V roce 1998 si Kulturní centrum Andrého Malrauxe ve Vandoeuvre objednalo od Michela Chiona, Lionela Marchettiho a Jéróma Noetingera společné dílo ve stylu musique concréte pro festival Musique Action. Výsledkem byl program nazvaný Les 120 jours, kde všichni tři spojili své tvůrčí metody. Tohle symbiotické souručenství se natolik osvědčilo, že vznikla další objednávka, jejíž realizace probíhala v letech 2013 až 2015. Výsledkem je tentokrát 2CD Filarium, které vznikalo ve dvou etapách. Nejdříve zvukoví mágové nahráli na lyonské universitě nějaké podklady a nakonec vytvořili tři sólové a tři společné kompozice.
První disk začíná Noetingerovou koláží L´Épisseur de la nuit inspirovanou Lautréamontovými Zpěvy Maldororovými. Skutečně by se to dalo nazvat jakýmsi parasurrealistickým dílem, kde se setkávají zdánlivě neslučitelné zvuky a vytvářejí zvláštní tu výbušné, tu meditativní sekvence. Chion si při vytváření své skladby Les Vers Luisants vzpomněl na Andersenovu pohádku Divoké labutě a ztvárnil jednu její část, v níž mladá hrdinka tráví noc v temném lese. Autor tvrdí, že děvče pozoruje rej svatojánských mušek, který je zároveň poetický i hrůzostrašný. Andersen sice v textu uvádí, že tam byla taková tma, že ani svatojánská muška nezasvitla, ale vlastní hudební seance má vskutku přízračnou atmosféru, která celkem evokuje andersenovskou básnivost s horrorovým přídechem. Nejkonkrétnější je Marchetti se svým lyricko-epickým osmadvacetiminutovým opusem Nostalgie du Cyclope, v němž ztvárňuje duševní stav nemohoucího Kyklopa poraženého Odysseem a jeho druhy, jenž umírá ve své jeskyni. Do titulní role obsadil dokonce Michela Chiona a do role Pýthie Kyó Marchetti-Higashi. Není to melodram v pravém slova smyslu, struktura musique concréte je tu nejzašifrovanější a důraz je kladen na vnitřní dramatičnost. Každopádně se všechny tři sólové věci vnímají daleko lépe, když si o literárním zdroji něco nastudujete a vnímáte jeho prizmatem.
Druhý disk nazvaný Filarium Archaeoptéryx začíná úchvatnou skrumáží, v níž každý z protagonistů pracuje s třiceti zvukovým extrakty v délkách od čtyř do třiceti sekund. To vykazuje naprosto skvělý efekt, v němž nechybí napětí ani humor. Ozývá se tu chrápání, chrapot, smích, kašlání, mlaskání, úpění, jek, promluvy i prozpěvování, apelativní dialogy či dokonce hra na piano. Akustické zvuky se střídají se syntetickými, vše se různě ohýbá, prohýbá, překrývá, vrství, zkresluje a tvoří dohromady krásně uspořádanou kakofonii. Není to rozhodně žádná zběsilá smršť ani neposlouchatelný chaos, ale nádherná mozaika, kde přes proces náhody všechno ve finále skvěle zapadá do sebe. To je rozhodně vrchol celého díla. Následující živá nahrávka z berlínského vystoupení je výrazně monotónnější a výrazným prvkem je zde především pohrávání si s potleskem. Určitou codou je pak závěrečný kus, jenž vznikal obdobnou metodou jako úvodní track, jenom je zde vše komprimovanější, zvukových zdrojů je patnáct na autora a jejich délky jsou od čtyř do patnácti vteřin. Tudíž zde není prostor něco dostatečně rozvinout. Je to spíš technicistní záležitost.
Každopádně jako celek, který má evokovat vivárium, tedy uzavřený prostor, kde nějakými způsoby koexistují různé formy života, to svůj účel zcela naplňuje a je to bezesporu zdařilý experiment, který potvrzuje jak zkušenosti přizvaných umělců, tak jejich smysl pro hravost i dramaturgii.
Michel Chion / Lionel Marchetti / Jéróme Noetinger: Filarium
Vand’œuvre (https://www.discogs.com/label/26756-VandOeuvre)
P.S.: Jéróme Noetinger vystoupí v rámci festivalu vs. Interpretation společně s další zvukotvůrkyní Angelicou Castelló 28. dubna ve velkém sále Studia Alta. Úryvek z jeho skladby z CD Filarium můžete slyšet v pořadu Svět jiné hudby v pondělí 25. 4. Ve 22:30 na stanici Vltava či po odvysílání v archívu ČRo.