Meredith Monk / Bang on a Can All-Stars: Memory Game

  

Vokální experimentátorka a postminimalistický tým se spojili k připomenutí jedné vesmírné vize.

Kdesi v budoucnosti se na neznámé planetě nacházejí zbytky lidstva, které opustily Zemi po blíže nespecifikované katastrofě. Aby udrželi kontinuitu se zaniklou civilizací, pořádají lidé rituály trochu připomínající pozemské Olympijské hry. V jejich písních se zpívá o předmětech a činnostech spojovaných s lidskou historií, ale jejich významy se ztrácí a z označení se stávají jen zvuky: stromy, ptáci, kafe…

To je v hutné zkratce obsah divadelního kusu The Games, který v roce 1983 vytvořila Meredith Monk společně s režisérem Ping Chongem a který měl tehdy premiéru v Berlíně. Nikdy však nevyšla jeho nahrávka. Nyní části z The Games tvoří polovinu desky, na níž se Meredith Monk a její vokální soubor potkávají s instrumentalisty a skladateli spolku Bang On A Can.

Meredith Monk si od počátku své kariéry v polovině 60. let vytvořila výrazný styl stojící především na práci s hlasem, ať už sólovým, nebo kolektivním. Výraznou roli v něm hrají nejrůznější techniky převzaté z mimoevropských kultur a také spojení s divadlem a tancem. Instrumentální složka byla vždy jen podporou hlasů a nejčastěji se omezovala na jednoduchý klavírní, syntezátorový či perkusivní podklad. Oproti tomu skladatelé sdružení v Bang On A Can si libují v bezbřehých barevných možnostech, míchají zvuky klasických i rockových instrumentů, mimoevropské témbry i elektroniku. Hlavní změnou oproti dosavadnímu zvuku Meredith Monk tak na novém albu je právě větší zvuková pestrost.

Aranží se chopili zakladatelé souboru, skladatelé Michael Gordon, Julia Wolf a David Lang, zapojila se ovšem i sama autorka a její spoluhráči Allison Sniffin a Ken Thomson. Vokály tu stále dominují, ale jsou obaleny do barviček violoncella, saxofonu, klarinetu, elektrické kytary, mihne se i bendžo. Některá místa výrazně pohání basová linka, ať již akustická nebo elektrická, jež dodává přímočarou energii.

Linie, která se proplétá hudbou Meredith Monk dlouhodobě, se točí kolem paměti, zapomínání, hledání a ztrácení významu slov. Skutečné jazyky se mísí s těmi vymyšlenými, slova jsou rozebírána na kousky, až ztrácejí svůj původní smysl. V případě The Games je toto zkoumání našeho vztahu k jazyku v centru děje. Vzhledem k tomu, že dílo vzniklo původně pro berlínskou scénu Schaubuehne Theater, míchá se v libretu angličtina s němčinou, což zůstalo zachováno i na nahrávce.

Výběr kousků samozřejmě nemá být náhražkou původního celku, ale jako sled přeludných obrazů funguje. Po instrumentální předehře Spaceship se nám skrze Gamemaster’s Song představuje myšlenka zmíněných herních rituálů. Následuje Migration s téměř etnografickým popisem života na vzdálené planetě. Následující Memory song je výjimkou, protože si z představení našla cestu na album Do You Be? vydané v roce 1987. Poslední scénou je Downfall, s temnějším zvukem a hutnější strukturou.

Tím ovšem nahrávka nekončí. Její druhou polovinu tvoří čtveřice skladeb z různých období tvorby Meredith Monk. Waltz In 5s byl součástí představení The Politics of Quiet v roce 1996 a je éterickou protiváhou předcházející hudby. Jak název napovídá, waltzový rytmus byl otesán do pětidobé, příjemně kulhavé podoby. Tokyo Cha Cha pochází z roku 1986 z cyklu Turtle Dreams Cabaret, ovšem na stejnojmenném albu tuto věc nenajdeme. Euforické latinskoamerické rytmy v kombinaci se syntezátory a výraznou linkou baskytary trochu připomínají Talking Heads. Do třetice všeho tanečního přijde Totentanz, tedy tanec mrtvých, který vyšel na albu Impermanence v roce 2006. Tentokrát čistě instrumentální kompozice je oproti originálu jen decentně zvukově domalovaná. Závěr nás opět vrátí do 80. let se skladbou Double Fiesta, jíž najdeme i na desce Do You Be? Po většinu své délky působí jako celkem věrná reprodukce předlohy, tedy hravého duelu sólového hlasu a svižně plynoucího klavíru, jen v závěru se paleta rozjede do hloubky i výšky, aby připomněla, že tyto hry s hudební pamětí mají dva týmy.

Tyto týmy ovšem nejdou proti sobě, ale zcela nekompetitivně spolupracují. V tom jistě hraje roli úcta mladší generace, tedy Bang On A Can, pro něž je Meredith Monk důležitým vzorem. Nové úpravy ukazují, že její autorský styl je bezpečně rozeznatelný i v novém pestrobarevném hávu. Některým místům instrumentace dodala na zajímavosti, jiná, především obě instrumentální kompozice spíše přiblížila zaměnitelnému postminimalistickému střednímu proudu. A každopádně záslužně vytáhla na světlo dosud neznámé fragmenty této tvůrčí osobnosti.

Příběh ztvárněný v The Games, vize civilizace snažící se po ničivé události udržet vzpomínku na „život, jaký byl tehdy,“ se zdá rezonovat s aktuální situací, kdy se snažíme zapojit představivost a odhadnout, na co z našich dosavadních rutin budeme již jen vzpomínat. To, že tato vize vznikla před více než třemi dekádami, svědčí o schopnosti Meredith Monk vyhmátnout nadčasová témata a zpracovat je dostatečně otevřenou formou. Připomíná nám, že takové momenty prostě přicházejí.

Meredith Monk / Bang on a Can All-Stars: Memory Game
Cantaloupe Music (https://cantaloupemusic.com)