Historie hudby je plná pozapomenutých autorů a jejich děl, která jsou vyzvednuta ze zapomnění díky iniciativě nadšenců. To byl případ Julia Eastmana, pozoruhodného úkazu na scéně newyorského downtownu 70. let. Významný podíl na tom, že se v posledních letech jeho hudba dostává opět na světlo, měla jeho souputnice, vokalistka a skladatelka Mary Jane Leach. Od Eastmanovy smrti v roce 1990 pátrala po jeho ztracených kompozicích a všestranně pečovala o jeho odkaz. Paradoxně ale její vlastní tvorba zůstávala zatím spíše ve stínu, z dlouhého seznamu kompozic dosud vzešla dvě CD v 90. letech, jedno v loňském roce a aktuální titul. Flétna v názvu naznačuje, jaký nástroj zde dominuje. Slyšíme ji v mnoha vrstvách, všechny jsou nahrané jedním interpretem. Manuel Zurria, italský flétnista stojící za souborem Alter Ego, se zde chopil čtyř skladeb vzniklých mezi roky 1985 a 2018, z nichž tu nejnovější sám objednal.
Klíčovým slovem je zde polyfonie, tedy splétání více hlasů a zkoumání, co vznikne, když kolem sebe omotáváte stejně znějící vrstvy, tu hustěji, tu volněji, rytmizovaně, či téměř nehybně. K metodě vrstvení hlasů na sebe za pomoci postupného nahrávání na magnetofonový pás se Mary Jane Leach dostala nejprve jako interpretka, když se zdokonalovala v intonační přesnosti. Objevila tak pro sebe tvůrčí postup, který podobně využívali skladatelští kolegové především minimalistické denominace. Zatímco Phil Niblock tímto způsobem dosahuje zdání téměř nehybných zvukových mas a Steve Reich naopak konstruuje rytmicky precizně zařezávající mechanismy, Leach zkoumá široký prostor mezi těmito dvěma póly.
Nejstarší ze čtveřice skladeb, Trio for Duo (1985) je nejméně pohyblivá, přednatočená a živě hraná flétna se míjejí v pomalých těsně s navzájem otírajících krocích, kde vznikají bolestivě příjemné disonance. Výsledek dobarvuje i hlas flétnisty zpívajícího skrze nástroj. Bruckstück (1989) byl původně vokální pro devět sopranistek. Teď slyšíme devět fléten jemně pulzujících nejprve na jednom tónu a postupně přibírajících další. Monotónnost se průběžně proměňuje v dění zvukově sice jednobarevné, ale jinak se neustále proměňující.
Dvě novější skladby odkazují na jeden z důležitých inspiračních zdrojů Mary Jane Leach, jíž je hudba pozdní renesance, tedy doby, v níž polyfonické umění dosáhlo vrcholu a znělo leckdy srovnatelně s experimenty 20. století. Závorka v názvu desky, díky níž se z flétny stává loutna, odkazuje také k této kapitole hudebních dějin a k souborům nástrojů stejného typu, často právě louten, pro něž byly komplikované vícehlasé formy určeny. Dowlandovy slzy, tedy Dowland’s Tears (2011) citují skladbu Lachrymae z roku 1604 od slavného skladatele Johna Dowlanda a deset flétnových hlasů tu zní jako vzdušnější, odlehčené chrámové varhany. Tady můžeme sledovat jasnější melodickou linku, jak se vynořuje z nekonečné motanice hlasů a opět se v ní ztrácí. Dowlandovi a renesanci je slyšitelně zavázaná i Semper Dolens (2018) pro šest fléten přednatočených a jednu živě hranou. John Dowland se proslavil jako mistr melancholie a autor písní o smrti, slzách a temnotě. V překladu do soudobého stylu a flétnových souzvuků je to stále hudba, v níž se dá velice snadno a velice příjemně rozpustit vnímání času. Oproti svým starším skladbám se Mary Jane Leach posunula k větší posluchačské přístupnosti, ale na působivosti nic neztratila.
Mary Jane Leach: (f)lute songs
Modern Love (https://modern-love.co.uk)