Mika Vainio / Joachim Nordwall: Monstrance

  

Mika Vainio / Joachim Nordwall: Monstrance

Touch (https://www.touchmusic.org.uk)

 

Ostřílený producent Mika Vainio, činný v industriálních sférách od počátku osmdesátých let, vydává svou spolupráci s Joachimem Nordwallem, agilním organizátorem (Börft Records, iDEAL Recordings) a v neposlední řadě osobitým hudebníkem (třeba zmínit alespoň silně ujeté Alvars Orkestra), datovanou do roku 2010 a nahranou v berlínském studiu skupiny Einstürzende Neubauten. I když album spadá do škatulky elektronické hudby, zvuky na něm použité nepochází pouze ze syntezátorů, nýbrž i z rozličných elektro-akustických nástrojů, přičemž Vainio ovládá mimo jiné vazbící elektrickou kytaru, různé perkuse a Nordwall se drží tu a tam basy, vibrafonu, kovových předmětů či hammondek. Výsledkem je poměrně jednotvárná směs drone music a ambientu, která ale nenudí a neponouká k přeskakování skladeb. Album začíná zdánlivě selankovitým ambientem, netřeba však soudit desku podle prvního dojmu, neboť poklidné, snad vibrafonové údery jsou po chvilce převálcovány tepající basou, upomínající na rané produkce Pan(a)sonic. Svými typicky ohulenými, obdélníkovými basovými poryvy Vainio nijak nešetří, ostatně např. čtvrtá skladba Irkutsk hlubokými basy dostatečně provětrá reproduktory, popřípadě sluchátka.

Materiál alba zní spontánně, nahrávky zřejmě nebyly důrazněji editovány (alespoň název skladby Live At The Chrome Cathedral tomu napovídá) a proto si album zachovává „živou atmosféru“, nezastaví se bezradně na místě a záhadný všudypřítomný „flow“ posouvá posluchače dál a dál. Výsledná stopáž 50 minut uteče nějak rychleji, než jak bychom očekávali od experimentální desky plné pomalých drones, vazbících kytar a kovových úderů. Snad to lze připočíst tvůrcům k dobru, nesnaží se zastavit čas, spíš dávají pocítit jeho průběh. Sférická skladba Praseodymium zase tančí na tenké hranici mezi ambientem a noisem, na hranici, kdy zvuk přestává být upozaděný, redukovatelný na kulisu a zvrhává se do hučícího komplexu, který narušuje pozornost posluchače.

I poslední skladba In The Sheltering Sanctus Of Minerals nezní nijak nudně, přestože je tvořená drženými akordy na Hammondových varhanách, basem a občasným úderem do vazbící elektrické kytary, ale dovoluje posluchači zvuk pocítit ve fyzické, rozprostraněné podobě. Vztah prostoru se zvukem, a zkoumání tohoto vztahu je vůbec konstantním prvkem v produkci labelu Touch. Ať jde o terénní nahrávky, počítačem generovaný ambient či akustické experimenty, striktní estetika a  kurátorská činnost šéfa labelu Jona Wozencrofta, který vycházející alba vždy zdobí svými kouzelnými fotografiemi, dává jeho směřování jednolitý ráz. Je tak nanejvýš působivé, jak se více-než-labelu Touch daří držet kontinuitu svých titulů, i přes různorodost hudebníků či zvukových umělců na něm vydávajících. Ať už je to mág starých gramofonů Philip Jeck, post-metalový experimentátor Oren Ambarchi či všehoschopný Jim O’Rourke se svým laptopem, výsledky zní vždy precizně, nikdy nenudí a v případě vinylů lze tak říkajíc plus-de-jouir provádět psí kousky se změnou rychlosti na gramofonu. Těch 16 otáček za minutu také není k zahození…