Nad novými i staronovými nahrávkami Legendary Pink Dots u příležitosti nadcházejícího koncertu.
Poprvé se u nás Legendary Pink Dots ukáží bez spoluzakladatele Philipa Knighta řečeného Silverman. Zrálo to prý už delší dobu, před loňským americkým turné ale britsko-holandská synth-psychedelická kapela vydala prohlášení, že dlouholetý klávesista a hráč na nejrůznější elektroniku rezignuje na další harcování. Na pódiích jej nahradil Randall Frazier. Ve dvaačtyřicet let fungující skupině tedy zůstává jediný z trojice zakladatelů, zpěvák, textař a hlavní autorská osobnost Edward Ka-Spel. Doplňuje jej kytarista Eric Drost (od roku 2010, členem od roku 2003 s pauzou v letech 2006–2010) a zvukař a studiový mág Raymond Steeg (členem od roku 1991 s pauzou v letech 1994–2000) – ten ale již osm let přenechává koncertní zvukařské povinnosti Joepu Hendrikxovi.
Američan Randall Frazier se skupinou v různých rolích spolupracuje od roku 2004. Byl jim tour manažerem, zvukařem i tiskovým zřízencem, na několika turné navíc předskakoval se svým původně sólovým projektem Orbit Service, jehož sestavu po čase zdvojnásobil Drost.
Členem Pink Dots je Frazier teprve krátce, uvidíme tedy, nahradí-li (či doplní) Silvermana i ve studiu. Informace přímo od skupiny jsou v tomto ohledu poněkud záhadné. Na facebooku Silverman přestává být koncertujícím členem LPD, na kapelním webu je řazen mezi bývalé členy. V budoucnu zkrátka uvidíme, zda ve skupině potřetí nastane situace, kdy existují dvě různé sestavy se stejným frontmanem; tentokrát by byl doplněn kytaristou a šlo by o sestavu studiovou a koncertní. Jak to Pink Dots nyní hraje, se můžeme přesvědčit ve čtvrtek 16. února ve smíchovském klubu Underdogs.
Krutá Británie
Na programu jistě bude především aktuální repertoár z posledního řadového dvojalba The Museum of Human Happiness. Díky několikrát odloženému koncertu jsem se o loňském titulu – i několika dalších, ještě uzrálejších – rozhodl psát až nyní.
Podobně jako předchozí řadové dvojalbum Angel in the Detail vyšlo Muzeum lidského štěstí u Metropolis Records, značky sídlící v pensylvánském městě s půvabným názvem Media. Label před třiceti lety založil v létě nečekaně zesnulý Dave Heckman a Pink Dots u něj v poslední dekádě kromě několika reedic vydali již čtyři zdařilá alba. Zdá se, že ve značce zaměřené na EMB, dark wave, synthpop, industrial a přidružené žánry, jichž se sami občas dotknou, našli přístav plný pochopení.
Snad i díky v nejlepším slova smyslu komiksovému obalu Simona Paula, především ale pro své sytě znějící, klidné písničkářství album působí, jako by navazovalo na Angel in the Detail. Vznikalo v covidovém období distančně, mezi Anglií a Nizozemskem, a skládá se z dvanácti písní, jež sice dávají dost prostoru kapelnímu čarování se zdánlivě nekonečnými a zdánlivě zcela průsvitnými a elastickými zvukovými vrstvami, zároveň se ale drží základních pravidel popového songwriterství a dělí se na sloky, krátké mezihry a tu a tam – což je u LPD věc opravdu zřídkavá – refrény. Instrumentální skladby či intermezza, která místy znějí, jako by uprostřed písně organicky vyrostla jiná, kontrastní, či typické ka-spelovské monology zde vůbec nenajdeme. Proto považuji předchozí Angel in the Detail za poněkud odvážnější kolekci, jedním dechem ale dodávám, že cesta, jíž se skupina v tomto desetiletí vydala, je působivým návratem k dobám, kdy byli LPD koncertní senzací a opírali se o party řady neelektronických hudebních nástrojů. Po prořídnutí sestavy se Pink Dots ponořili hlouběji do elektroniky, nyní jako by nalézali nové východisko. Dvanáct posmutnělých, hořkosladkých i rozzlobených textů albové novinky – Cruel Britannia a titulní kus opravdu nepohladí po srsti – je zachumláno do hladivého, středně rychlého doprovodu s měkce znějícími rytmickými stopami a posluchač si jako už tolikrát může lámat hlavu, zda se při těch písních zasnít nebo drásat.
Kunstkomořina
Další relativně nové dvojalbum skupiny mi do pošty dorazilo po více než roce od objednávky. Na vině byly nekonečné fronty v lisovnách gramodesek. Jistá popová diva – slyšel jsem, že to mohla být Ta, která tuhle ucpala předprodej, možná ale i Ta, která tuze zhubla – prý před Vánoci zavalila gramofonové závody objednávkou na půlmilionový náklad vinylové verze své albové novinky. A tak se dvojalbum s novými díly série Chemical Playschool zdrželo. 2CD, bandcampový download a dvojkazeta vyšly předloni, vinyly až loni.
Sérii Chemical Playschool zahájili Legendary Pink Dots tříhodinovou dvojkazetou už v roce 1981 – měla shrnovat jejich méně písňový, abstraktnější materiál. Chemical Playschools obvykle vycházely po dvou číslech, výjimkou je samostatná desítka a trojdisk s následujícími třemi numery. Vedle téhle krabice za doporučení stojí 2CD Chemical Playschool 8 & 9, jedno z nejlepších děl kapely vůbec. Aktuální kolekce má čísla 21 a 22 a rozhodně se řadí k tomu lepšímu, co v řadě vzniklo.
Nabízí to, co na The Museum of Human Happiness záměrně chybí a je jakýmsi pendantem, který jsem si zvykl poslouchat souběžně se zmíněnou řadovkou. Je to poslech veselý a překvapivý svou kolážovou povahou – písně, zvuková ready-mades a instrumentální plochy se nečekaně prolínají a střídají, vždy natolik stručně, aby nevytvořily jasně popsatelnou náladu. Ta vzniká až opakovaným poslechem celku – zatímco exponáty Muzea lidského štěstí jsou cennými, cizelovanými a ošetřenými solitéry jednotné povahy, Chemical Playschool 21 & 22 připomíná bujaře nashromážděnou kunstkomoru.
Zavři oči, kapitáne
Naznačil jsem, že mnohost paralelních sestav i distanční nahrávání studiového alba se Růžovým tečkám přihodily již v osmdesátých letech. Tuto personálně i diskograficky poněkud nepřehlednou éru v historii skupiny připomíná nedávná kniha Close Your Eyes, You Can Be a Space Captain: The Legendary Pink Dots in the 1980s. Napsal ji kamarád skupiny, holandský umělec Freek Kinkelaar, známý jako polovina dua Beequeen, a na značce Korm Plastics vydal jeho souputník z Beequeen, Frans de Waard, nejpilnější včela dělnice nizozemské nezávislé hudební scény. Label, který založil v roce 1984 a o kterém jsme referovali v souvislosti s reedicemi alb Hafler Tria, na nichž se podílela i česká Nextera, zanikl v roce 2015, aby se o čtyři roky později přerodil v nakladatelství knih o hudbě. Vyšly zde například kompletní texty psané pro DIY magazín Vital.
Kinkelaar ve svém hezky vypraveném díle vychází z letité fanouškovské „dotsografie“, kterou spolusestavoval a která byla v době, kdy toho internetu bylo jaksi méně, neocenitelnou pomůckou, jak se zorientovat ve spletité publikační činnosti kapely. Rozšíření do podoby knihy je cenným a čtivým historickým pramenem, jenž ukazuje undergroundová východiska i spletité personální proměny skupiny, v níž se to v jednu chvíli hemžilo Patricky a která svým členům často vymýšlela pozoruhodné pseudonymy – málokdo měl jen jeden.
Autor píše, že při práci na knize hovořil s většinou žijících členů LPD a výsledek kompiloval z jejich výpovědí i ze vzpomínek na předcházející tři dekády vzájemného setkávání. Proto zarazí, že v knize nenalezneme jedinou citaci, jedinou přímou řeč, jedinou historku či osobnější vzpomínku. Začleněním takových prvků a při důsledné redakční práci s nimi by kniha uspokojivě nakynula po stránce čtivosti i informační hodnoty. Pro fanouška je tahle četba i ve stávající podobě povinnou, přesto ale doufám, že případná pokračování budou košatější.
Kniha je doplněna kompilací třinácti písní, které v rámci ankety za to nejlepší, co v osmdesátých letech vytvořili, označili samotní tehdejší členové LPD. Na CD obohaceném dvěma dříve nevydanými vykopávkami ze samých počátků skupiny, se střídají propracované, zvukově dotažené albové kusy s lo-fi záznamy tvůrčího hledání, mnozí „vítězové“ jsou opatřeni komentářem toho, kdo je volil. Je to poučný poslech už proto, že pochází „zevnitř“ – osobně bych se s volbou Růžových teček shodl tak jednou, dvakrát.
Malý válka
Přesto ale není pátrání v lo-fi historii kapely bez půvabu – nízkonákladové kazety péčí podzemních labelů ostatně vydávala i v době, kdy už jí vycházela elpíčka u renomovaných Play It Again Sam. Počínaje pětidílnou kazetovou sérií Traumstadt (1988) a trojalbem (nebo 2CD) Legendary Pink Box (1989), na němž se staré mísí s aktuálně nahraným, Pink Dots do své historie nahlížejí opakovaně a vydali již řadu reedic či výběrů toho, co ve svých začátcích, kdy byli ještě hyperaktivnější než nyní, stihli „samodomo“ vytvořit. Nejnověji na bandcampu odhalili svou vůbec první kazetu Only Dreaming, vydanou v lednu 1981 v nákladu devíti kusů, před třemi roky jim vídeňská Klanggalerie připravila 2CD Kleine Krieg se stejnojmenným devadesátiminutovým kazetovým albem z listopadu 1981. Šlo o zachráněné zbytky nedopatřením smazaného masteru v červnu 1981 dokončené a vydané tříhodinové dvojkazety Chemical Playschool 1 & 2 doplněné o aktuální skladby. Poprvé Kleine Krieg vyšla vlastním nákladem, podruhé v roce 1983, kdy německý label 235 kazetu přikládal ke stavebnicím plastikových modelů letadýlek (fotky na Discogs ale odhalují i válečnou loď). Aby toho na sběratele nebylo málo, lišily se obě verze alba závěrečnou skladbou. Klanggalerie na prvním pořádném 2CD vydání nabízí obě zakončení… a kapela na šest let starém 2CDR, jež vídeňské edici předcházelo, ujištění, že omylem smazané nahrávky se nakonec kdesi našly. V hudebně-publicistických chvílích, jako je tahle, se Kinkelaarova diskografie opravdu hodí.
Kleine Krieg – název, jehož gramatickou správnost si kapela neověřila a na dalších vydáních se rozhodla neopravovat – mimo jiné ukazuje, jak se rodilo druhé LP kapely, Curse, první dospělé dílo LPD. Písňová medley, jež Curse ukončuje, je zde prezentována v poněkud rozplizlé, lo-fi podobě, zrod dramaturgicky dobře vystavěné multikompozice je ale jasně patrný. Ostatně, Curse skupina plánovala jako své první vinylové album, nadšený vydavatel do drážek ale vlisoval již kazetové album Brighter Now, jež trpí nevyrovnaným zvukem i neukočírovaným tempem. Důstojný „opravdový debut“ to věru není. Na Kleine Krieg najdeme verze dvou písní z něj i jedné z mistrovské třetí dlouhohrající řadovky The Tower. Hlavně zde ale sledujeme vývoj Ka-Spelovy dodnes neukojené střihačské posedlosti, s níž ze starých i nových nahrávek nůžkami i jinou manipulací kompiloval zvukové krajiny, jimiž Pink Dots stále okouzlují posluchače.
Když už tu byla řeč o nejmenované popové divě… vlastně by bylo zajímavé, kdyby Legendary Pink Dots zkusili některé ze svých kazetových alb znovu nahrát. Vedle zde propíraného „malého války“ by takový pokus mohl být zajímavý třeba u třetího a čtvrtého dílu Chemical Playschool.
Legendary Pink Dots: The Museum of Human Happiness
Metropolis Records (www.metropolis-records.com)
Legendary Pink Dots: Chemical Playschool 21 & 22
Witch Cat Records (https://www.witchcatrecords.com/)
Legendary Pink Dots: Kleine Krieg
Klanggalerie (https://www.klanggalerie.com/)
Freek Kinkelaar / Legendary Pink Dots: Close Your Eyes, You Can Be a Space Captain
Korm Plastics (kormplastics.nl)