně pravdivá a opodstatněná výtka, ovšem pouze do doby, než zjistíme v jakém prostoru se vlastní extrémní industriál pohybuje. Není to totiž náš svět na ulicích, na který je reagováno, ale je to ono organické předivo myšlenek, které obepíná každé nároží a každý strom ve městech a na vesnicích. Neviditelná síť televizního, datového a mobilního vysílání každodenně distribuuje do milionů domácností na planetě struktury informační dálnice, televizní pořady a další kvanta sdělení, názorů a reklam a právě tento spor duše s tělem, informace s myslí a názoru s komentářem vytváří úplně nové logické prostory ve společnosti, a právě toto jsou ony „conditions“ ve kterých se Grey Wolves snaží působit. Již zkraje osmdesátých let definovala tyto nové psychokulturní prostory celá řádka myslitelů, kyberpunkových spisovatelů a teoretiků médií. Další zajímavé téma na delší rozpracování, nicméně uzavřeme tento bod tím, že je to právě prostředí aktuální kultury a politiky, kde probíhá ona ideologická a umělecká diverze známá jako kulturní terorismus, kterou se Grey Wolves zabývají (manifest kulturního teroristy si můžete přečíst zde).
Konečně jsme dospěli na konec našeho putování po myšlenkové kontroverzi spojené s industriální hudbou, přesto mám pocit, že jsme toto komplexní téma probrali tak nějak letem světem z okna vlaku a že jsem možná místo plánovaného objasnění některých postojů a skutečností, věcí spíše ještě více zamotal. Nicméně kolikrát vám i zkušení a seriózní badatelé potvrdí, že jejich práce často vyvolává ještě více otázek než odpovědí a já si myslím, že je to tak správně. Když na článek Briana Duguida reagoval Trevor Ward z Grey Wolves, napsal něco jako: „Pokud naše obrazy a zvuky donutí alespoň jednoho člověka se zastavit a popřemýšlet o tom, co je mu cpáno do hlavy, pak naše mise byla úspěšná“. Já to v tuto chvíli vidím stejně a pokud vám tato exkurze pomohla trochu lépe chápat myšlenkové pozadí industriální hudby, tak to budu považovat za velký úspěch.
Pokud vás v mém seriálu cokoliv zaujalo a chtěli byste třeba samostatný článek na dané téma, určitě nám napište do redakce nebo třeba dolů do komentářů.