Niněra (anglicky hurdy-gurdy) je středověký nástroj, který v současné době zažívá renesanci. Jeho schopnost vytvářet intenzivní dronový zvuk samozřejmě zhusta využívají experimentátoři s hudebními formami. A tak není divu, že jej využil pro svou novinku Den také Michal Vaľko, nyní jediná tvář projektu Line Gate. Nahrávka vyšla na MC i jako digitální album na značce mappa editions, malém progresivním labelu z jihu Slovenska.
Line Gate vznikli v roce 2010 v Michalovcích. Před čtyřmi lety jim vyšlo debutové album Split Lines; to ještě soubor tvořilo pět členů: Marta Laurincová (violoncello), Martina Mazániková (bicí), Lubor Kučera (bass), Jakub Lysý (piano) a Michal Vaľko, který zpíval a hrál na kytaru. Jejich styl by se dal označit jako minimal post-rock. Před dvěma lety začal Vaľko již v Praze, kam přesídlil, experimentovat se zvukem sám ve své ložnici, zaujat minimalistickým zvukem niněry. Celý tvůrčí proces popsal velmi vzletně, ponořen do oceánu, kde lze najít třeba takového Philla Niblocka či La Monte Younga. A tak jsem se ponořil do tekuté neměnnosti zvuku, a to po dobu oněch 42 minut trvání Dne.
Po pěti minutách nedefinovatelného šumění nastoupila niněra. Tohoto zvuku se nemohu, přiznávám, snad nikdy nabažit. Ovšem využívat jen drone a víc nic, to mi připadá málo. Já vím, že ten zvuk není úplně tak neměnný, naopak; sestává se z dynamicky proměnlivého čeření, občas nabude širšího spektrálního rozpětí, zahušťuje se či naopak řídne, opakovaně se nadechuje nebo vydechuje společně s hráčem, chytá druhý dech, pohlcuje i vyzařuje energii. Po desáté minutě se ozývají stále výrazněji housle hostující Simony Deščičkové, hrající v nižších polohách chytlavě rozložený riff, vytvářející tak kontrapunkt k přímočaré niněře. Toto narušování dronového proudu samozřejmě dodává tolik potřebné napětí. Posléze se přistihuji, že čekám na houslový part, na toto ozvláštnění, a že v podstatě ani tolik nevnímám niněru. Zhruba v půli vystřelí housle cosi jako indický riff a poté vytvoří druhý dronový hlas, byť častěji prolamovaný a proměnlivější. Proud samozřejmě nabývá na hutnosti, jde až o fyzický pocit ze zvuku, kdy tlak střídá úleva. V závěru se zvuk zadrhne a roztrhá…
Nevím, připadá mi to nějak málo. Přijme-li posluchač zvuk jako hudbu, musí si zákonitě položit otázku, jakou roli hraje rozpoložení tvůrce, místo nahrávky, smysl takového hudebního sdělení. Tady nejde vlastně ani o aleatoriku, protože frekvence pohonu takového nástroje podléhá cele interpretově volbě, což ovlivňuje tónové vyznění. Taková hudba, již slyšíme na Dni, může být stejně tak dobře Nocí, nebo čímkoli jiným.
Ostatně můžete posoudit sami…
Line Gate: Den
mappa editions (https://mappaeditions.com)