Jak jsem psal v předchozím díle, který nás uvedl do problematiky mailartové inspirace prorostlé i do industriální scény, tentokrát se podíváme už na nějaké konkrétní kousky, jež vynikají nějakým způsobem nejen obsahem, ale i samotnou formou vydání. Zásadní tendencí, která tyto poklady inspirovala asi nejvíce je krom mailartové estetiky zejména přístup D.I.Y. neboli „do it yourself“. A pokud si k tomu přidáme atmosféru konce sedmdesátých let s hnutími jako Fluxus, NeoDada a jinými „retroavatgardními“ směry, dostaneme zvláštní kombinaci starých a nových přístupů, kdy se nová média, jako magnetický pásek nebo později CD snoubí dohromady s koláží, uměleckou či designovou typografií, ručně vyráběnými obaly a jinými artefakty. Ostatně, když si připomeneme některé umělecké artefakty hnutí Fluxus, nemůžeme si nevšimnout jisté podobnosti s pozdějšími počiny, označovanými jako special limited box edition.
NON – Pagan Muzak (1981)
Boyd Rice je nepochybně kontroverzní postava světové industriální a experimentální scény. Lidé jej většinou buď milují, anebo nenávidí. Tento autor se stal do jisté míry sám fenoménem a neméně fenomenální byl i jeho vstup na pole extrémní hudby s prvotinou projektu NON, konkrétně deskou Pagan Muzak. Možná, že jsme hned na začátku porušili vlastní linii, když konstatujeme, že na obalu desky není v zásadě nic zvláštního. To zajímavé ale nastává uvnitř, kdy se s vinylovou deskou pracuje velmi inovativním způsobem. Celé album totiž tvoří sedmnáct zacyklených smyček a na samotné desce nenajdete pouze jeden, ale hned dva otvory uprostřed, takže je možné ji přehrávat na dvou různých rovinách. Nikde též nenajdete definovanou rychlost přehrávání, pouze výzvu, ať desku přehráváte tak rychle, jak se vám líbí.
Na výrobu této desky musel mladý Boyd Rice zkontaktovat osobně předsedu Asociace amerického gramofonového průmyslu a společně museli vymyslet i technický postup na výrobu takové desky, což nebyl vůbec jednoduchý úkol. Nakonec se vše povedlo a deska způsobila v Evropě, zejména pak v Anglii, zasloužené pozdvižení. Ač tedy vizuálně na první pohled konvenční, jednalo se na svou dobu o naprosto odlišný přístup k nahrávce jakožto k nedefinovanému artefaktu, jehož umělecká rovina vychází z interakce s posluchačem. Vskutku revoluční dílo po hudební i formální stránce.
Throbbing Gristle – 24 Hours (1979)
Kdo by mohl být lepším příkladem konceptuálního zacházení s vydávaným materiálem než Throbbing Gristle? O napojení Genesise P- Orridge na avantgardní kruhy konce sedmdesátých let už jsme psali, a tak je vcelku logické, že teoreticky nastřádané znalosti byly využity i v praxi. Ono popsat všechny konceptuální finesy tělesa jako TG by vyžádalo několik samostatných článků, a tak jsem za všechny vybral legendární „kufříkové“ vydání kompilace 24 Hours. Tato kompilace materiálu TG zahrnuje, jak ostatně název napovídá, 24 kazet s živými nahrávkami z let 1976-1980. Tento exkluzivní materiál byl vydán spolu s ručně vyráběnými kolážemi v omezené sérii 50 kusů, kdy byl každý z těchto kufříků označen číslem, datem prodeje a jménem zákazníka. S přibývajícím materiálem se však měnil i obsah jednotlivých kusů, a tak dostal někdo set se čtyřiadvaceti kazetami a někdo třeba s šestadvaceti (obohacený o rozhovory s členy TG a bonusový materiál od příbuzných kapel). Celý box set se prodával mezi lednem a srpnem 1980, kdy byl prodán poslední kus.
V roce 2002 se následně vydavatelství Mute Records rozhodlo tento kultovní počin vydat znovu, tentokrát ve formě 26 CD pod názvem TG24. Na tento kus pak navazovala ještě další kompilace Throbbing Gristle v režii Mute pod názvem TG+, na které najdeme 10 CD s živými nahrávkami, remasterovaných přímo Chrisem Carterem. Tento koncept vydávání živých alb jakožto určitého pásma se následně jaksi přelil i do pozdějšího projektu Genesise P-Orridge Psychic TV, kteří svého času připravovali řadu třiadvaceti živých alb, které měly vyjít v roce 1986 na labelu Temple Records, nicméně nakonec zůstalo „pouze“ u sedmnácti titulů.
Sutcliffe Jügend – We Spit on Their Graves (1982)
Desetikazetový box Sutcliffe Jügend jsem do našeho výčtu zařadil tak trochu navzdory tomu, že oproti 24 Hours nenabízí po grafické a obalové stránce nic převratného, nicméně extrémní a zcela aurálně destrukční obsah představuje opět unikátní způsob zacházení s daným médiem. Každá z deseti kazet je věnována jedné oběti masového vraha Petera Sutcliffa a nutno říci, že se skupina kolem Kevina Tomkinse (toho času též příležitostného živého prznitele frekvencí u Whitehouse) s ničím nemazala a naservírovala všem porci řádného power electronics / noise klasického ostrovního střihu v míře vrchovaté, až je to těžké doposlechnout komplet (resp. mně se to zatím nepovedlo).
Když si k tomu přičteme tehdejší image vydávajícího labelu Come Organisation s jejich distribučními i vlastními tituly, je nám jasné, že tento release spolehlivě útočil na pomyslnou cenu „extrém roku“ a musel v undergroundu zasáhnout všechny hlukové fanatiky s vervou rozjetého parního válce. Není ostatně divu, že se jednotlivé kusy tohoto boxu prodávaly a občas ještě prodávají za dost vysoké sumy. Tedy nikoliv za výtvarné zpracování (i když jeho symbolická strohost a útočnost je nepochybně konceptem sama o sobě) nicméně za super dlouho trvající hlukové inferno, podané nejkontroverznějším labelem své doby si We Spit on Their Graves místo v našem výčtu nepochybně zaslouží.
Merzbow – „Merzcar“
Abychom neprolétali pouze ve vodách Atlantiku, podívejme se také k japonským břehům. V Zemi vycházejícího slunce vyšlo svého času značné množství extrémních nahrávek, jejichž výtvarná složka rozhodně nezůstávala pozadu za svými euroamerickými souputníky, přesto si některé releasy získaly oproti jiným mimořádně kultovní status na celé hlukové scéně. A pokud jde o zásadní a extrémní vydání hlukových alb japonské provenience, musí logicky první na přetřes přijít legendární Masami Akita vulgo Merzbow. Krom úchvatného Merzboxu (51CD mapující vývoj Merzbow od úplných počátků) je tu zejména jeden artefakt, který se stal pověstným, a to „Merzcar“ – automobil se zaseknutým CD Noisembryo.
Ačkoliv kolem tohoto předmětu koluje mnoho legend (včetně té o ceně snad 100 000 Eur) skutečnost je mnohem prostší. Ano, je pravda, že toto auto existovalo, jednalo se o Mercedes 230 majitele labelu Releasing Eskimo, které nebylo v příliš dobrém technickém stavu, a tak se stalo, že se při jedné vyjížďce zaseklo v CD s albem Noisembryo v přehrávači a nechtělo ven. O pár dní později předala policejní hlídka majiteli vozu výzvu, aby tento téměř vrak odstranil, jinak to udělá město na jeho náklady. Majitel vozu a vydavatel v jedné osobě se rozhodl využít situace a nabídl tento vůz jako vpravdě největší limit Merzbow na trhu. Automobil však nikdo nekoupil, a tak skončil na vrakovišti. Všechno ale dobře dopadlo a album Merzbow bylo ještě před sešrotováním z auta vyjmuto.
The Gerogerigegege – Shaking Box Music: You Are the Noise Maker (1985)
Mluvit o zajímavých releasech by se dalo skutečně hodiny, nicméně ukončeme náš krátký exkurz nad další legendou z Japonska, provokativními noisery Gerogerigegege, kteří mají na svědomí také jednu velikou specialitku, a sice kovovou krabici, obsahující 100 prázdných kazet, 10 stránkový text a nějaké další blíže neurčené prvky. Celý trik ovšem spočívá v tom, že onu hudební nebo spíše zvukovou náplň je nutné vytvořit třesením s krabicí, ve které jsou kazety obsaženy. Zde je skutečně na posluchači, aby se stal zároveň tvůrcem daných zvuků, a vše tedy vzniká teprve vzájemnou interakcí mezi posluchačem a releasem.
Velmi radikální koncept však narazil na pochopitelné materiálové omezení, a tak se realizace dočkaly asi tři kusy tohoto počinu. Tato strategie ovšem nezůstala bez odezvy, jelikož se k podobným počinům odhodlaly i projekty jako Coil či italský label Radical Matters. Nemyslím teď konkrétně box s kazetami, ale spíš různé hrací mašinky, zdroje zvuku a jiné propriety, které posluchači umožní vytvářet si vlastní audiostruktury a ty pak kombinovat s hudbou na daném médiu. The Gerogerigegege ovšem dokázali přijít se skutečně inovativním řešením a tím opět posunuli možnosti výtvarného zpracování nahrávky na novou úroveň, i když se z onoho bezpochyby nekonvenčního výsledku mohla těšit jenom úzká skupinka lidí.
To by k tématu radikálních konceptů nahrávek asi stačilo, i když jsme samozřejmě vynechali mnoho zajímavých obalů a prezentací nahrávek (kompilace Zyklon, Gaskrieg apod.), nicméně těchto pár kousků nepochybně poskytne vhled do celé problematiky a možná některé z vás inspiruje k využití dalšího rozměru při přípravě konceptu vašeho příštího alba. V dalším díle Střípků industriální estetiky se podíváme na pikantní téma, a tím bude spojení industriální estetiky se specifickým náhledem na sexualitu. Zkrátka a dobře, budeme se červenat.