Mark Wingfield: Proof of Light
MoonJune Records (www.moonjune.com)
Britský kytarista Mark Wingfield má své kořeny v jazzu a vyrůstal na hudbě Johna Coltrana, Keithe Jarretta nebo Milese Davise a jeho hrdiny byli Jeff Beck či Jimi Hendrix, ale v průběhu své kariéry se zabýval nejrůznější nezápadní kulturou a blízká je mu i současná vážná hudba a v neposlední řadě rock a pop v celé své šíři. Zapojil se do internetové kapely ResRocket a díky tomu si na dálku zahrál třeba s Trickym nebo Peterem Gabrielem. Zdrojem inspirace mu může býti popová hvězda K.D. Lang nebo Betty Carter či indičtí klasičtí zpěváci. Jeho tvorba má tak povahu všestranné fúze, kde se všechny tyto vlivy setkávají v amalgamu, nikoliv v akademických konstrukcích nebo jazzrockovém sterilním exhibicionismu. Sám tvrdí, že jeho hudba odráží vzdálené vesmíry i vnitřní prožitky, imaginární příběhy lidí, které potká na ulici nebo v kavárně a domýšlí se o jejich pocitech a osudech.
Jeho šesté sólové album Proof of Light je plné střídání nálad, dynamiky, atmosfér. Někdy je zádumčivé, melancholické či nostalgické, jindy skotačivé, rozzářené a hyperaktivní. Někdy zahlíží samo do sebe, jindy expanduje do volného prostoru. Vydatnými pomocníky jsou mu tu basista Yaron Stavi (mj. spoluhráč Roberta Wyatta, Phila Manzanery či Davida Gilmoura) a bubeník Asaf Sirkis (mj. souputník Johna Abercrombieho, Larryho Coryella nebo Jeffa Berlina). Stavi je schopen skvěle nést melodickou linku i vytvářet sensitivní neokázala sóla. Sirkis není prvoplánovým rytmikem, ale vytváří v jednotlivých skladbách jakési podpůrné moduly, na nichž se nesou ostatní nástroje, nebo vše nejrůzněji odpichuje a překlenuje. Sám Wingfield si nelibuje v nějakých sofistikovaných prstokladech, ale snaží se nalézat pro svůj nástroj nové postupy, aniž by k tomu používal nějaké extravagantní kotrmelce. Vše plyne celkem přirozenou cestou, nikde nemáte pocit vyumělkovanosti nebo schválnosti. Klišé to může místy připomínat pouze na povrchu, nikoliv, když skutečně vnímáte každý detail. Ve všech skladbách najdete mnoho překvapivých zvratů, ale opět ne ve smyslu efektního střídání rytmů, ale najednou se to vše uhne někam jinam a děj se začíná odvíjet jinak. Někdy se to zvrtne na začátku, jindy přijde nečekaná pointa, občas ztratíme hlavní linii a začíná se nám odehrávat paralelní epizodní historka a ta se může stát nosnou. Je to kaleidoskopický náhled na svět a všehomír, kde jsme svědky nejrůznějších dění, která se proplétají, míjejí a někdy znovu potkávají. To je Wingfieldova podstata: neustálá cesta, na níž objevuje stále nové věci a nové souvislosti, které mohou být třeba i všední, ale on je schopen si jich všímat a uchopovat je nevšedním způsobem. A rozhodně se nesnaží být trendy, díky čemuž je skutečně originální a ne módně multižánrový a “nezařaditelný“.
