Na přelomu 19. a 20. století se na americkém Jihu v městech kolem řek Mississippi a Ohio začaly formovat černošské kapely s podomácku dělanými nástroji nazývané juke nebo jook band, skiffle či spasm band, jejichž hudebníci hráli na kytary a housle vyrobené z krabic od doutníků, banja z pánví a násad od smetáků nebo basy, jejichž základem byl plechový škopek na mytí (bathtub bass) či bedna od čaje (tea chest bass). Specifickou skupinu tvořily kapely zvané jug band, v nichž se ve funkci basového nástroje používaly prázdné nádoby, láhve, kanystry či demižóny (jug) z keramiky, skla nebo kovu.
Na demižón se hraje podobně jako na žesťové nástroje, zdrojem zvukových kmitů jsou rty hráče, které však nejsou přitisknuty na nástroj, ale vzdáleny několik centimetrů od hrdla demižónu. Ten slouží jako resonátor, který v závislosti na rozměrech a materiálu formuje barvu výsledného zvuku. Dobří hráči údajně obsáhnou rozsah dvou oktáv. Někteří hudebníci kmity rtů doplňují též vokalizací. Asi nejznámější kapelou s tímto nástrojem je Memphis Jug Band :
Demižon někdy nahrazovala roura od kamen, která rovněž měla funkci resonátoru a hrálo se na ni shodným způsobem. Sestavu často doplňovalo kazoo nebo jen hřeben obalený papírem, rytmický doprovod obstarávala valcha, většinou doplněná o další kovové perkuse. Jako hudební nástroje sloužily též nejrůznější trubky, hadice nebo kuchyňské nádobí:
Většina kapel měla jednoho hráče na demižón, který obstarával především basový doprovod a jednoduché vyhrávky, občas se ale vyskytly i rozsáhlejší sekce:
Ve druhé polovině 20. století nastal revival jug bandů, demižóny lze najít i v kapelách zaměřených na country, folk a další styly. Příkladem může být Jim Kweskin Jug Band:
Na demižón v ní hrál Fritz Richmond, který též virtuózně ovládal bathtub bass. Zde je s kapelou Metropolitan Jug Band:
A zde s kapelou Filé Gumbo:
Demižón jako součást svého instrumentáře používala také psychedelická kapela 13th Floor Elevators z 60. let, a to dokonce v elektrifikované podobě:
