Švýcarská houslistka, improvizátorka a skladatelka Laura Schuler okolo sebe postavila nový kvartet z ostřílených jazzmanů a letos představila svou vizi nervního jazz fusion s mnoha přesahy již i na novém albu.
Pět autorských kompozic Laury Schuller poskytlo jejímu kvartetu různé způsoby zpracování insprací, jaké nabízí jazz a jeho žánrové fůze od sedmdesátých let po současnost. Bubeník Lionel Friedli (působící též ve známé postbopové úderce Lucien Dubuis Trio) se tu může vyřádit v odpichových groovech, citlivé podpoře ambientních nálad a v mnoha metricky či polyrytmicky zapeklitých strukturách. Německý saxofonista Philipp Gropper zde asi nejvíce slouží celku v interpretaci témat a v zahušťování harmonických struktur, které vytváří společně s opět švýcarským hráčem na syntezátory Hanspeterem Pfammatterem, v jehož arzenálu nechybí zvuky zkreslených varhan či Rhodes piana, ale stará se i o basové linky a abstraktnější ambientní vrstvy. Housle Laury Schuler tak mají možnost svobodného pohybu. Umí něžně doprovázet i falicky proniknout skrz celou hudební matérii a třeba i přeorientovat kapelu jiným směrem, potřebuje zde ale občas také až skoro metalové synchronizace svých staccat s rytmikou. Její zvuk zůstává většinou akusticky průzračný, často v něm cítíme zkušenost s interpretací moderní evropské vážné hudby (Bartók, Berg), pomocí výraznějších elektronických efektů se spíše podílí na celkovém kolektivním vyznění. Nemohu si pomoci, při poslechu její houslové hry se mi často vybavuje také projev Marka Feldmana. Bez informací bych možná celou tuto desku odhadl spíše jako nějaký projekt ze scény newyorského Downtownu.
Úvodní a nejrozsáhlejší kompozice Metamorphosis (11 minut) je členitá a přináší pestrou škálu nálad a intenzit. První souhra houslí s bicím groovem mi tu evokuje i známý motiv z klavírní skladby Leoše Janáčka, Sýček neodletěl, avšak postupně je obohacován dalšími plány, i mnohem expresivnějšími. Následující Ballad for the Unborn je zvláštně a neokázale uzavřená sama do sebe a svých nečekaných rytmických kombinací. Třetí track Dancing in the Stratosphere by nám mohl zase připomenout britskou, resp. canterbourskou jazzrockovou scénu sedmdesátých let, ale tehdy se ještě nemohli hudebníci inspirovat rytmy, jaké občas s nahrávkami provede zasekávající se CD, či jak rytmus drmatizují “dropy” v taneční hudbě. Broken Lines kombinují evropský vážnohudební kontext s pomalu stupňovaným hodně lámaným beatem a závěrečná kompozice Z pokračuje v podobném duchu expresivněji i jaksi jazzrockověji, až ke katarzi ekvivalentní k projevu Mahavishnu Orchestra. Při ní se mi ale vybavila i některá tvorba amerického bubeníka Jima Blacka, s nímž ostatně Philipp Gropper též účinkoval.
Vřele doporučuji toto bravurně vystavěné album!
Laura Schuler Quartet: Metamorphosis
VETO Records (https://www.veto-records.ch)