Věřil jsem jako mnozí další, že ty nemoce, včetně rakoviny, porazí. Když jsem ho naposledy viděl, je to už pět let, místo lahve červeného vína měl na hammondkách minerálku… To byl v roli obyvatele vlastního ostrova a já ho toužil slyšet ještě se zřídka, ale přece jenom sem tam obnovovaným souborem Collegium Musicum, který jsem slyšel na vlastní oči někdy v roce 1978. Už se tak nikdy nestane. Marián Varga 9. srpna zemřel ve věku 70 let.
Tento geniální varhaník, pianista, skladatel a improvizátor má v historii slovenské, potažmo československé hudby několik prvenství. Založil první art-rockovou skupinu na Slovensku – Collegium Musicum (1969). Vedle úprav skladeb Bacha, Haydna, Prokofjeva, Bartóka či Stravinského jako první u nás začal v rockovém kontextu experimentovat s prvky postmoderny (třeba Eufónia na dvojalbu Konvergencie). Společně s písničkářem Pavlem Hammelem je autorem první rockové opery v Československu – Cyrano z predmestia (1977). Po rozpadu Collegia Musica (1979) se jako jeden z prvních rockových hudebníků začal věnovat volné improvizaci.
Vždycky jsem tvrdil, a nebyla to zase až taková nadsázka, že kdyby Marián Varga ve svých nejlepších letech mohl tvořit svobodně, Keith Emerson, Rick Wakeman, Jon Lord, Ken Hensley či Rick van der Linden by mu na jeho světových turné dělali bedňáky. Navzdory bolševické kuratele ale naštěstí vznikly nahrávky, díky nimž jsem mohl jako hudbymilovný jedinec dospět. V této souvislosti si vybavuji ono vzrušující okouzlení, když jsem poprvé poslouchal album Collegia Musica z roku 1975. Otevírá ho Bartókův Mikrokozmos, poté zazní společná kompozice, úchvatná Nech žije člověk, pak Prokofjev a konečně dvě Vargovy perly: Hudba k vodometu č. 1 a klavírní dramatická miniatura Nesmierny smutok hotelovej izby (zde živé provedení z loňského roku):
Pak je tu elpíčko, které v osmdesátých letech zůstalo krutě nepovšimnuto. Možná záměrně, protože bylo posluchačsky nevstřícné, ale zato jedinečné – Stale tie dni, které vyšlo v roce 1984 pod jménem již pouze Vargovým. A na něm dvě autorské suity: Sú aj iné veci a především Antiwar Requiem. Pod dojmem této nesmírně sugestivní hudby a umírání mojí milované a milující kočky jsem napsal Death Requiem (básnickou suitu provedenou s vyloučením veřejnosti v Novém Boru 30. 6. 1985 s použitím hudby Mariána Vargy).
…Cítím, jak mi láska tuhne v dlaních
a chtěl bych být také mrtvý,
poznat smrt, tu její nenažranou kostnatou tlamu,
chytit ji u krku a stisknout
a už nepustit –
Malé město na severu Čech vybuchuje
v závěrečných salvách lidského hlasu
elektrických zkratů a zrezivělých pantů…
Ale skončeme optimističtěji. Vždyť Marián Varga tu bude s námi skrze svou hudbu nadále. Takoví lidé jsou nesmrtelní. Tak tedy: Ať žije Varga, ať žije člověk!