Různé otázky se honí hlavou nad novým albem: Do jaké míry může soundtrack fungovat samostatně, bez filmu? Jde tuto nahrávku vůbec poměřovat hudebními hledisky? A může člověk s negativním vztahem k pejskařství psát o díle, v němž je tolik citu vkládáno do čtyřnohého miláčka? Začněme odprostředka. Ačkoliv je Laurie Anderson vnímána většinou jako hudebnice, Psí srdce je vlastně spíše literárním dílem. A díky tomu se dá kladně odpovědět i na otázku první. Bez ohledu na to, zda se filmová podoba dostane do naší distribuce, nebo ne, nahrávka jako jakási audiokniha se bez obrazové složky obejde. Ale o hudbu a zvuky tu opravdu jde až v druhém plánu, hlavní je vyprávění. Laurie Anderson vypráví po celou svou kariéru nejrůznější příběhy a banální příhody nebo útržky konverzace dokáže rozvést do nečekané pointy. Na aktuálním počinu je to ale vyprávění velice osobní, vyprávění o ztrátě blízkých. Osou příběhu je vztah autorky k fence krysaříka jménem Lolabelle – vyrovnávání se s jejími nemocemi, stárnutím i smrtí. Nepejskaře může zarazit, co všechno byla ochotna pro čtyřnohou přítelkyni udělat a vymyslet (video, na němž právě Lolabelle hraje na klavír v rámci psí arteterapie, získalo i jistou sledovanost na youtube). Od této linie se ale vyprávění odráží k dalším tématům soukromým i obecnějším – vztah k matce, vzpomínky na dětství, soukromí v době masového institucionálního shromažďování dat, posmrtný život, Ludwig Wittgenstein, Facebook. Tím vším nás provádí nezaměnitelný hlas, podivně uklidňující, ve srovnání s dřívějšími nahrávkami méně herecký. Laurie tentokrát nevstupuje do různých rolí, je tu sama za sebe.
Velká část zvukového doprovodu je tvořena neutrálními syntetickými plochami, decentními melodiemi syntezátoru, houslí nebo smyčcového kvarteta (převzaté z dřívější spolupráce s Kronos Quartetem). V rámci vzpomínání jsou vytaženy i kousky ze starších desek: Homeland, Bright Red a Life on a String, většinou v nějaké souvislosti s tím, co je vyprávěno. Čímž se dostáváme k lehce rušivému jevu: vedle hudebních autocitací jsou i některé konkrétní zvuky používány hodně doslovně. Mluví se o jízdě lodí na kajaku a zašplouchá řeka, je řeč o bruslení a zaskřípou brusle, vzpomínku na řemeslníka ilustruje klepání kladiva. Se zvukovou abstraktností většiny alba tahle místa divně neladí.
Smrt psa i vzpomínání na zesnulou matku vzbuzuje očekávání, že bude zmíněn i Lou Reed, manžel Laurie Anderson, který zemřel v roce 2013. Jeho duch jako by se vznášel beze slova nad albem celou dobu, aby se pak zhmotnil teprve v poslední skladbě – Turning Time Around z Reedova alba Ecstasy.
U děl, která jsou takto otevřeně osobní, se vždy trochu těžko vyslovuje nějaké hodnocení. K předchozím deskám Laurie Anderson se asi budu vracet častěji, ale díky vyzrálému vypravěčskému umění je toto přemítání nad s konečností lidského i psího osudu zajímavé nejen jako šmírování cizího deníku, ale i jako plnohodnotné dílo.
Laurie Anderson: Heart of a Dog
Nonesuch (www.nonesuch.com)