- Inzerce -

Kovové okénko – Neklidný svět Dominica Fernowa

V souvislosti s připravovaným koncertem dnes už legendárního amerického projektu Prurient, za kterým stojí hudební nezmar Dominic Fernow, snad nemohlo v kovovém okénku rezonovat jiné téma než právě pokus o medailonek tohoto představitele mladší generace power electronics a souvisejících žánrů. Ono to totiž nakonec není až tak samo sebou, že by se v ranku industriálem načichnuté elektroniky pravidelně předávalo generační žezlo, a tak když si vyrazíte na nějaký ten festiválek v Čechách nebo do zahraničí, všimnete si spíše věkově vyzrálejších návštěvníků a často i ještě zkušenějších hudebníků na pódiu. Přesto se občas objeví slibná mladá krev, která už si chystá své místo po té, co se kultovní performeři současného hudebního undergroundu odporoučí do zaslouženého důchodu. Ať už je to Hal Hutchinson, Pharmakon. J. S. Aurelius nebo Puce Mary, každý z těchto projektů dává příslib, že extrémně elektronická scéna bude pokračovat dále.  

   

Když se trochu ponoříme do starších dějin noisové a extrémně industriální hudby, nemůžeme si nevšimnout, jaký poprask vyvolal v polovině osmdesátých let nenápadný klučina, tehdy asi 14 let stár, který po boku Williama Benneta ve Whitehouse předváděl na svou dobu neuvěřitelně syrové a brutální hlukové výplachy na vlastoručně zdestruovaných či upravených krabičkách. Samozřejmě šlo o Philipa Besta. Podobně by se dalo začít i naše povídání o Dominicu Fernowovi, který, opět v jinošském věku 16 let, nastoupil dráhu hudební destrukce pod hlavičkou Prurient a labelem Hospital Records.

Při každém vzniku nového projektu je důležité i zázemí a okolí tvůrce, jak stále častěji zjišťujeme při stopování starých československých projektů v rámci CS Industrial. U Dominica tak hrají zásadní roli tři místa – New York, Los Angeles a Evropa. V New Yorku Dominic prožívá hlavní část života, zde se totiž rodák z amerického Wisconsinu seznamuje s extrémní hudbou, zakládá svůj label, navazuje kontakty uvnitř scény, aby se – s vidinou lepší Ameriky – odstěhoval do Los Angeles. Díky hraní po Evropě se podle svých slov naučil nesnášet, co miloval, a milovat, co nesnášel, a tak se vrací zpět do New Yorku, kde zůstává dodnes a spolu s ním celá nová americká extrémní scéna soustředěná kolem labelů Ascetic House, Annihilvs a právě Hospital Productions. Ostatně i svého času dosti diskutovaný projekt Pharmakon vděčí za svůj vznik právě Dominicu Fernowovi, který si před dekádou dokonce v New Yorku otevřel obchod s extrémními hudebními nahrávkami v East Side na Manhattanu, tradiční newyorské umělecké čtvrti. Obchod sice vydržel jenom několik let, ale přesto se v něm stačila zformovat nová generace hudebníků míchajících vlivy industriálního techna, noise, punku, new wave, blackmetalu a oldchoolových performance.  

   

Zmíněné žánry jsem nevyjmenoval náhodou: právě přes tyto škatulky za více než dvacet let Dominic Fernow dokázal přelít. Ať je power electronics/noise projekt Prurient, militantně taneční Vatican Shadow, black metaloví Ash Pool, mysticky ambientní Rainfores Spiritual Enslavement, harshnoise spolupráce se členy New Blockaders, Putrefier a Blue Sabbath Black Cheer v podobě Nihilist Assault Group, všude se Fernowova osobnost a vliv výrazně promítají a naopak, Dominic sám přebírá postupy těchto uskupení a v mnoha obměnách je míchá i do svých dalších projektů a budoucích alb. Ostatně kdybychom chtěli vyjmenovat všechny nahrávky, na kterých Dominic figuruje, dostaneme se někam k číslu 150, což je vzhledem k mistrově věku pokročilejší třicítky docela úctyhodný výkon. 

Pokud ovšem nezůstaneme jenom u životopisného povídání a zaměříme se více na hudbu pod nejvýraznější hlavičkou, tedy Prurient, dostaneme neméně dlouhý příběh složitého vývoje, a to od teenagera bez trička, který křičí pouze do mikrofonu zesíleného přes kytarové kombo, až po promyšlené a složité konceptuální desky vytvořené několika různými technikami zároveň. Stačí se zaposlouchat do jednotlivých alb, abyste zjistili, jak široké hudební rozpětí je schopen projekt jako Prurient za 20 let obsáhnout. Album Black Vase z roku 2005 obsahuje neurotické bubnování a zbrklé plochy vazbících zdrojů hluku v koláži ne nepodobné syrovějším Throbbing Gristle či pozdějším Whitehouse a Controlled Bleeding. To vše samozřejmě prodchnuto animálním křikem plném zpětných vazeb.  

   

Pleasure Ground naproti tomu obsahuje osmdesátkové a devadesátkové rytmické vzory klasických sekvencerů, melancholické melodie zborcené o přemíru efektů a celkově nabízí spíše zádumčivou atmosféru deštivého New Yorku z pohledu nepoužívané stanice metra. Na desce Lilly of the Valley / Return to Happiness představuje Fernow svou vizi zborceného horrorového ambientu s deklamovaným slovem, zvukově jistojistě ovlivněné kazetovými kulty obskurního black metalu z Francie a Kanady, jako byly The Black Legions nebo spolky kolem zámořské hydry jménem Akitsa. Cocaine Death mým uším vždy zněla jako ideální soundtrack k filmu Requiem za sen. Drsné, hlučné, neurvalé, neurotické a extrémní album, které je zároveň velmi citlivé a osobní, skvěle graduje až do závěrečné katarze v podobě titulní skladby. Aktuální počin Frozen Niagara Falls naproti tomu rezonuje právě spíše s ambientní stránkou Prurient obohacenou o jemný náznak rytmičtějších Vatican Shadow, nicméně s obrovskou dávkou melancholie po osmdesátých a devadesátých letech, která se projevuje hlavně v používání klasických zvuků známých syntetizérů. Přesto nečekejte nostalgickou procházku retrovýstavou v muzeu, ale spíše nervový záchvat uprostřed čtyř prázdných stěn s jedinou kulisou v podobě osmdesátkové sitcomu v zaseknuté televizi.  

   

Abych to neprotahoval jako vždycky, dovolte mi, abych vás závěrem pozval na Dominicův koncert, který se uskuteční ve středu 28. října v pražském klubu Neone. Jelikož se mi poštěstilo Prurient shlédnout letos v červnu v německém Mannheimu, mohu konstatovat, že se docela těším na kombinaci jeho setu se stylu japonského kultu Masonna a ozvučovacího aparátu KW Audio, kterým Neone disponuje ve vrchovaté formě. Dominic v jednom rozhovoru prohlásil, že aby jeho hudba mohla být správně na koncertě prožita, je nutné ji hrát dost nahlas, což jak víme bývá v menších pražských klubech celkem oříšek, neb většinou nedisponují dostatečným aparátem. V Neone to naštěstí neplatí, a tak jsem sám zvědav jak dopadne fúze skvělého perfomera a skvělého zvuku. Minulý rok ve mně zanechal jako nejsilnější koncertní zážitek vystoupení MK9, letos doufám, že se to samé povede Prurient.